Vzpomínky pamětnice – Mráčkova vila vulgo Rauchovka
Po delším čase s potěšením zveřejňuji další vyšehradský vzpomínkový text. Tentokrát se jedná se o výňatek ze starého rukopisu Eleonory Mendlové, rozené Mráčkové, žijící v letech 1893-1979. Text se ke mně dostal od její vnučky Heleny Poche, za což srdečně děkuji. Následující řádky vás přenesou v čase na konec devatenáctého století do vyšehradské Rauchovky. Tak se nazýval dům s číslem popisným 42, který stával pod vyšehradskou skalou v místech pozdějšího kubistického trojdomu Josefa Chochola.
Dům původně patřil vyšehradské kapitule a sloužil jako kanovnická rezidence. Od roku 1824 ji obýval Josef Rauch, kanovník vyšehradské a později pražské kapituly a také c. k. vrchní školní dozorce. Kromě něj tu nějaký čas pobýval také Beneš Method Kulda. V osmdesátých letech devatenáctého století prodala kapitula dům do soukromých rukou Metoděje Fastera (syna revolučního politika Petra Fastera a otce dramatika Otto Fastera). Po něm ji vlastnil architekt a stavitel Konstantin Mráček, tatínek autorky textu.
Narodila jsem se 4. 6. 1893 na Vyšehradě. Náš dům stál na břehu Vltavy poblíž nynějšího tunelu, který tehdy ještě nebyl proražen, hned vedle vyšehradských schodů. Nábřeží také ještě nebylo a elektrika také ovšem nejezdila. Mezi naším domem a Vltavou vedla cesta, za ní už jen ohrady a pak vesele šplouchala řeka a pohrávala si s oblázky. Cesta byla tichá a za námi byly již jen dva domy: vila „zlých“ Mildů (jednou nám zastřelili naši milou kočku) a pak malý domek, který taky ještě stojí a kde je deska geologa Krejčího. Nějaký čas tam bydlela teta Márinka.
Náš dům už nestojí a po zahradě taky už celkem není památky. Od té doby, co jsou tam veřejné sady, ztratila půvab. Pro sady se ta příkrá stráň s úzkými cestičkami nehodí, terasa i altán pod ní nemají celkem žádného účelu. Kdežto když to bylo jen naše, rostl tam náš netřesk mužíček. Byly tam naše meruňky, kterých jsme se v zimě velmi bály. Říkaly jsme jim slečinky, byly obaleny slámou proti mrazu a jejich větve se na nás výhružně kývaly. Kromě toho tam byly i jiné keře a květiny, a hlavně tam byl pořádek a čistota. Byla to veliká krása. V altánu pod terasou se někdy svačívalo. Pamatuji se na stůl s cukřenkou a šlehanou smetanu, venku ležel náš pes Bury a dole se tak hezky leskla Vltava a Císařská louka s topoly. Rodný dům se zdá každému hezký, ale můj byl vskutku krásný, už nikdy jsem tak krásně a opravdu vznešeně nebydlela a bohužel už asi nikdy bydlet nebudu.
Představte si veliký, důkladný jednoposchoďový dům s mnoha okny, která všechna byla obrácena do zahrady a k řece. Pokud se pamatuji, okna byla pouze ze tří stran, čtvrtou stěnou byl dům opřen o vyšehradskou skálu, od které jej dělila uzoučká, ošklivá a smutná ulička, do které se nikdy nechodilo. Babička vypráví, že dům prý kdysi patřil Fastrovi, známému politiku z roku 1848. (Ve skutečnosti tu bydlel jeho syn Metoděj Faster, ředitel Podolské cementárny. – pozn. VJ)
Přízemí: Vcházelo se do prostorné čtvercové haly, které se tehdy říkalo jen předsíň. Měla mimo dveří, které bývaly většinou otevřeny, ještě jedno, nemýlím-li se, zamřížované okno do zahrady. Bývalo tam pěkné nazelenalé světlo a slunce tam svítilo větvemi stromů. Dveře a táflování stěn bylo tmavé a taky stěna na odkládání šatů byla tmavá, koberec zelenavý a schody v pozadí dubové s tmavým táflováním. Napravo byla tatíkova kancelář, pro mě pokoj celkem studený a bez zájmu, samé pravítko, kružítko, inkousty a rýsovací prkna. Plánům jsem nerozuměla, bavily mě jen po straně malé skicy domů, kde byla vidět okna, dveře a často i nějaký strom.
Nalevo byla kuchyň, která pro mě taky neměla půvab. Byla veliká a rušná, uprostřed stála velikánská, stále rozpálená plotna, vše tam bublalo a syčelo a kuchařka byla taky syčivá a nevlídná. Tak veliká mi připadala kuchyň s těmi různými stoly a tou obrovskou plotnou, že vždy, když jsem v pohádkách slýchala o královských kuchyních, byla to ta naše vyšehradská.
Za kuchyní byla spíž nebo, jak se tenkráte říkalo, komora. Byla to veliká místnost s několika okny, kde bylo vše možné: dlouhé truhlice – moučnice na různé druhy mouky, od nejtmavší pro psa Buryho a husám na šišky až po nejbělejší na vánočky. Ráda jsem se na to množství mouky dívala a vůbec jsem měla komoru velmi ráda. Byla jsem velmi pyšná, mohla-li jsem vydávat kávu a cukr kuchařce či oves pro koně kočímu Šebkovi. Dále tam byly veliké hrnky se sádlem, lojem a přepuštěným máslem, cukr, mnoho mandlí a rozinek, kyselé okurky, svíčky, polštáře do lodě i do kočáru, svícny do zahrady, inu, vše možné, co se dětem líbí.
Naším pravým domovem a rájem – vedle zahrady – bylo prvé patro, do kterého se vystupovalo po vznešených táflovaných dubových schodech s kobercem a mosaznými tyčemi. Přišlo se do menší, také táflované předsíně, která měla nějaké barevné okno, vedoucí na terasu. Ta terasa byla pěkná, hodně prostorná se zábradlím z cihel a byla celá obrostlá divokým vínem, které tvořilo i jakousi střechu. Z ní byl pěkný pohled na dvůr, stáje i na slepice a husy, které se tam batolily.
Na stěně v předsíni visel velký obraz. Tenkráte jsme mu říkaly sv. Mikuláš. Byla to podobizna jakéhosi světce v nadživotní velikosti, který tatímu zůstal po malíři, jenž nezaplatil činži. K tomu „sv. Mikuláši“ jsme vzhlížely s úctou a nic nám nevadilo, že to byl spíše poustevník, který nad lebkou rozjímal o marnosti světa.
Vedle obrazu měla tato pěkná předsíň ještě jiné kouzlo – výtah na jídlo (tenkrát ovšem jen ruční). Kuchařka v přízemí do něj narovnala mísy, talíře, chleba, nápoje atd., panská nahoře si to odebrala a zase špinavé nádobí spouštěla dolů. Bylo to velmi zábavné a vždy jsem si toužebně přála, aby mě jednou posadili na ten velký tác a spustili dolů, ale nikdy mi to nebylo dovoleno.
Z této předsíně, kde stál ještě stolek na odkládání nádobí, se šlo do salonu a jídelny. Pak předsíň vybíhala v temnou úzkou chodbičku, vedoucí podle ostatních pokojů, a z té chodbičky se zatápělo v pokojových kamnech, aby v pokojích nebyl popel a ráno hluk při zatápění. Ta chodbička s tapetovými dveřmi a zářícími dvířky kamen měla cosi tak milého, teplého a domácího do sebe, že i na ni ráda vzpomínám.
Pokoje byly v řadě za sebou, dveře bývaly většinou otevřené, takže bývalo vidět z ložnice do salonu přes celou šířku domu. Ložnice byla veliká, nábytek bílý vyřezávaný s vrývanými kresbami bleděmodrými a růžovými. Nad postelemi byla šedomodrá sametová nebesa, klekátko tam bylo, brokátová pohovka, zavinovací stůl s mariánským obrázkem, který tatí maloval, křesla, šicí stolek, maminin psací stolek – inu, nádhera vkusná a nevídaná. V rohu stála moje postýlka a vedle kolébka tety Milky, kolébka téhož stylu a kresby jako ostatní nábytek. Pamatuji se docela dobře, jak jsem tam v rohu ležela a teta vedle v kolébce spala.
Hlavně mi vyvstávají okamžiky, kdy jsem byla nemocná a dostávala jsem obklady z horkého oleje. Tu se pamatuji, jak jsem se jednou ráno probudila dříve než ostatní a slyšela jsem tlouci své srdce. Nevěděla jsem, co to je. Nejprve jsem myslela, že to dlaždiči venku dláždí, pak jsem poznala, že zvuk přichází z mého těla uvnitř, a dlouho jsem si představovala, že tam mám schovaného malého dlaždička, který malým kladívkem buší do malých dlažebních kamínků.
Za ložnicí směrem do zahrady byl na jedné straně toaletní pokoj maminy, který musel být také hodně velký, soudě dle toho, že se tam vešla veliká čtyřdílná zrcadlová skříň. Česací stolek měl pěkné záclonky s bambulkami a hezounkým šedozelenavým vzorkem. Vedle tatího postele na druhé straně byl vchod do koupelny, jedné z nejhezčích, co jsem kdy viděla. Vana byla veliká, bílá, kachlíková, zapuštěná do země a sestupovalo se do ní po několika schůdcích. Byl to vždy velký svátek, když jsem se směla koupat ve velké vaně a ne v dětské vaničce. To obyčejně tatík nás učil ve vodě plavat a nikdy žádné moře mi nepřipadalo tak hluboké a nebezpečné jako naše vana. Když mě tatí konečně postavil na schůdky, připadala jsem si trochu jako hrdina. Tatí si vůbec s námi hodně hrával, dělal nám lišku a koně, houpal nás a učil dělat kotrmelce. To obyčejně bývalo veselé nedělní ráno, kdy jsme s radostí nalezly k rodičům do postele.
Než vrátím se zase k bytu. Z ložnice se šlo do ještě větší jídelny, která měla u oken výstupek, na který se vystupovalo po schůdku – proto mám tak ráda schody v pokojích. Jídelna byla tmavě táflovaná s černým dubovým, vyřezávaným nábytkem. Křesla měla na opěradlech lví hlavičky, a tu bývalo velkou zábavou strkat lvům prstíky do tlamy. Potahy byly zelené plyšové, kamna byla taky zelená, stavěná na způsob pece, ale nedalo se na ně vlézt. Kolem byla lavička jako u pravé pece. Koberec byl také zelenavý – patřilo k mé oblíbené zábavě „orat“ toto pole. Nevadilo mi, že pole orané není zelené a že dřevěná lokomotiva se vůbec nepodobá pluhu. Vážně a s vědomím důležité práce jsem přeorávala obrácenou lokomotivou koberec po celé délce, brázdu za brázdou a neustala jsem, dokud nebyl celý přeorán. Dodnes se divím trpělivosti mého okolí, že mi tuto mou užitečnou denní práci nezakázali.
Na jídelnu mám jednu krásnou vzpomínku. Ještě dnes vidím hrozny vína, které se pnulo po našem domě, zavěšené na tenké šňůrečce v oknech, a za nimi vidím topoly na Císařské louce a nad nimi měsíček. Před milovaným stupínkem stávala naše ještě milovanější bedna. Byl to dům v domě, náš pelíšek a naše hnízdečko, náš dětský ráj. Ještě dnes si vzpomínám, jak se mi svět zdál krásný, když jsem jej pozorovala z naší bedny. Byla velmi prostorná, bíle lakovaná, uvnitř měkce vyčalouněná modrou potahovou látkou a na zemi byly měkké žíněnky – povlaky byly prací a často se měnily. Tam jsme mohly beztrestně rozhazovat kostky, panenky strojit a kotrmelce dělat. Jednou nás tatí naučil bednu přelézat k velké naší radosti, ale k žalosti maminy i naší milé chůvy Maňmy, poněvadž bedna přestala být pro nás bezpečným úkrytem.
Za jídelnou byl další pokoj, který později, když už jsme nespaly v ložnici, byl naším dětským pokojem. Moje postýlka – hnědá, leštěná se zelenou síťkou – stála u okna. Jednou jsem tam zažila mnoho strachu a úzkosti. Spolkla jsem klíček od natahovací myšky a s hrůzou jsem viděla, jak strýček Otokar (lékař) a ještě jiní doktoři se nade mnou radí, co dělat. Pevně jsem si přidržovala dečku pod krkem a na bříšku, bála jsem se, že mě budou kuchat jako kuře, a chtěla jsem tomu stůj co stůj zabránit. Pokud se pamatuji, neplakala jsem, jen jsem se dívala na jejich ruce a poslouchala jsem, kdy už vysloví ono hrozné „řezat“. Dopadlo to však dobře, ba velmi dobře. Konsilium určilo, že musím jíst hodně zmrzliny, aby se zahojil poškrábaný krček, a tak ze všeho strachu byla velká radost.
V dětském pokoji (a dříve v ložnici) mívaly jsme noční lampičku, dnes také věc neznámou. Stávala vždy v rohu pokoje na konzolce pod svatým obrázkem, ale účel byl čistě praktický, aby v noci bylo trochu vidět a děti se nebály. Byla to sklenička naplněná vodou, dolitá olejem a na něm plavala roztomilá malá korková kolečka s knůtky uprostřed. Velmi ráda jsem se dívala, když Maňma lampičku chystala a pouštěla tam knůtky. Vždy mi připadaly jako lodičky pro děti.
Jinak na Vyšehradě nebylo nic starosvětského, vše bylo na tehdejší dobu moderní, i plynové světlo bylo všude, i sprcha, tatí měl kolo a krásnou loď jolu atd. Za naším pokojem byl salon, veliký, bílý a zlatý. Tam jsme mnoho nepřišly, jen jednou si naň ráda vzpomínám. Přišel k nám sv. Mikuláš, obrovský, bílý a zlatý, se zlatou berlou a mitrou. Na ruce měl zavěšené dva kočárky, pro mě růžový a pro Milku bleděmodrý, a dva velikánské kornouty s cukrovím, také jeden růžový a druhý modrý. Ještě dnes vidím, jak to nebeské zjevení bylo krásné a jak mu to v našem salonu slušelo.
Zahrada – to byl náš dětský ráj. Byla veliká a táhla se až nahoru k vyšehradskému kostelu. Ale ta stráň mi nepřirostla k srdci. Pamatuji se sice, že jsme mívaly rády netřesk mužíček, který tam ještě dnes vroubí stupňovité terasy, a pak altánek pod terasou, která ještě dnes stojí a na které vždy zavlál prapor, když jsme přišly na svět.
V tom altánku či spíše výklenku se někdy svačívalo – musela to být velká námaha pro služebné, transportovat nádobí a jídlo zezdola od břehu Vltavy až nahoru pod vyšehradský kostel! Dodnes se ještě pamatuji, jak to bylo hezké. Pěkně prostřený stůl, šlehaná smetana a na cestičce před altánkem spokojeně rozložený Bury, který uměl tak pěkně a hlučně chytat cukr.
Výlety nahoru na stráň byly však výjimkou. Zahrada pro nás byla dolní rovná část a hlavně slunný kout před domem. Jak krásně bývalo na sluníčku na velké hromadě říčního písku u kamenného koryta pumpy, kde stále byla po ruce čisťounká voda, pod okny domu, odkud se na nás dívaly přívětivé oči mamininy a naší milované droboučké chůvy Maňmy! Od cizího světa nás oddělovala vysoká zeď s tajemnou brankou, doléhalo k nám pouze šplouchání řeky, houkání parníků a tu a tam kroky nějakého chodce. Modré nebe nad námi bylo mi tak blízké a domácí, jako by taky patřilo k našemu domu, a do okolního světa nám vůbec nic nebylo.
Kolem nás pobíhal náš věrný pes Bury, veliká šedá doga, a někdy se batolila kuřátka a housátka nám pro radost, jindy bývala na dvoře. Ku podivu na zahradě se nepamatuji na žádné kytky, zato na rybízy a třešně, které jsem obzvláště ráda jedla, na velikou jámu přikrytou kamenem plnou hlemýžďů, které si mamina pěstovala jako pochoutku a které jsme tak rády krmily čisťounkým lupením salátu. Dále v rohu u zdi vidím dlouhý temný kuželník, který jsem nemívala ráda – jednou jsem tam uviděla hada. Opravdu jako v ráji bylo na naší zahradě, i ten had tam byl.
Vedle domu byl oddělený dvůr plný slepic a hus. Hlavně tam ale byla stáj se dvěma koni a kůlna s vozy a kočárem, ve kterém jsme v neděli jezdili na výlet. Také tam byl domeček, ve kterém bydlel kočí Šebek. Tatí měl Šebka rád jakýmsi mužským kamarádstvím – jediní dva mužové mezi tolika ženami, jinak však rodina Šebkova je celkem temným bodem v mých vzpomínkách. Doma bylo vše vlídné, čisté, usměvavé. U Šebků bylo neútulno, špinavo, pláč a hádky. Kočí Šebek vlídně hovořil na koně, ale na ženu a děti nikoli. Dokonce jsem vytušila jakousi nevěru a velmi jsem litovala ubohou, uplakanou Šebkovou.
Je celkem s podivem, jak málo lidí se objevuje v mých vzpomínkách: rodiče, babička, strýcové (strýc Otokar dokonce ve vojenském), chůva Maňma (ostatní služebné ne), nějaké návštěvy, ale velmi málo. Snad důležitější než lidé byla pro nás naše zvířata: milovaný pes Bury, koně, slepičky a můj zamilovaný kohout „šidivý“, který mi připadal větší než já. Taky třeba se pamatuji na převozníka a na rodinu sousedů Hejkalů, ale spíš jen jako na pojmy, o kterých jsem slýchala.
Náš dům byl skoro na samotě na konci Podskalí pod vyšehradskou skalou. Dnes to tam vypadá zcela jinak. Místo našeho domu stojí tři vilové domy, vysoká terasa s altánem ještě stojí i netřesk mužíček tam roste, ale zahrada je zanedbaná a nepřívětivá. Nejvíce se toho změnilo na břehu řeky. Tehdy nebylo ještě nábřeží, řeka pokojně šplouchala na břeh plný oblázků, elektrika také nejezdila a tunel taky ještě nebyl. Cesta končila u skály.
Kolem domu málokdo přešel a taky zřídka někdo zazvonil na mosazný tahací zvonek u zahradní branky ve vysoké zdi. Ticho bylo kolem. Zdálo se, že vše, zahrada, dům, stromy, nebe, sluníčko i řeka jsou jen k naší potěše a my že jsme středem tohoto malého světa. Teprve večer, když na dvoře zazněl dupot koní a rachot vozu a když tatí se vracel ze stavby domů, nastal jakýsi ruch, jehož jsme nebyly středem. Ale i to bylo zábavné. Ráda jsem se dívala, jak Šebek napájel koně z putýnky a jak sypal zlatý oves z pravé mojžíšovské ošatky. Jak šťastná jsem bývala, když mě někdy tatí nebo Šebek posadili na koně a já jsem jela přes celý dvůr až do stáje!
V neděli jsme podnikali dlouhé vyjíždky kočárem, nejčastěji k babičce na Malou Stranu kolem techniky, kde jsme se nikdy nezapomněly podívat na „pány“ (sochy), jak házejí cukr do kávy (ozubená kolečka). Podskalím jsme nejezdili, snad tam nebyla pěkná cesta a vůbec nebylo příjemno mezi těmi vysokánskými hromadami dříví, které skoro nebe zakrývaly, jak se mi zdálo. Pouze vůně dřeva a pryskyřice byla milá a mám ji ráda dosud, stejně jako vůni dehtu, kterým převozník natíral loďky.
Vyprávění o Vyšehradě by však nebylo úplné, kdybych zvlášť neřekla něco o sestřičce Milce. Byly jsme tehdy – vzdáleny od sebe pouze rok a měsíc – nerozlučnou dvojicí, takže v málo mých vzpomínkách se objevuji jen já, skoro vždycky my. Zdá se mi, že jsme se na vše dívaly stejnýma očima, měly stejné pocity, záliby a antipatie, jako bychom byly jedinou bytostí. Jednou se pamatuji, že jedna z nás si zarazila jehlu bačkorkou do chodidla a těžce kulhajíc běžela o pomoc k chůvě. Neplakala však postižená, nýbrž ta druhá. Nevím už, která z nás měla zapíchnutou jehlu a která plakala, vím však, že tento projev soucítění na mě hluboce zapůsobil.
Málo bylo chvil, kdy jsme s Miličkou nebyly za jedno. Na jednu takovou příhodu se živě pamatuji. Milička bývala dosti bouřlivá a zlostná (já jsem byla mírnější a klidnější). A tu se jednou stalo, že se Milička rozzlobila na celý svět, mě v to počítajíc, a zavřela nám domovní dveře před nosem, že nás nepustí do domu. Zůstala jsem bezradná s rodiči venku na zahradě, opravdu trochu polekána, co bude dál. Dosti mě podivil vesele šibalský úsměv tatího a ujištění, že na ni vyzrajeme. Vzal mě na záda, mamina šla vedle nás a teď jsme se vydali na pochod kolem domu tou tmavou ošklivou uličkou mezi domem a vyšehradskou skálou. Přišli jsme na terasu, z terasy do domu a pak po schodech dolů do haly, kde ještě Milička pevně držela domovní dveře a velmi se překvapila, jakým zázrakem jsme se tam ocitli. Ještě dnes vidím její udivený a rozzlobený pohled.
To však byla malá příhoda – jinak jsme si v největší svornosti hrávaly spolu, ať to bylo v milované bedně s dřevěnými panenkami, které jsme měly nejraději, nebo s luxusními hračkami, které nám vozila teta Márinka z Paříže. Vzpomínám na velikého kocoura, který chodil po zadních nohách a předníma tlapkama pletl punčochu, nebo se skládací zoologickou zahradu, která byla pro nás tím tajemnější, že něco takového tehdy v Praze vůbec nebylo. Nebo jsme si hrály na písku, kde jsme běhaly v modrých kalhotkách a pruhovaných tričkách, což tehdy byla velká zvláštnost a novota, co mamina zavedla. Stále jsme byly svorně pohromadě, jako bychom byly jediným celkem.
Pamatuji se ještě na podiv, který v nás vzbudila zpráva, že dostaneme bratříčka, nebo sestřičku. Rodiče si přáli hošíčka, nám to bylo celkem lhostejné, nikoho jsme nepotřebovaly, ovšem jako pravé ženy nás těšily pentličky, krajky a dečky, které se pro nové miminko chystaly. Nejvíce se mi líbil košík vyložený růžovým hedvábím, potaženým bílou krajkovinou, do kterého se vždy před koupáním naskládalo čisté prádélko.
S miminkem Staničkou bylo nejprve trochu zábavy, bavil nás obřad koupání. Do ložnice se přinesla nová dřevěná vanička s mosaznými obručemi a zvláštním vyřezávaným podstavcem. Naskládaly se tam plenky a vrchol všeho, hodilo se tam plovoucí pěnové mýdlo. Sestřička vesele cákala a my jsme měly každodenní zábavné divadlo. Jinak ovšem prozatím s miminkem nic nebylo, neběhalo, nemluvilo, v noci velmi hlasitě plakalo a ve dne spalo, což nás obojí rušilo. V noci jsme chtěly spát a ve dne se veselit. Nyní jsme každou chvilku slyšely: „Tiše, tam nesmíte, holčička spinká.“ Přestaly jsme být středem světa a vkročily jsme na práh života mezi dospělé. Cítila jsem, že k nim nyní trochu patříme, ale nějak nerada jsem tušila, že se pomalu dostávám mezi ty velké lidi, kteří stále něco pracují a nikdy si nehrají.
S miminkem přišla do domu zvláštní bytost – kojná. Tolik se lišila od ostatních lidí kolem nás. Červenolící venkovské boubelaté stvoření, které se tolik bálo plynového světla a které lekala nádhera našeho domu. Nejraději sedala v koutku na nizoučké dřevěné židličce a vzpomínala na domov a na své děťátko. Byla to divná a smutná existence. Kojná byla poslední, a přitom zároveň hlavní osobou v domě. Na jejím zdraví a na její náladě záviselo zdraví miminka. Stále se jí nosila zvláštní jídla, ale ji nikdy tato pozornost netěšila, nesplynula s novým okolím. Duchem byla tam kdesi daleko doma.
Lépe jsem tento smutný přežitek sociální bídy poznala, když se narodili Jeřábkovi chlapci. To už jsem byla větší děvčátko a na procházkách mi vždy kojná vyprávěla o svém děťátku, které zanechala doma. Pamatuji se na toužebné: „ Co asi dělá můj Pepíček? Taky měl takové roztomilé malé ručičky jako Vládíček a nemohu ho mít u sebe“. Díky Bohu, že lékaři tento přežitek módní rozmazlenosti a pohodlnosti vymýtili a donutili i zámožné ženy, aby odkojily své děti.
Na konec mého vyprávění o šťastném dětství ještě několik obrázků, které se mi vynořují v mysli. Kdysi dávno vidím maminu a Maňmu, jak namáhavě čistí moukou naše bílé vlněné námořnické šatečky s hedvábnými portami – luxus dnes nevídaný. A my jsme je neměly rády, poněvadž každá skvrnka byla ihned viditelná.
Dále vidím maminu provázenou celým štábem služebnictva, jak namáhavě jde z ložnice přes jídelnu do našeho nového dětského pokoje. Všichni si libovali, jak pěkně jde, ale mně nešlo na rozum, proč naše čiperná mamina najednou chodí tak pomalounku a je ode všech podpírána. Myslím, že to byla asi prvá procházka po porodu.
Pak vidím slavnostní svačinu v naší jídelně – přišla na návštěvu paní Bělská se dvěma synáčky, kteří lezli po našich křeslech a říkali, že jedou na lvech, a udivovali nás tím, že museli dostat solené mlíčko k svačině.
Vidím Staničku v kolébce, která stála před okny ložnice. Vše tam bylo pěkné, ale miminko nebylo pěkné, říkaly jsme jí řezník. Měla kabátek stále umazaný od krve. Dostala ouročky, které si vždy vzdor všem možným opatřením rozškrabala.
Nakonec vzpomínka skoro politická. Večeřeli jsme v našem dětském pokoji, nevím proč vlastně, a rodiče mluvili o volbách. Nerozuměla jsem tomu slovu a zeptala jsem se, co to vlastně znamená. Tatí povídal, že mi ukáže, co je to volba. Vzal do jedné ruky kus masa a do druhé košíček s chlebem. Zavolal Buryho a ten horlivě schramstnul kus masa. „Tak vidíš, to jsou volby.“ Vrtalo mi to hlavou, ale už jsem se neptala. Ale později, kdykoliv jsem slyšela volby, vzpomněla jsem si na tatího, Buryho a košíček na chléb.
Když mi bylo pět let pryč, odstěhovali jsme se do Chlumce nad Cidlinou. To je zase nová kapitola mého dětství, venkovštější a daleko méně nádherná, ale bohatší o dětské hry a radost družného mládí.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/5500. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
