Josef Chochol – Na obranu Vyšehradu

V červnu roku 1910 uveřejnil architekt Josef Chochol polemickou stať, ve které se ohrazoval proti zamýšlené likvidaci vyšehradské pevnosti. Jeho brilantní argumentace tehdy napomohla k záchraně významné pražské památky a je v principu dodnes aktuální. Proto si dovoluji Chocholův text reprodukovat v nezkrácené podobě, tak jak vyšel ve Věstníku Klubu za starou Prahu.

 

Není bez zajímavosti, že autorovi bylo v době publikování článku dvacet devět let a patřil k zástupcům progresivní architektonické avantgardy. Zásady a požadavky, formulované v textu, si záhy vyzkoušel v praxi. Během let 1912-14 navrhnul v bezprostředním okolí vyšehradské pevnosti trojici kubistických domů, které dnes patří do zlatého fondu české moderní architektury.

 

V poslední době zaútočeno bylo opětně na Vyšehrad, a to ihned z několika stran najednou. Důvody a způsob, jimiž se to stalo, dokazují, že prýští vesměs jen z neporozumění a z omezeného, nízkého cenění Vyšehradu.

 

Jest omylem, pohlíží-li se na Vyšehrad jen jako na opevněné návrší, jako na vojenskou tvrz, která neslouží městu k okrase, a považuje-li se Vyšehrad jen za pozemky a půdu, kterým nyní nadešel čas, aby byly konečně i ony zfruktifikovány – vhodným rozparcelováním na místa stavební!

 

Jestliže tedy hradby Vyšehradu jen jako pevnostní jsou podceňovány, uvažme, co jinak ještě znamenají a jaké následky bych jich zboření mělo pro Vyšehrad. Především již sama veliká a prostá forma hradeb, ohromná, jednoduše a přísně formovaná masa cihelného zdiva bez malicherného členění, jen s kamenným obložením a tesanými znaky na rozích, je skutečně velkolepou, monumentální a architektonickou formou, jež podstatně reprezentuje mohutný dojem Vyšehradu. – Hradby poskytují veliké pohledy, třebas ponuré, ale již z největší dálky působící (z Nuselského údolí, z Povltaví) a Vyšehrad označující, a takového silného dojmu, že jsou v Praze bez porovnání. Ochuzení o tyto pohledy stalo by se jen ve prospěch ještě rychlejšího zevšednění a zbanalizování města v této partii. Avšak hradby a valy tyto tím, že převyšují značně planinu Vyšehradu, zastávají velmi důležitou funkci: působí totiž podstatně ke zvýšení a zmohutnění celého pahorku, zesilujíce jeho obraz výškově a zmohutňujíce výškový dojem tohoto jinak mírného návrší. Zbořením zdí padnou přirozeně i valy jimi podporované, výška návrší značně se sníží, povstalé mírné svahy vtáhnou beztak nízký kopec ještě více do rovného terénu a vyjma snad skálu nad Vltavou, nastane úplné zplošení: bývalý dojem mohutnosti a síly nahradí se dojmem dokonalé zploštělosti. Zcela logicky nezůstane to bez vlivu na obraz města. Stržením hradeb a valů, snížením všeho splyne a zapadne Vyšehrad téměř úplně v šedi a jednotvárnosti svého příštího okolí a zmizí z obzoru města, jež bude opět o jednu velkou formu drobnější, o jednu velkou zelenou plochu bezbarvější.

Josef Chochol - Na obranu Vyšehradu
Originální podoba Chocholova článku, jenž vyšel ve Věstníku Klubu za starou Prahu v červnu 1910.

Volá se dále po rozšíření VI. části města! Má se za to, že jest třeba čtvrti činžovních domů rozšiřovati donekonečna, bez ohledu, kde se staví a co se tím poškodí. Pod Vyšehradem zakrátko vše bude zastavěno a chce se tudíž pokračovati na Vyšehradě. Ovšem navrhuje se prozatím obsaditi Vyšehrad tzv. „domky rodinnými“. A kdyby opravdu to měly býti jenom rodinné domky – bude vůbec možno je tam stavěti? Pomíjíme-li zatím úmyslně ohledy estetické, všimněme si blíže aspoň stránky finanční. Erár hradeb zadarmo nepostoupí, zboření hradeb a objektů vojenských, snesení kubatury valů, srovnání boků v mírné svahy, vůbec celý ten veliký pohyb terénu a úprava půdy na místa, k stavbě budov obytných způsobilá, značí další náklady. A nyní teprve přichází vlastní úprava příští části města vilového, k níž patří: zřízení schůdných a sjízdných ulic, dlažby, osvětlení, zavedení plynu a proudu elektrického, vody užitkové a pitné, provedení úplné kanalizace uliční, elektrická dráha atd., vše, co pro město je nutné. Vypočítejme všechny tyto sumy, zjisťme získanou plochu k zastavení způsobilou, odečtěme od ní plochy nutné pro veřejné ulice neb náměstí a usuzujme pak na cenu jednoho čtverečního sáhu takové vyšehradské stavební parcely. Uvážíme-li ještě, že zakládáním v půdě, která většinou jest utvořena z násypu, se stavění budov nepoměrně zdraží, seznáme, že by bylo nejen neracionální stavěti tu rodinné domky neb vily, ale že by to bylo finančně snad prostě nemožno. Vysoká cena půdy stavební, kdyby jinak zdravotní ohledy to připouštěly, diktovala by zde nesporně stavbu objektů naprosto užitkových, rozhodně ne rodinných domků neb vil, ale pouze domů činžovních.

 

Jiná cena Vyšehradu spočívá právě v tom, že zdvihá se tu jako energické dělidlo, jako významný mezník mezi staršími partiemi města a mezi mladými obcemi. Právě Vyšehradem na severu končí a uzavírá se obrovská partie pohledů vnitřního města a Vyšehradem zase postupem k jihu otevírá se nová partie pohledů, čekající teprve na své provedení.

 

Nebude však jen tak lehko nové části města v blízkosti Vyšehradu projektovati. Bude především nezbytně nutno Vyšehrad náležitě respektovati jak v proporcích (hlavně výškově), tak i ve formách samotných. Bude třeba opevněné návrší v jeho formě a funkci podporovati co nejvíce. Naopak nebezpečí pro Vyšehrad v tomto směru spočívá hlavně ve vysokých domech činžovních v bezprostřední jeho blízkosti. Neprozíravým plánem regulačním posunuty byly bloky banálních činžovních domů přímo až ke hradbám a dle tohoto plánu byly zde již některé domy postaveny. Vyobrazení těchto takto zkažených částí jsou trapně výmluvná.

Josef Chochol - Na obranu Vyšehradu
Vlevo stav, kdy vyšehradské hradby zmizí v záplavě „banálních činžáků“. Vpravo ideální podoba, kdy je Vyšehrad izolovaný pásy zeleně.

Stejného nebezpečí dlužno se obávati i ze strany Podolí, jež nemá uspokojivého regulačního plánu a kde skutečně již jednotlivé činžáky zcela hrubého zrna rostou bez regulačního dozoru. Nejnověji pak má zde dojíti k dalším pronikavějším změnám stavebním: připravuje se za financování velké pražské banky rozsáhlé podnikatelské zastavování podolských pozemků činžovními domy a projektuje se na pozemcích na jižních stráních Vyšehradu stavba velkého sanatoria těsně při hradbách ve výkroji mezi baštou XXXV. a XXXVI. Vzhledem k bezprostřední blízkosti tohoto ústavu před hradbami Vyšehradu jest třeba klásti největší váhu na respektování hradeb a zároveň i na využití jich jako pozadí k docílení harmonického výsledného dojmu. Ke hradbám Vyšehradu musí se takováto stavba připínati jako další a náležitě nižší plný pás, musí zprostředkovati přímo jakési mohutné odstupnění mezi Vyšehradem a jeho okolím. Z projektů, které na sanatorium byly pracovány, uveřejňujeme dva: návrh arch. J. Gočára a arch. F. Roitha. Oba zúplna vyhovují estetickým podmínkám, jež respekt k Vyšehradu zde diktuje a jež z celé situace zde vyplývají: budovová skupina sanatoria obou projektů je správně rozvržena, souhlasně se zálomem hradeb, je formována ve velkých horizontálních a klidných hmotách a liniích, kterými obrys hradeb je jen zesilován; a také architektura obou projektů je v seriózním, a tím Vyšehradu vyhovujícím slohu. Není proto možno hleděti bez zklamání na rozhodnutí konsorcia sanatoria, jež žádného z těchto projektů nehodlá provésti, není možno zatím zbaviti se obav, nebude-li sanatorium dle jiného projektu, tak jako mohlo býti dle obou těchto, štěstím – nebezpečím pro Vyšehrad.

 

Malý záblesk jakéhosi lepšího řešení okolí Vyšehradu pronikl také při východní straně boků tvrze k Nuslím. Zde před baštami na severovýchodě byla totiž provedena úprava sadová, která šťastně převádí Vyšehrad do plochého terénu, jež ponechává také hradbám potřebné pohledové vzdálenosti. Tato sadová úprava na úzkém pruhu země a její prospěch pro Vyšehrad dokazují potřebu Vyšehrad obklopiti a izolovati ze všech stran. Regulační plán Podolí nevykazuje sadu. Podskalí mimo nepatrnou část příkré stráně na boku skály nemá ničeho jako ostatní celá VI. část města a ani na straně nuselské nemá naděje na rozsáhlejší sad; tak zůstávají tu tři v krátké době hustě zalidněné okresy bez hygienicky nutných stromových a trávníkových ploch. Tu přichází témě Vyšehradu a jeho úbočí velmi vstříc; leží ve styčném bodě všech tří obcí a hodí se znamenitě k proměně v sad: má dobrou půdu a plochy ty nejsou jinak bez újmy na svém vzhledu a rázu zužitkovatelny.

Gočárův a Roithův projekt Pražského sanatoria. Oba návrhy by podle Chochola svými proporcemi vhodně doplňovaly pohled na monumentální hradby. Ani jeden však nebyl realizován.

Jest přímo frapantní, kterak vysoký význam a cena Vyšehradu po stránce estetické a historické, zasluhující respektu, jest v ostrém kontrastu k jeho téměř bezcennosti ve smyslu čistě utilitárním. A přirozeně tento okrsek země, poskytující efektivně tak málo na zisku hmotném, může městu poskytnouti mnoho ve smyslu ideálnějších potřeb.

 

Energické oddělení Vyšehradu od všedního shonu ulice zachovanými zdmi hradebními a valy a souvislým pásem sadů pod nimi budíž bezpodmínečně uskutečněno. Vnitřní plochy Vyšehradu nebudiž zneužito k stavbě iluzorních domků rodinných. Okolí Vyšehradu nechť podřídí se mu úplně a podrobuje a zdůrazňuje jeho hrdá čela. Pohřebiště, místo posledního odpočinku a věčného klidu i míru našich slavných, nechť obdrží náležitou a konečnou úpravu a budiž mu důstojným okolím toliko rozsáhlý architektonicky komponovaný sad. Nechť zmizí z Vyšehradu vše profánní a nechť Vyšehrad jest nadále místem vznešeným a krásným!

J. CH.