Grandšpitál pana Jedličky, ve kterém se narodila půlka Prahy

Podolská stráň pod Vyšehradem bývala stovky let poseta úrodnými vinicemi. Dnes na stejném místě stojí neméně plodná porodnice, ve které se za posledních sedmdesát let urodilo přes dvě stě tisíc dětí.

 

Není to tak dávno, kdy budova pod vyšehradskými hradbami oslavila stovku. Původně přitom nebyla zamýšlená jako porodnice, ale jako moderní sanatorium, které si v hlavě vysnil lékař Rudolf Jedlička. Z jeho strany to přitom byla z nouze ctnost. Jedlička coby nadaný mladý lékař získával ostruhy na 1. chirurgické klinice pod vedením Karla Maydla. Po jeho smrti neskromně očekával, že mu připadne následnictví ve funkci primáře. V tom se ale přepočítal.

 

Vedení kliniky převzal Otakar Kukula a Jedlička ostrouhal. To ho ale v dobrém slova smyslu nakoplo k tomu, aby ukázal, co v něm doopravdy je. Opustil kliniku a založil si vlastní praxi. Aby nevyšel z chirurgického cviku, chodil operovat k Alžbětinkám anebo do Židovské nemocnice. Hodně cestoval po Evropě a nakrátko zavítal i do Spojených států. Všude se pídil po aktuálních zdravotnických trendech a spřádal myšlenky na založení vlastního ústavu. Chtěl na jednom místě soustředit lékaře různých oborů, kteří by pacientům nabídli komplexní péči od diagnózy až po rekonvalescenci.

Podolská zahrada Neumanka se stejnojmennou usedlostí před stavbou sanatoria.

Od snů k záměrům

Plány definitivně vykrystalizovaly během roku 1909, kdy Jedlička objevil vhodný pozemek v Podolí u Prahy. Prý se úplně tetelil štěstím, když ho z vyšehradských hradeb ukazoval svému příteli Stanislavu Hejdovi. Šlo o zanedbanou zahradu Neumanku na jižním svahu pod pevností. Lepší místo pro stavbu sanatoria si Jedlička nemohl přát. Z Prahy to bylo, co by kamenem dohodil. Zároveň tu panoval božský klid a svítilo sem po celý den slunce. Ideální podmínky pro špitál.

 

Následující měsíce věnoval Jedlička shánění peněz. Přesvědčoval své doktorské kolegy a známé ke vstupu do plánované společnosti a do poloviny roku 1909 se mu podařilo nashromáždit čtvrt milionu korun. Okamžitě zakoupil pozemek a pustil se do podrobných příprav projektu. Oslovil architekty Josefa Gočára a Františka Roitha, aby vypracovali návrhy budoucího sanatoria. Z Vídně za Jedličkou dorazil hotelový odborník, aby pomohl propočítat rentabilitu podniku. A ve volných chvílích se Jedlička věnoval parkovým úpravám v zahradě.

Architektonické návrhy Pražského sanatoria od Josefa Gočára a Františka Roitha. (Věstník Klubu za starou Prahu, 1910)

Jediný drobný zádrhel v přípravách přišel o rok později, kdy architekt Josef Chochol zveřejnil v tisku svůj článek „Na obranu Vyšehradu“. Přimlouval se v něm mimo jiné za zachování volných pohledů na hradby, jejichž majestátní dojem by neměl být rušen „banálními činžáky“. Gočárův i Roithův návrh sanatoria v Chocholových očích sice obstály, ale je možné, že zvýšená citlivost veřejnosti vůči Vyšehradu vedla Jedličku ke změně architekta. Finální podobu v klasičtějším stylu narýsoval Rudolf Kříženecký. Gočár se musel spokojit pouze s navržením některých interiérů.

 

Nejmodernější ústav ve střední Evropě

V každém případě jde o budovu promyšlenou do nejmenších detailů. Architektura se podřizuje funkci a požadavkům na účelný chod ústavu. Sanatorium sestává ze čtyřech křídel, propojených pouze centrální vstupní halou – cílem bylo co nejlépe oddělit chirurgické a infekční oddělení. Pokoje pacientů obsadily jižní průčelí, zatímco směrem k severu byly umístěny vyšetřovny a operační sály. Pacientům byla k dispozici chirurgie, interna, porodnické oddělení, rentgen, vodoléčba, elektroléčba nebo inhalační místnosti. Všechna čtyři patra propojoval výtah a sám Jedlička vypracoval návrhy elektrické signalizace pro celý ústav.

Rudolf Jedlička na stavbě Pražského sanatoria. (Archiv Jedličkova ústavu)

Maximalistické Jedličkovy požadavky výrazně prodražily stavební rozpočet. Původně zamýšlenou sumu bylo potřeba o polovinu navýšit, což se povedlo díky úvěru od Pražské městské spořitelny. V roce 1911 se tak mohlo začít stavět a za necelé tři roky kolaudovat. Jedlička si mezitím „odskočil“ na pár měsíců do první balkánské války, kde ve vojenském lazaretu zachraňoval srbské vojáky. Operoval až 40 pacientů denně, což pro něj byla skvělá příležitost, jak se před otevřením vlastního sanatoria dostat zpět do vrcholné chirurgické formy.

 

Netušil přitom, že válka brzy zasáhne i do chodu jeho ústavu. Pražské sanatorium, jak zněl oficiální název, přijalo prvního pacienta v květnu 1914 a o měsíc později došlo k sarajevskému atentátu. Za další měsíc vypukla první světová válka, se kterou podnikatelský záměr nepočítal. Někteří lékaři včetně Jedličky byli odveleni na frontu a hrozilo, že v nové budově armáda vybuduje záložní nemocnici.

Rudolf Jedlička se svými kolegy a armádní návštěvou v roce 1915. (Archiv ÚPMD)

Jedlička musel vyvinout velké diplomatické úsilí, aby škaredý scénář odvrátil. Nechal se z fronty převelet zpět do Prahy, kde se stal velitelem 3. záložní nemocnice. Díky tomu vojenský erár přimhouřil oko a dal sanatoriu víceméně pokoj. Jedlička přesto část kapacit poskytl českému Červenému kříži.

 

Od války k válce

Činnost sanatoria se naplno rozběhla až po válce. Jedlička konečně mohl uplatnit původně zamýšlený plán, podle kterého se zdejší lékařská péče dělila do několika cenových kategorií. Bohatí pacienti si mohli připlatit za nadstandard, čímž dotovali léčbu těch nejchudších. Jánošíkovský princip v praxi.

Pražské sanatorium podle návrhu Rudolfa Kříženeckého v celé své šířce.

Kromě toho se sanatorium stalo sídlem 2. chirurgické kliniky, což úzce souviselo s Jedličkovým poválečným působením na lékařské fakultě. Třetím pilířem činnosti se vedle praxe a vzdělávání stal výzkum. Rudolf Jedlička byl totiž nadšeným propagátorem radiologie a experimentoval s cíleným ozařováním organismu při léčbě zhoubných nádorů. Nechal proto vybudovat novou přístavbu a část prostor poskytl Státnímu radiologickému ústavu. Doufal, že se s ústavem podělí o náklady na potřebný radioaktivní materiál do svých přístrojů. Nakonec si ale stejně musel radium opatřit z vlastní kapsy. Přišlo ho skoro na tři čtvrtě milionu korun.

 

Za první republiky sanatorium prosperovalo a nemělo nouzi o pacienty. Z těch nejznámějších lze zmínit třeba Josefa Rösslera-Ořovského, Jana Kubelíka nebo Charlottu Masarykovou. Ministr Alois Rašín tady umíral po spáchaném atentátu, zatímco atletická světová rekordmanka Zdeňka Koubková v Podolí podstoupila změnu pohlaví. Za protektorátu pak na seznam přibyly další celebrity – Alois Eliáš, Josef Mašín nebo Jan Kubiš.

Ve 30. letech vyrostla v areálu sanatoria moderní budova k ubytování zaměstnanců.

Dvacetileté období rozkvětu skončilo příchodem druhé světové války. Pražské sanatorium se roku 1941 proměnilo v SS lazaret, čehož se ale Rudolf Jedlička nedožil. Zemřel v roce 1926. Už dva roky předtím svěřil ředitelskou funkci svému bratru Michalovi, rovněž skvělému lékaři. Právě jemu připadla smutná povinnost odevzdat sanatorium nejprve nacistům a o pár let později pro změnu komunistům.

 

Poválečný režim totiž nebyl soukromému zdravotnictví příliš nakloněn a s Pražským sanatoriem měl svoje záměry. V prvních měsících po osvobození zde vybudoval útočiště pro navrátilce z koncentračních táborů. V následujícím roce se pak definitivně rozhodlo o vyvlastnění areálu. Počítalo se s ním pro vznik nové gynekologicko-porodnické kliniky.

Zadní trakt sanatoria při pohledu z vyšehradských hradeb.

Kde dětský pláč neutichá

Sanatorium se stalo jedním z prvních znárodněných objektů. Státní orgány dokonce zástupcům původní akciové společnosti přislíbili finanční vyrovnání, k tomu však podle všeho nikdy nedošlo. Na proměně sanatoria v porodnici tak ulpěl nepříjemný škraloup. Ovšem odhlédnuto od politických souvislostí Podolí nadále zůstalo moderním zdravotnickým zařízením.

 

Pod vedením profesorů Jiřího Trapla a Josefa Švejcara došlo ke sloučení porodnické a pediatrické péče. Vznikl tak komplexní Ústav pro péči o matku a dítě, který pokračoval v Jedličkově snaze propojovat navzájem různé lékařské specialisty. Zdejší vědecká činnost přispěla k výraznému snížení novorozenecké a mateřské úmrtnosti v tehdejším Československu. A na zdejších porodních sálech přicházelo na svět víc než tři tisíce dětí ročně.

Podolská porodnice koncem 50. let. (Archiv ÚPMD)

Dnes toto číslo přesahuje dokonce pět tisícovek, ale být tomu tak nemuselo. V divoké atmosféře 90. let se totiž objevil návrh na zrušení podolské porodnice z důvodu nízké porodnosti. Ovšem bylo veřejným tajemstvím, že o areál usilovali zahraniční investoři, kteří chtěli z porodnice udělat hotel. Naštěstí to neklaplo, takže v Podolí dosud zní dětský pláč.

 

Ke svému stoletému výročí si porodnice nadělila mimo jiné renovaci fasády, která nedávno skončila. Skvělý důvod, proč se do Podolí zajít podívat, aniž zrovna čekáte potomka. Můžete se přitom porozhlédnout i po přilehlém parku a navštívit vyhlídkový altán nebo tajuplnou Jedličkovu branku.