Vyšehrad a okolí ve vzpomínkách pamětníků
Když na jaře 2020 uvěznil covidový lockdown Čechy ve svých domovech, napadlo mě využít příležitosti. Oslovil jsem tehdy starší generaci s prosbou, aby několikatýdenní izolaci využila ke vzpomínání. Šlo mi o to, shromáždit co nejvíc textů od vyšehradských, nuselských, pankráckých nebo podolských pamětníků. Takových textů, které by prozradily o minulosti zmíněných čtvrtí a životě v nich víc než sporadické žloutnoucí fotografie.
Výzva sklidila velký ohlas, takže vzpomínkový seriál dnes čítá už čtrnáct pokračování. Každé z nich je osobitou výpovědí o dobách dávno minulých, jež se odehrály ve všednodenních pražských kulisách. Zde je seznam všech příspěvků seřazených v pořadí, v jakém vznikly.
1. Nusle a Folimanka v šedesátých letech (Ladislav Kindl)
„Žil jsem v Jamrtálu. Můj táta taky. Vyšehrad mu byl vším, a tak když jsme se stěhovali, nikdy to nebylo tak daleko, abychom neviděli na věže kostela sv. Petra a Pavla, abychom nemohli dojít na Železniční most nebo na Výtoň. Pro úplnost a představu, bydleli jsme v Sekaninově, pak chvíli v Plavecké a nakonec v Podskalské.“
2. Mé srdce pohřběte na Folimance (Jiří Kadleček)
„V zadní části Folimanky bývala rovná louka, která se v zimě polévala a fungovalo tam hezké kluziště. Tam jsem se učil bruslit, ale měl jsem jen šlajfky – brusle upevňované na podrážku bot pohyblivými čelistmi a kličkou. Nešlo mi to, byl jsem nemehlo a často jsem padal. Ale frajeři jsme bývali, to zas ano – ze svahů Folimanky se běžně sáňkovalo, ale některá obzvlášť strmá místa se polévala vodou a po ledových „sjezdovkách“ se jezdilo na bobech (vypolstrované prkénko pod zadek s připevněnými bruslemi a postranními madly).“
3. Obchodník z Jamrtálu (Ladislav Kindl)
„Je jisto, že dědeček Ladislav Kindl (pro přesnost Ladislav I.) provozoval v pronajatém prostoru v Oldřichově ulici 13 obchod, krám či hokynářství – jak se vám zlíbí. Podařilo se mi najít starou fotku a připojit k ní současný stav. A jako doklad, že tomu tak doopravdy bylo, připojuji snímek sáčku, do něhož bylo možné uložit nakoupené zboží.“
4. Vyšák, Slepice a Studně (Marek Vavrečka)
„Další vchod na Vyšehrad byl tunelem z uličky U Podolského sanatoria. Tehdy jsme nevěděli, že se tak jmenuje, říkali jsme ji Cikánská, protože tam v jednom domě bydleli cikáni. V tom tunelu jsem s kamarádem vypil svůj první vlastnoručně koupený lahváč.“
5. Osudy podolského dentisty (Ladislav Čermák)
„Dnes frekventovaná Jeremenkova ulice byla tehdy polní cestou podél potoka (později zmizelého), která vedla úzkým údolím od Vltavy na Pankrác. Nešlo sice o nejlepší adresu v Praze, ale na samém jihovýchodním okraji města byly levné pozemky. Odlehlé místo navíc slibovalo klid, který zůstal víceméně dodnes.“
6. Když se na Pankráci střílelo z kadlubáků (Igor Herle)
„Většinou jsme chodívali do kostela na Vyšehrad, prošli se parkem a vraceli se na oběd domů. Na zpáteční cestě jsme se pokaždé dívali na „Číču“. To byla kočka namalovaná na zadní straně Táborské brány, mnohokrát někým obtažená křídou, jak ve svých vzpomínkách zmínil už pan Vavrečka. Minulý rok jsem navštívil Prahu, samozřejmě včetně Vyšehradu, a mohu potvrdit, že „Číča“ tam stále je. I po více než šedesáti pěti letech!“
7. Na Pankráci před tři čtvrtě stoletím (Karel Žítek)
„Po válce jsme jako kluci lezli do protileteckého krytu, který se nacházel přibližně v místě dnešní stanice metra Pankrác. Měl údajně sloužit dělníkům z blízké Janečkárny. Pamatuji si, že šlo o dlouhé chodby, které osvětlovalo denní světlo malými čtvercovými otvory ve stropě. Kryt nebyl příliš hluboko pod zemí. Lezli jsme tam s kluky přes hromady hlíny a vyhýbali se velkým loužím vody.“
8. Z jednoho Podolí do druhého (Eva Střížovská)
„Babička Tonička s Josífkem a s malým Jarouškem, mým tátou, se přestěhovali po roce 1918 za prací do Prahy. Nejprve si dostavěli domek v nouzové kolonii ve Slatinách. Byla to jedna místnost s udupanou hliněnou podlahou. Dědeček byl malíř pokojů, a tak každé ráno kolem páté odcházel z domova. Táhnul za sebou kárku, na ní štafle a na těch visel kbelík s barvou a štětkou.“
9. Vzpomínky na bombardování Prahy 14. února 1945 ve 12.30 hod. (Jaroslav Průša)
„Toho dne jsem dojel domů na oběd, snědli jsme polévku, houkaly sirény a krátce na to ve 12.30 hodin se ozvala silná rána. Vyskočil jsem, vzal čtyři a půl roku starého syna do náruče, dcerku za ruku a spěchal, následován manželkou, do domovního krytu. Krátce nato jsme slyšeli celou řadu výbuchů, což svědčilo o tom, že bombardování je v bezprostředním sousedství. U všech bylo vidět značné napětí a u dětí značný neklid.“
10. Vyšehradská školní léta 1984-92 (Filip Hynek)
„Tajemství vyšehradské pevnosti nás přitahovalo. Dobře jsme znali veřejně přístupnou trasu kasematami z Cihelné brány do Gorlice, ale více nám vyhovovala „divočina“ pod tzv. Kulatinou. Přesto se někdy stalo i něco nepředvídaného. Jednou odpoledne jsme šli jen ve třech nebo ve čtyřech kolem rotundy sv. Martina, když vtom si všimneme, že dosud nepřístupný vchod do kasemat ve svahu nad ní je otevřen. Když jsme přišli blíž, ukázalo se, že vstup dolů do hlubin je volný.“
11. Jak jsem se stal Podskalákem (Ladislav Kindl)
„Se svým tátou jsem byl vícekrát na návštěvě v historické celnici na Výtoni, dnes snad dobře opečovávané. Koncem šedesátých let tam ještě bydlela paní Šulcová, maminka Franty a dvojčat Hany a Edy. Srozumitelnější pro nezasvěcené ale asi bude, když připomenu, že Franta Šulc přezdívaný Čert byl jedním z proslavených Vyšehradských jezdců.“
12. Podolí a Vltava (Eva Střížovská)
„S kamarády jsme často chodili bruslit do „háfnu“, což byla zátoka mezi zmíněnou malou plovárnou a Veslařským ostrovem. Tam vždycky býval hodně tlustý led. Chodili ho tam vysekávat ledaři z Branického pivovaru, takže jsme museli dávat pozor, abychom nespadli do díry v ledu. Ale myslím, že tam býval nějaký hlídač a dokonce snad i stánek s horkým čajem a grogem.“
13. O pankráckém Vilému Tellovi a fotokomoře pod dekou (Ota Novák)
„Bydlel jsem v ulici Marie Cibulkové u kostelíčka. Mám fotky z různých období, ale zas tolik jich nebude. Mám mezi nimi i fotky kamarádů z ulice, což by bylo na samostaný fotopříběh. Nejdřív posílám pár snímků, abyste ohodnotil, jestli vůbec budou stát za zveřejnění. Mojí tehdejší fotokomorou byly dvě deky, pod kterými jsem fotky vyvolával.“
14. Z mého mládí na Vyšehradě (Radimír Novotný)
„I část naší ulice mezi bývalou ZDŠ a Štětkovou ulicí postupně zmizela. Postavili tam nejprve budovu pekáren a pak i nové bytovky s moderní lékárnou. Zmizely tak všechny původní prodejny – elektro, cukrárna, drogerie a lékárna. Celoskleněným vchodem do původní lékárny jsem jednou jako malý chlapec prošel, aniž bych postřehl, že obchod je uzavřen. Prostě jsem si průhledných skleněných dveří nevšiml. Těsně za mnou se pak zřítil zbylý střep skleněné tabule na způsob gilotiny.“
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
