Jak si Bezruký Frantík potřásl nohou s prezidentem USA

Možná se vám vybaví filmová scéna z Básníků, ve které František Filipovský vzpomíná na Bezrukého Frantíka: “Já ho znal, chudáka. Ten člověk nohama psal i maloval.” To, co zdánlivě zní jako vyšinuté pábení opilého starce, má ale reálný základ. Bezruký Frantík skutečně existoval a nohama zvládnul víc, než leckdo rukama.

 

Když se malý Frantík Filip roku 1904 narodil, zdálo se, že jako mrzáček bez vyvinutých rukou bude doživotně odsouzen k žebrání a slitování. Už od malička ale udivoval své okolí elánem a zarputilostí, s jakou se snažil vyrovnat ostatním dětem. Aby mezi vesnickými kluky nebyl za otloukánka, naučil se nohama obstojně prát i házet kameny. A se stejným úspěchem prošel také prvními ročníky školy. Pan učitel mu vyrobil speciální lavici a Frantík zakrátko zvládnul nohama krasopis.

Bezruký Frantík se svými kumpány v péči o ústavní králíky.

Frantíkovo životní terno přišlo v jeho devíti letech. Specializovaní lékaři tenkrát sháněli malé mrzáčky do nově založeného Jedličkova ústavu a bezruký šikula se skvěle hodil k další specializované výchově. Zanedlouho tedy putoval na Vyšehrad do budovy zvané Polsko, ve které Jedličkárna sídlí dodnes. Tady se potkal s Františkem Bakulem, prvním ředitelem ústavu a pokrokovým učitelem s neotřelými metodami.

 

Namísto obvyklé školní látky kladl Bakule mnohem větší důraz na manuální zručnost. Děti se musely nejprve naučit překonat hendikep a stát se soběstačnými. Proto školní třída připomínala spíš dílnu, ve které žáci pletli proutěné košíky nebo vyráběli dřevěné předměty. Kromě toho společnými silami pěčovali o malou zahrádku a hejno králíků. Frantík se v Jedličkárně naučil mimo jiné žehlit, plavat nebo podnikat. Ještě jako neplnoletý totiž šéfoval malému výrobnímu družstvu, které prodávalo dílenskou produkci.

V košíkářské dílně Jedličkova ústavu. Na vyvýšené stoličce pod oknem plete nohama Bezruký Frantík.

Bohužel, krátce po první světové válce musel Bakule ústav opustit. Dvanáct nejoblíbenějších svěřenců ovšem vzal s sebou, aby mohl pokračovat v započaté práci a připravit je řádně do zaměstnání. Tak vznikla tzv. Bakulova družina, ve které se Frantík dál usilovně připravoval na budoucí obchodnickou kariéru. Ještě předtím ho ale potkala asi nejzářivější chvilka jeho života.

 

Frantík byl kromě jiného také členem Bakulova pěveckého souboru Zpěváčci. Když jedno z jejich pražských vystoupení zhlédla delegace amerických pedagogů, nabídla souboru turné po Spojených státech. K němu došlo v roce 1923 s finančním přispěním T. G. Masaryka. Zpěváčci s úspěchem koncertovali ve 14 městech včetně newyorské Carnegie Hall. Vrcholem turné pak bylo setkání s americkým prezidentem Hardingem, který si se všemi Čechy potřásl rukou. Pouze Frantík po svém zvyku napřáhl ke zkoprnělému prezidentovi bosou nohu.

Při práci na zahradě zapřažen do vozíku.

Po dosažení plnoletosti se Frantík začal poohlížet po vlastní živnosti. Nejdřív si pronajal malý krámek na Smíchově, kde nabízel proutěné zboží vlastní výroby. Příliš se mu ale nedařilo, a tak zkusil štěstí jinde. Začal objíždět školy s výchovnou přednáškou o síle lidské vůle, demonstrované na vlastním příkladu. Tou dobou také odstartoval literární kariéru. Ze svých vzpomínek a příhod sestavil několik knih, které z něj za první republiky udělaly do jisté míry celebritu.

 

Brzy si však Bezruký Frantík uvědomil, že to poslední, po čem touží, je udělat ze sebe lacinou atrakci. Věrný zásadám učitele Bakuleho se oklikou vrátil zpět k podnikání. Ve 30. letech provozoval kavárnu v Rožnově pod Radhoštěm. Během německé okupace se potom přestěhoval do Brna, kde si zařídil malý obchod s občerstvením a po válce dokonce inzertní kancelář. Zemřel v roce 1957 a zanechal po sobě tři děti ze dvou manželství.