Obhajoba pražského Paláce kultury u příležitosti jeho čtyřicátin

Vzbuzuje-li nějaká pražská stavba všeobecné opovržení, pak je to dozajista Kongresové centrum vulgo Palác kultury. Betonový plejtvák vyvržený příbojem reálného socialismu na Pankráckou pláň.

Palác kultury je jednou z nejobjemnějších budov v pražském centru a kritiku sklízí oprávněně. Pohledově exponované místo v těsné blízkosti Vyšehradu mohlo být jistě využito s větším citem. První návrhy na komplexnější zástavbu pankrácké hrany Nuselského údolí se začaly objevovat už od dvacátých let minulého století. Většinou souvisely se zamýšleným vznikem Nuselského mostu, který měl propojit pražské centrum s jižními předměstími. Uvažovalo se, že rozsáhlá parcela by mohla posloužit nějaké akademické či vědecké instituci. Nakonec však k zástavbě došlo až v semdesátých letech. A v houstnoucí normalizační atmosféře zvítězila myšlenka „darovat Praze sjezdový palác“.

Pro komunistický režim měl být sjezdový palác protiváhou Pražského hradu. Měl završit mohutný rozvoj metropole, symbolizovaný panelovými sídlišti, první linkou metra nebo sebevědomými sídly podniků zahraničního obchodu. V tomto ohledu nelze režimu upřít schopnost pouštět se do ambiciózních projektů, které však často selhávaly v důsledku všeobecného diletantismu doby.

Architektonická soutěž na podobu sjezdového paláce trvala probíhala v letech 1972-74. V první fázi byla oslovena čtveřice československých projektových ústavů, z nichž se do dalších kol probojovaly Vojenský projektový ústav (Majer, Vaněk, Karlík, Ustohal) a projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy (Šrámek, Bočan, Rothbauer). Porota nakonec přiklepla stavbu prvnímu jmenovanému týmu, což nemohl přenést přes srdce zejména architekt Jan Bočan. Ten také jako jeden z prvních upozornil na skutečnost, že vítězný projekt se nápadně podobá Kongresovému centru v německém Hamburku. Tahle shoda vyniká o to víc, že v bezprostřední blízkosti obou „kongresáků“ se tyčí výškové hotely.

Na účet pražského sjezdového paláce, přejmenovaného v průběhu stavby na Palác kultury, by se jistě dala naklást celá řada výčitek. Můžeme mu vytýkat Husákovo slavnostní přestřižení pásky v dubnu 1981, skandované potlesky na komunistických sjezdech, koncerty Alexandrovců anebo nevkusné pokrytí velkoplošnými reklamami. Ale nechci to dělat. Ve skutečnosti mám Palác kultury rád a spatřuji v něm opomíjený pražský klenot.

Architekt Karel Prager kdysi říkával, že lidé si na nové věci teprve musí zvyknout. Chápu to tak, že každá stavba by nejprve měla dostat příležitost, aby se osvědčila. Aby si k ní lidé utvořili důkladnější vztah, což může trvat i desítky let. Vedle architektury samé hrají roli také rozmanité okolnosti, za kterých se návštěvníci s budovou konfrontují. Viděno touto perspektivou vzniklo na českém území v posledních čtyřiceti letech jen minimum staveb takového významu. Co se tedy v Paláci kultury za onu dobu událo?

Především se ukázalo, že Hlavní sál Paláce kultury se díky svým akustickým vlastnostem skvěle hodí pro koncerty vážné i populární hudby. Ze zahraničních hvězd si to jako první vyzkoušel Elton John, který do Československa zavítal v roce 1984. V osmdesátých letech se pohříchu jednalo o jednu z mála světlých výjimek v hudební dramaturgii, které jinak dominovali Dean Reed nebo Hložek s Kotvaldem. Příchod rozmanitějších kulturních dob ale od roku 1986 předznamenával festival Rockfest. Během jeho čtyř ročníků se v Paláci kultury představil výkvět československého punku, metalu a alternativní scény.

Skutečné protržení koncertního stavidla přišlo se Sametovou revolucí. Od roku 1990 začali Češi mohutně dohánět vynucený hudební půst a do Prahy postupně přijížděla jedna legenda za druhou. Z opovrhovaného Paláce kultury se rázem stal svatostánek pravověrných mániček, kde se s dvacetiletým zpožděním odehrál středoevropský Woodstock. Posuďte sami…

Ovšem pražský Palác kultury neposkytoval zázemí jen hudebním hvězdám a jejich fanouškům. Stal se z něj vyhledávaný veletržní a konferenční prostor, který hostil spoustu mezinárodních akcí. Tou nejvýznamnější bylo bezesporu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000. Vyšehrad se při té příležitosti po staletích znovu proměnil v pevnost, o jejíž dobytí se pokoušely radikálně levicové bojůvky z celého světa. Palác kultury, tehdy čerstvě překřtěný na Kongresové centrum, odolal. Tím se kvalifikoval i na pořádání dalších vrcholných zasedání – summitu Severoatlatnické aliance v roce 2002 a českého předsednictví EU o sedm let později. Během něj došlo také k pražské návštěvě amerického prezidenta Baracka Obamy, který se v Kongresovém centru osobně sešel s Václavem Havlem. Dlužno ještě podotknout, že zasedání MMF v roce 2000 navštívil také zpěvák Bono Vox. Ovšem nezazpíval, na Vyšehrad přijel prosazovat odpuštění dluhů nejchudším zemím.

Z dalších prominentních hostů bychom neměli opomenout nejbohatšího muže planety Billa Gatese, který v „Kongresáku“ vystoupil v rámci konference o počítačové bezpečnosti Security Summit v lednu 2004. Už o jednadvacet let dříve na Vyšehrad zavítal Jásir Arafat, jeden ze zakladatelů palestinského Fatáhu a dlouholetý předseda OOP. V Paláci kultury se zúčastnil Světového shromáždění za mír a život. Těžko mohl tenkrát tušit, že se jednou stane laureátem Nobelovy ceny míru. Ostatně jako Michail Gorbačov, který na Vyšehradě v roce 1987 představoval československým komunistům perestrojku. Mezi posluchači tenkrát seděly desítky těch, kteří pár let před Gorbačovem aplaudovali na stejném místě Leonidu Iljiči Brežněvovi anebo Kim Ir-senovi.

Jak je vidět, nenáviděná stavba nad Nuslemi se několikrát vyhřívala v centru světového dění a upíraly se k ní zraky stovek milionů lidí. Vše jmenované ale překonává jeden okamžik, kdy se v Kongresovém centru doslova a do písmene přepisovaly učebnice. V srpnu 2006 se zde na Mezinárodním astronomickém kongresu odhlasovalo, že Pluto nepatří mezi planety.

Za čtyřicet let od slavnostního otevření toho Palác kultury prožil opravdu požehnaně. A v mých očích obstál. Možná je to tím, že neznám výsledky jeho hospodaření a nemám potuchy o rentabilitě provozu. Ovšem citový vztah, dá-li se to tak nazvat, jsem s budovou navázal. A přeju jí ke kulatým narozeninám jen všechno dobré.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!