Vzpomínky pamětníka – Na Pankráci před tři čtvrtě stoletím

Od konce druhé světové války uplynulo už pětasedmdesát let, přesto mezi námi dosud žijí autentičtí pamětníci. Panu Karlu Žítkovi (1944) bylo sice během Pražského povstání sotva rok a půl, to však nijak nesnižuje význam jeho svědectví.

 

Narodil jsem se koncem války v soukromé vyšehradské porodnici ve Vratislavově ulici č. 11. Snad proto, že v podolské porodnici byl tou dobou lazaret SS. Ve Vratislavově č. 11 se na Silvestra 1948 narodil také herec Pavel Soukup, snad jako vůbec poslední dítě před znárodněním a zrušením porodnice. 

 

Jak to u nás tehdy vypadalo

Naše rodina bydlela v ulici Na Pankráci č. 111. Tou dobou byla ještě Pankrác periferií a rájem klukovských her. Z funkcionalistického činžáku vlevo od nás je dnes Hotel OYA. Místo domu napravo bývala proluka, kterou zastavěli až v roce 1954 nebo 1955. Vedle proluky směrem k ulici Na Veselí, kde v sedmdesátých letech vybudovali při stavbě magistrály tramvajový podjezd, stál a dosud stojí rohový dům. V květnu 1945 na tento rohák údajně spadla bomba a dům vyhořel.

Na Pankráci č. 111
Dům č. 111 v ulici Na Pankráci, domov autora článku.

Ulice Na Pankráci (dříve Linecká, předtím Benešova) byla tehdy značně užší, než je dnes. Jeden jízdní pruh nahoru a jeden dolů, tedy v podstatě jen polovina dnešní komunikace. Místo asfaltu zde však byly větší dlažební kostky a minimální provoz. V ulici stály plynové lampy, které každý večer rozsvěcel lampář s pomocí dlouhé tyče s háčkem. Ráno je pak zhasínal.

 

Zhruba v místech, kudy dnes vedou tramvajové koleje, rostly staré akáty, které krásně voněly, když kvetly. Několik jich bylo i na naší straně ulice. Pan Karel Hašler o nich zpíval: „Na Pankráci, na malém vršíčku, stojí pěkný stromořadí…“ Z posledního akátu zbyl jen pahýl, který byl donedávna vidět před hospodou U Šišků Na Pankráci č. 99.

Ulice Na Pankráci
Střední část ulice Na Pankráci v dobách, kdy se ještě jmenovala Benešova.

Za akáty naproti našemu domu byl trochu utopený úzký chodník a staré nízké domky. V domku přímo proti nám bydlel Karel Mojdl, hezký černovlasý kluk, který ve škole často propadal a snažil se nás, mladší žáky, šikanovat. V roce 1962 zemřel jako voják v elektrických drátech při útěku přes německou hranici. Kus níže od Mojdlů stála malá hospůdka, kterou vedli staří manželé Reisovi.

 

Za nízkými domky na protější straně ulice byly zahrádky nebo kůlny, které patřily k domkům, a pak úzká ulička Bořkova, později Runczikova. Vedla rovnoběžně s ulicí Na Pankráci přibližně v místě dnešní cesty podél paneláků. Stoupala do kopce až na pláň, kde dnes stojí pankrácké mrakodrapy, a dál až ke Krčskému hřbitovu. Na svém spodním konci se stáčela a ústila do ulice Na Pankráci přibližně proti poslednímu Novinářskému domu. Novinářské domy zde ale vyrostly až po válce v letech 1947 nebo 1948. Pamatuji si, když je stavěli. Líbil se mi hlavně vysoký jeřáb.

Pankrác, Novinářské domy
Stavba Novinářských domů v roce 1947. Vlevo je vidět část původní zástavby ulice Na Pankráci, o které je řeč v textu.

Z druhé strany Runczikovy ulice bývaly ohrady. Za jednou z nich se nacházely Sběrné suroviny, kam jsme jako děti vozili papír a staré železo. O kus dál západním směrem – asi v místě dnešního školního hřiště – pak bylo fotbalové hřiště Viktorky Nusle s dřevěnou klubovnou. Kus za ním tenisové kurty a o něco níže otevřené hřiště na kolovou I. KČV Nusle – Pankrác. Opačným směrem ke Kavčím horám už byla jen obilná pole.

 

Pár stromů ze zahrádek u nízkých domků v „naší“ ulici Na Pankráci stále ještě stojí.

 

Klukovské idoly

Protější strana ulice Na Pankráci, to ale nebyly jen nízké domky. Hned proti ulici Na Veselí, kde dnes zatáčí tramvaj, stál moderní čtyřpatrový činžák. V něm byl krám s potravinami Bratrství a o kus vedle holičství, kde stříhal dospělé i děti pan Štrobl. Byl to starší vdovec se smutnýma očima, o kterém se šeptalo, že mu Němci během revoluce zastřelili šestnáctiletého syna.

 

Dva moderní čtyřpatrové domy stály vedle sebe také z druhé strany řady nízkých domků proti dnešním Novinářským domům u ústí Runczikovy ulice. V jednom z nich bydlel tehdejší klukovský idol, závodník na ploché dráze Hugo Rosák. V ulici Na Veselí kousek za rohem měl garáž druhý známý plochodrážník Jan Lucák. Někde poblíž snad i bydlel.

Hugo Rosák a Jan Lucák
Plochodrážní jezdci Hugo Rosák (vlevo coby vítěz Zlaté přilby) a Jan Lucák. (Archiv Zlaté přilby města Pardubic)

A když už jsme u těch idolů… Dívčím hrdinou byl pro změnu herec Antonín Novotný, který jeden čas bydlel vedle hospody U Šišků. Hrál například ve filmech Katakomby, Tři vejce do skla nebo Škola základ života.

 

Pro další vyprávění je ale důležité ještě říci, že na konci naší řady činžovních domů v ulici Na Pankráci č. 95 u Náměstí Hrdinů, kde je dnes budova finančního úřadu, stál starý dům s velkou reklamou na boční stěně „Kočárky Zima“. Asi tam byla dílna, kde kočárky vyráběli a opravovali.

 

Válka

Druhá světová válka se naší rodiny dotkla až v roce 1945. Ve středu 14. února bombardovali Američané omylem Prahu. Nejvíce to odneslo okolí Karlova náměstí a Vinohrady. Otec pracoval jako typograf v tiskárně poblíž Flóry v Čáslavské ulici. Když se přibližovaly výbuchy padajících bomb podél dnešní Vinohradské ulice, běžel s ostatními do krytu. Naštěstí až k nim ta zkáza nedorazila.

Náměstí Hrdinů / Soudní náměstí
Pankrácké Soudní náměstí před druhou světovou válkou, po níž bylo přejmenováno na Náměstí Hrdinů.

Bomby spadly také na Vyšehrad, Náměstí Hrdinů a pankráckou vozovnu. Ptal jsem se kdysi matky, kde v té době byla. Řekla mi, že šla právě se mnou v kočárku ulicí Na Pankráci. Když to začalo padat, schovala se pouze za roh u náměstí.

 

Po válce jsme jako kluci lezli do protileteckého krytu, který se nacházel přibližně v místě dnešní stanice metra Pankrác. Měl údajně sloužit dělníkům z blízké Janečkárny. Pamatuji si, že šlo o dlouhé chodby, které osvětlovalo denní světlo malými čtvercovými otvory ve stropě. Kryt nebyl příliš hluboko pod zemí. Lezli jsme tam s kluky přes hromady hlíny a vyhýbali se velkým loužím vody.

 

Povstání

Když vypuklo Pražské povstání, vyrostly na Pankráci barikády a začalo se střílet. Ženy s malými dětmi z našeho domu odešly do sklepa, včetně mě. Matka mi pak vyprávěla, že se večer vrátila do našeho bytu, kde něco pekla. Jakmile jen trochu rozsvítila, někdo začal na náš dům z protějšího bloku pálit. Vedle v domě zase bydlel můj kamarád a pozdější spolužák Bohuslav Konopásek. Když ho jeho babička během revoluce nesla v náručí, začal náhle brečet. Měl totiž prostřelenou ruku. Ještě dlouho po válce pak byly vidět v nejvyšším patře protějšího domu v Sevřené ulici soustředěné zásahy, jak se někdo snažil odstřelovače zlikvidovat.

Pražské povstání, Pankrác
Oběti Pražského povstání zhruba v místech, kde dnes stojí moderní sídlo firmy Avast. V pozadí je vidět částečně vypálený dům na nároží ulic Hvězdovy a 5. května.

V pondělí 7. května dobyli naši část Pankráce Němci, nejspíše z bojové skupiny Wallenstein. Vyvedli ženy s dětmi z našeho sklepa a poslali je za sebe směrem ke Krči. Matka mi říkala, že venku viděla na zemi ležet zastřeleného JUDr. Pospíchala, který bydlel v bytě nad námi. Ženy s dětmi se postupně dostaly až na Krčský hřbitov. Moje sousedka Dáša, o šest let starší než já, mi později vyprávěla, že si myslela, že na hřbitově svoji pouť definitivně ukončíme. Nakonec jsme se ve zdraví dostali až k jedné vile nad krčským údolím, jejíž obyvatelé nás pustili dovnitř. Tam jsme přečkali až do 9. května.

 

Když jsem se později matky ptal, ve které vile jsme to vlastně byli, říkala, že poblíž ní stála dělostřelecká baterie. Zjistil jsem, že taková baterie byla jihovýchodně od dnešní stanice metra Budějovická. To znamená, že jsme nejspíše byli v některé vile v tehdejší ulici K Habrovce nebo U Habrovky.

Pražské povstání, Doudlebská
Oběti masakru v pankrácké Doudlebské ulici, při kterém Němci 8. května 1945 popravili zajatce z nedalekého statku Reitknechtka.

A ještě něco. Když se mnou moje matka utíkala z našeho domu, měla na sobě teplákovou bundu s velkým V na prsou, což bylo označení vysokoškolského sportu. Velké V ale používali také spojenci i Němci jako znamení očekávaného vítězství. I Churchill občas ukazoval na prstech „viktorku“. Až později si matka uvědomila, že to Němci v tehdejší situaci mohli považovat za provokaci a pěkně s námi „zatočit“.

 

Setkání po letech 

Později jsem se s těmi, kdo zahynuli během Pražského povstání a o kom dnes píši, setkal znovu. Byl to jak JUDr. Jan Pospíchal z našeho domu, tak syn holiče Štrobla, kterému nebylo šestnáct, ale sedmnáct. I ti, kterým nejspíše patřila firma „Kočárky Zima“. Vzhledem k tomu, že všichni byli členy fotbalového klubu Viktorie Nusle, objevil jsem jejich jména pohromadě na jednom pomníčku. Stojí v areálu TJ Pankrác na Družstevním ochozu.

Karel Žítek

Pankrác, pomníček Pražského povstání
Památníček obětem Pražského povstání v areálu TJ Pankrác.

Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com