Umění v útrobách Paláce kultury
Československé umění osmdesátých let se v galeriích příliš nevystavuje. Můžete se ale vypravit na prohlídku pražského Kongresového centra, kde se dochovala řada původních uměleckých děl, vzniknuvších kolem roku 1980. Dokazují, že i za normalizace mělo umělecké řemeslo v našich zemích vysokou úroveň. V interiérech se vyřádili především sklářští a textilní výtvarníci. Po některých jejich výtvorech by s radostí chňaply přední světové galerie.
Jan Bauch a Jaroslav Bobek – Praha divadelní (Tapisérie, 1981, Sjezdový sál)
Rozměrný gobelín je dílem učitele a jeho žáka. Jaroslav Bobek totiž patřil do poválečného ročníku malíře Jana Baucha na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Bauch při vzniku gobelínu uplatnil své bohaté scénografické zkušenosti. Ostatně, použitý motiv z Prodané nevěsty ztvárnil také olejem na plátno.
Cyril Bouda – Praha hudební (Tapisérie, 1980, Sál pro účinkující)
Cyril Bouda věnoval levou polovici svého gobelínu svaté trojici českých skladatelů, tedy Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi. Vpravo pak zvěčnil dirigujícího Václava Neumanna s houslistou Josefem Sukem. Filharmoniky doprovází sbor pražského zpěvného ptactva a tapisérii protkávají krátké úryvky textu jako například: „Praha odedávna ve svých zdech zachvívá se hudbou.“
Jindřich Švec (Tapisérie, 1980, Salónek konferenčního sálu)
Designér Jindřich Švec zasvětil svou kariéru bytovému textilu. Patřil k zaměstnancům Ústavu bytové a oděvní kultury, kde se do značné míry rozhodovalo o tom, co přijde do módy. Zakázky typu Paláce kultury pak Švecovi umožňovaly uplatnit i svou volnější autorskou tvorbu.
František Rauš (Koberec, 1981, Prezidentský salónek)
Dalším tvůrcem z ÚBOKu, který dostal příležitost předvést, co umí, byl František Rauš. Pro Prezidentský salónek navrhl koberec s motivem lipových listů, které nápadně připomínají logo České pojišťovny.
Ladislav Vacek – Masopust (Textilní tisk, 1980, Salónek Panorama)
Dělicí závěs je dílem Ladislava Vacka. Autor stovek originálních textilních dekorací navrhl potisk s masopustním rejem maškar. Kdo ví, možná se jednalo o sarkastickou reakci na to, že Palác kultury se měl stát místem komunistických sjezdů.
Helena Samohelová (Keramický reliéf, 1980, Bufet)
Reliéfní keramické obklady od Heleny Samohelové má leckterý Pražan vypálené do sítnice, protože se s nimi setkává například ve stanici metra Můstek nebo na Hlavním nádraží. Autorka při některých svých realizacích využívala sériové vyráběné obklady, které dokázala rozehrát do pozoruhodného tvarosloví. Toto sice není ten případ, nicméně jistou prefabrikaci při výrobě keramických segmentů lze vysledovat i zde. Bez toho by pravděpodobně nebyl geometrický účinek tak výrazný.
Vladimír Procházka – Slunce (Tombak, 1980, přízemí vestibulu)
„Koule z koulí“ tvoří jeden ze symbolů Paláce kultury. Plastika je umístěna ve středové ose točitého schodiště a o tři patra výše ji doplňuje půlkulový lustr od téhož autora. Vladimír Procházka patřil k největším machrům na skleněné podhledy a solitérní svítidla. Jeho lustry visí například v Loretě nebo v sídle Poslanecké sněmovny v Thunovském paláci.
Vladimír Procházka (Osvětlovací těleso, 1980)
Stejné osvětlovací těleso, které Procházka zavěsil nad svoje Slunce, použil i v tomto salónku. Polokoule je složená ze stovek dutých skleněných válců prosvícených ze středu. Přímo pod lustrem je umístěn originální kulatý stůl z dílen Ústředí uměleckých řemesel.
Vladimír Procházka (Stropní svítidla, 1981, Klub Krystal)
Tento skleněný podhled potvrzuje celkovou promyšlenost interiéru. Rozložení osvětlovacích prvků totiž souhlasí s rozmístěním klubových boxů. Jen škoda, že na snímku není vidět úchvatný výhled na Prahu, který měl fotograf přímo za zády.
František Vízner (Osvětlovací těleso, 1981, Salónek prezidenta Klementa Gottwalda)
Celkovou koncepci tohoto salónku považuji za majstrštyk, který je korunovaný fantastickým Víznerovým lustrem. Zhruba osm set skleněných koulí v kombinaci se sochařsky pojatým podhledem působí, jako by se pod stropem vznášela futuristická vzducholoď. Osvětlovací těleso přesně kopíruje tvar stolu, u kterého probíhala jednání na nejvyšší státní a stranické úrovni.
Stanislav Ježek – Československo (Štukolustro, 1980, Stěna novinářského salónku)
Stanislav Ježek absolvoval před druhou světovou válkou studijní pobyt v Paříži u Františka Kupky. Později se stal jedním z členů Skupiny 58, ke které patřil také vyšehradský malíř Jaroslav Otčenášek. Oba spolu sdíleli lásku ku Praze, která se v mnoha obměnách promítala do jejich tvorby. Pro Palác kultury si Ježek vybral techniku štukolustro, tedy leštěnou štukovou malbu, která vytváří dojem mramorového povrchu.
Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský – Žena s holubicí (Skleněná plastika, 1981, hlavní foyer)
Světově proslulé sklářské duo se úzce přátelilo s mnoha českými architekty. Také díky tomu lze jejich monumentální plastiky z taveného skla najít v řadě veřejných budov. Namátkou v bývalém Federálním shromáždění, které dnes slouží Národnímu muzeu, anebo u vstupu do Urologické kliniky na Karlově. Z podobného soudku je také Žena s holubicí, vytrčená na ocelovém trámu do prostoru hlavního foyer Paláce kultury. Svým pojetím připomíná triptych od stejných autorů v majetku sklářského muzea v americkém Corningu. Hodnota plastiky by se dnes na uměleckém trhu pohybovala v řádu desítek milionů korun.
Josef Müller (Textilní tapeta a koberec, 1981, Salónek prezidenta Klementa Gottwalda)
Všechny tapisérie pro interiéry Paláce kultury vznikly v jindřichohradeckých gobelínových dílnách, jimž umělecky šéfoval Josef Müller. Žák Antonína Kybala patřil k nejznámějším českým textilním výtvarníkům. Jedna z jeho autorských tapisérií se objevila například ve filmu Skleněné peklo se Stevem McQueenem.
František Burant (Skleněná stěna salónků, 1980)
Svou troškou do mlýna přispěl také sklářský výtvarník František Burant. Myšlenkový souputník Boštíka nebo Kolíbala byl známý zejména svými subtilními grafikami. Kromě toho ale vytvářel povedené skleněné mozaiky a vitráže, které se objevily i na světových výstavách EXPO v Bruselu a Montrealu. Kromě dělicí skleněné stěny pro Palác kultury můžete v Praze obdivovat také jeho vitráž ve vestibulu stanice metra Kačerov.
Jan Hána – Radostný den (Bronzové sousoší, 1981, terasa před budovou)
Zatímco předešlá díla byla umístěna v interiéru Paláce kultury, socha Jana Hány vítala příchozí na terase před budovou. Z podstavce však zmizela koncem devadesátých let. O jejím strastiplném osudu si můžete přečíst samostatný článek.
Použité fotografie pocházejí z knihy České výtvarné umění v architektuře 1945-1985 (Odeon, 1985), z fotografického souboru Palác kultury – Praha (Panorama) a z archivu KCP.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
