Pankrácká továrna na nosy

Než se česká plastická chirurgie dopracovala až k umělým ňadrům, byla zapotřebí spousta obětavé práce v nenápadném domě na Pankráci.

 

Jen pár desítek metrů za poslední vyšehradskou branou stojí běžný řadový činžák, který na první pohled nepůsobí nijak zajímavě. Ovšem kdyby mohl mluvit, okolní zástavba by jen závistivě poslouchala. Domu Na Pankráci č. 479 totiž patří čestné místo v české lékařské historii. Ale pěkně popořádku…

 

Historie domu se píše od roku 1908, kdy se dnešní ulice Na Pankráci jmenovala Benešova třída. Tou dobou zde probíhal čilý stavební ruch a nájemní domy rostly po tuctech. Současně s tím se rodily i smělé urbanistické vize, které ale nikdy nedošly svého naplnění. Také proto zůstal dům č. 479 na dlouhé desítky let z jedné strany obnažený. Zamýšlené pokračování domovní řady přišlo až s přístavbou hotelu Holiday Inn.

Benešova třída s nemocniční budovou Jedličkova ústavu (zcela vpravo) začátkem 30. let.

Křest ohněm

První velká šlamastyka se v domě odehrála tři roky po dostavbě. Za letní bouřky uhodil do střechy blesk, roztříštil krov a zapálil dřevěné latě. Obyvatelé domu oheň naštěstí včas uhasili a nikomu se nic nestalo. Měli to ale brát jako varování. O několik desítek let později přišla shůry mnohem větší pohroma.

 

Mezitím ale dům v roce 1915 zakoupil Jedličkův ústav, který potřeboval zvýšit svou kapacitu. Během první světové války totiž ústav poskytoval péči nejen postiženým dětem, ale také válečným invalidům. Původní sídlo – tzv. Polsko – přestávalo stačit dennímu provozu, a tak Rudolf Jedlička zavelel k expanzi za hradby Vyšehradu. Do č. 479 se vzápětí přesunuly ústavní dílny na výrobu protetických a učebních pomůcek, které Jedličkárně vydělávaly na provoz.

V původní podobě se dům pyšnil zajímavým vikýřem, který ovšem po rekonstrukci zmizel. (Archiv Jedličkova ústavu)

Když válka odezněla, budova našla jiné využití. Přestěhovalo se sem nemocniční oddělení Jedličkova ústavu, které do té doby fungovalo v tzv. Polsku. Větší chirurgické zákroky pak probíhaly v Jedličkově podolském sanatoriu. A byl to také Rudolf Jedlička, kdo na Pankrác přivedl Františka Buriana, průkopníka české plastické chirurgie.

 

Oba muže spojoval podobný osud. Začínali jako mladí nadějní lékaři na 1. chirurgické klinice. Sbírali lékařské zkušenosti v balkánské i první světové válce. A oba výrazně přispěli k lékařskému pokroku, a to navzdory svým hendikepům. Jedličkovi chybělo několik prstů, Burian byl pro změnu silně nedoslýchavý. Možná i proto uměli dokonale proniknout do duší pacientů.

 

Opravář dětských úsměvů

František Burian se k plastické chirurgii dostal na sklonku první světové války. Řada vojáků se z fronty vracela různě zohyzděných, což jim komplikovalo návrat do společnosti. Burian proto v posádkové nemocnici na Hradčanech začal s prvními transplantacemi kůže, chrupavek a šlach.

Postup rekonstrukce nosu u válečného invalidy. Využita je kůže z čela pacienta a bederní chrupavka.

Z Hradčan se po nějaké době přestěhoval do skromných podmínek v Žitné ulici, ale roku 1925 se na něj usmálo štěstí v podobě Rudolfa Jedličky. Burian přijal Jedličkovu pozvánku na Pankrác a spolu s ordinací přesunul i těžiště své práce. Začal se věnovat zejména vrozeným vadám, jako jsou rozštěpy. Byl zastáncem toho, aby se takové deformace opravovaly ideálně ještě v dětském věku, aby sociálně příliš nepoškozovaly svého nositele.

 

“Nejkrutější jsou vrozené vady obličeje, protože jsou nejnápadnější, není možné je zakrýt. U těžkých forem rozštěpů je porušen soulad obličeje v místech, která slouží projevům duše. Devět měsíců snila matka o úsměvu ve tvářičce svého očekávaného děcka, a náhle patří do rozšklebené nestvůrné masky. Když pak mateřská láska přemůže hrůzu a odpor, zůstává a stále roste úzkost o budoucnost dítěte. Matka se děsí představou, že tělesný i duševní vývoj jejího dítěte bude těžce bržděn, že bude zesměšňováno a s odporem odstrkováno, že nenalezne zaměstnání, ba, že bude vůbec vyloučeno ze společnosti,” napsal Burian v jednom ze svých textů.

 

V začátcích plastické chirurgie se chybějící tělesná tkáň odebírala z jiných částí pacientova těla. A to tím způsobem, že zpravidla na břiše se vypěstoval válcový lalok, který se poté přenesl přes zápěstí na tvář. Vždy bylo nutné, aby došlo ke správnému srůstu, takže procedura zabrala několik měsíců. Celou tuto dobu pacient trávil v různých krkolomných pozicích a při některých operacích býval dokonce svázán do kozelce.

Chirurgická metoda přenosu tkáňového laloku z břicha pacientky přes paži na tvář, kde je lalok použit k vytvarování chybějícího nosu. 

Burian často přispíval do Časopisu lékařů českých. A jeho články jsou důkazem, že se věnoval také estetickým úpravám ženského poprsí. Tedy specializaci, kterou si dnes lidé s plastickou chirurgií spojují nejčastěji.

 

Špitály, hejbejte se!

Burianův Ústav pro plastickou chirurgii vydržel v Jedličkově azylu necelých deset let, než se přestěhoval do dnešní Vinohradské nemocnice. Uvolněné prostory potom znovu začala využívat Nemocnice Jedličkova ústavu, která se díky tomu značně rozrostla. Na konci třicátých let disponovala dvěma operačními sály a 125 lůžky. Kromě toho zde probíhaly také rehabilitace a otevřeno tu měla ortopedická ambulance pro veřejnost.

Malí pacienti v nemocničním pokoji. (Archiv Jedličkova ústavu)

Druhá světová válka na Pankráci rozehrála složitou rošádu. Po německém uzavření vysokých škol se do čísla 479 přestěhovala I. chirurgická klinika, takže Nemocnice Jedličkova ústavu musela pryč. Na pár měsíců našla útočiště opodál v Nové budově Jedličkova ústavu, ale i tu zakrátko obsadili Němci. A tak se nemocnice přesunula do Žitné ulice, odkud se vrátila zpátky na Pankrác až v roce 1944.

 

Když se zdálo, že se divoký koloběh jakž takž uklidnil, přišla další nečekaná událost – spojenecký nálet na Prahu v únoru 1945. Pražané do té doby žádný větší nálet nezažili, takže letecký poplach brali s rezervou. Stejně tak i personál nemocnice začal s přesunem pacientů do protileteckého krytu až na poslední chvíli. Jen pár minut nato jim nad hlavou zaduněla mohutná detonace. Na dům právě dopadla letecká puma.

Zdemolovaná nemocniční budova po zásahu leteckou pumou v únoru 1945.

V troskách domu bohužel zahynul desetiletý Ivan Řeháček, ovšem zbylých padesát pacientů i s ošetřovateli vyvázlo ve zdraví. Budova byla zásahem těžce poškozena, ale základy a spodní podlaží  zůstaly zachovány. Ihned po válce došlo k rekonstrukci, která přišla na 5 milionů korun a vrátila domu víceméně jeho původní podobu.

 

Budova slouží dodnes Jedličkovu ústavu, a to jako domov studentů. Ve sklepě má svou zkušebnu kapela The Tap Tap, jejíž tóny si občas najdou cestu až na ulici a vyhrávají do kroku kolemjdoucím.