Vyšehradské krasové jevy

Jedno z míst, kam člověk příliš často nezavítá, a když už ano, tak hledí co nejrychleji vypadnout, jsou podzemní garáže vyšehradského Kongresového centra. Nevábná temná sluj jako by nepočítala s tím, že do ní někdo vkročí po svých, bez řidičáku a nepřipoután. Tomu odpovídá estetika prostoru, zvolená s maximální mírou účelnosti, aby se obešla téměř bez údržby. Obnažené konstrukce korunované obrovskými větráky, poblikávající zářivky a všudypřítomná změť žlutých čar plných i přerušovaných. Přesto se vyplatí do garáží vážit cestu a potěšit se zdejší krápníkovou výzdobou.

Jedná se o jev, který se vlivem průsaků často vyskytuje na venkovních nebo podzemních betonových stavbách – např. mostech a tunelech. Působením vody a emisí dochází k rozpouštění vápenatých sloučenin obsažených v betonu. Roztok s obsahem takto vzniklého kalcitu následně stéká, odkapává, usazuje se a vytváří sekundární krasové jevy. Nejčastěji stalagmity a stalaktity, tedy krápníky rostoucí zdola, respektive shora. Dosud jsem na vlastní oči neviděl, že by věkem došlo ke vzájemnému spojení obou jmenovaných jevů do krápníkového sloupu, tzv. stalagnátu. Na to je moderní uplatnění betonu zřejmě ještě příliš mladá technologie. Nicméně odborníci tvrdí, že „betonové“ krápníky mohou přirůstat několikanásobně rychleji než za standardních jeskynních podmínek. Nezřídka až o několik milimetrů ročně. Garáže v Kongresáku jsou toho důkazem.

Neprocházel jsem celý labyrint důkladně a do všech zákoutí. I tak jsem ale na některých místech zaznamenal vápenné náteky přerůstající v zárodky stalagmitů, které dle mého odhadu dosahují až pěticentimetrové výšky. Platilo-li by tradované přesvědčení, že krápníky rostou o desetinu milimetru ročně, muselo by Kongresové centrum vzniknout už začátkem šestnáctého století za vlády Jagellonců.

Ještě markantnější jsou rozměry stalaktitů, které vyrůstají ze stropů a jež zemská přitažlivost stahuje k zemi. Nejdelší z nich bych tipoval zhruba na 30 centimetrů. Mají ovšem jinou podobu, než na jakou je člověk zvyklý z českých a moravských krasů. Od základny ke špičce se téměř nezužují, čímž nabývají charakter zkamenělých tenkých tyček. Odborná geologická terminologie označuje tyto útvary jako brčka. Jedná se o zárodečná stádia stalaktitů, která jsou uvnitř dutá a voda prokapává skrz ně. Teprve delším působením času začnou brčka u kořene mohutnět a postupně nabývat tvar zašpičatělých rampouchů.

Pokud vím, dají se drobnější brčka spatřit také ve Vyšehradském tunelu. V jednom fejetonu Popelky Biliánové ze dvacátých let minulého století se pak lze dočíst, že krápníky bývaly k vidění i v jeskyni vyhloubené do vyšehradské skály, která je součástí domu č. 44 v těsném sousedství tunelu. Jeskyně existuje dodnes, ovšem krápníky podlehly interiérovým úpravám.

Je ovšem otázka, do jaké míry je sama vyšehradská skála svým složením krasotvorná. Narozdíl od branické nebo barrandovské skály nemá totiž tak vysoký podíl vápencové složky. Tvoří ji hlavně břidlice, což de facto vylučuje vznik přirozených dutin s krápníkovou výzdobou. Různé chodby, sklepy a jeskyně se ovšem v průběhu času hloubily do skály uměle. Tam pak mohly drobné krápníky vznikat, jak o tom píše Popelka Biliánová.

Jsa přírodovědeckým laikem, požádal jsem před zveřejněním textu raději o faktografickou korekturu odborníka – geologa a speleologa Václava Cílka. Na závěr tedy přidávám několik jeho postřehů a doplnění: „Krápníky na betonu jsou poměrně časté. Jejich vznik je ale poměrně komplikovaný, protože někdy se jedná o vyloužený hydroxid vápenatý, který do sebe teprve na vzduchu nabírá vzdušný CO2 a mění se na kalcit. (…) Pěkná výzdoba je třeba pod Stalinem. (…) Vyšehradská skála neobsahuje kalcit, ale občas pyrit. Ten zvětrává a na chráněných místech se pak hromadí sádrovec a další sírany.“