Místo činu Podolí aneb pátrání po stopách Bohumila Kubišty

Už pár týdnů se lopotím s přípravou přednášky o Vyšehradu v moderním výtvarném umění. Procházím svoje rešerše za posledních deset let a snažím se z nich uspořádat trochu smysluplný celek. Přitom na mě neustále vyskakují nová fakta, souvislosti a objevy. O jeden se s vámi chci podělit.

Co by to bylo za přednášku o uměleckém ztvárňování Vyšehradu, kdyby během ní nezaznělo jméno Bohumila Kubišty. Vlivný český výtvarník se ve své krátké, leč intenzivní tvorbě věnoval mimo jiné zachycení městské krajiny. Počátkem minulého století hledal nový výraz, ve kterém by uplatnil kubistické principy, exaktně promyšlené kompozice a barevné vztahy.

Jistým předznamenáním těchto Kubištových snah byl už obraz Vršovice z roku 1909. Tvoří ho tvarově i barevně redukovaný pohled na pražskou periférii s pokuřujícími komíny. Ve spodní partii obrazu se pak autorovi zvedá terén pod nohama, což mě vede k myšlence, že k Vršovicím shlížel z vrchu Bohdalce. Obraz ještě není formálně tak radikální jako pozdější Kubištovy práce. Přesto naznačuje, jakým směrem se bude ubírat další jeho vývoj.

Koncem roku 1909 odjel Kubišta na několik měsíců do Paříže kvůli přípravám výstavy moderních francouzských autorů v Praze. V čilém kontaktu s pařížskou uměleckou smetánkou nasával moderní výrazové prostředky a tříbil přístup k tvorbě. Po návratu do Prahy pak naplno rozvinul svůj osobitý styl.

Z rozmezí let 1910-11 je známo hned několik Kubištových obrazů s pražskými náměty. Tím nejvýznamnějším je bezesporu Staropražský motiv – olej na plátně, který se v roce 2022 stal nejdražším kdy prodaným obrazem na českém území. V dražbě Galerie Kodl za něj kupec zaplatil včetně aukční přirážky víc než 123 milionů korun. Paradoxní přitom je, že rekordní obraz je de facto černobílý.

Ze stejného období pocházejí také tři další Kubištovy oleje – Lom v Braníku, Cementárna v Braníku (pozn. správně by mělo být v Podolí) a Krajina u Prahy. První dva z nich mají mnoho společného a daly by se s mírnou nadsázkou označit za sourozence. Oběma dominují rozeklaná skaliska na pravém břehu Vltavy, druhdy využívaná k těžbě vápence. Shodné je i diagonální dělení obrazů říčním korytem Vltavy, případně nenápadná přítomnost duchovního prvku – zlíchovského kostelíčku, respektive siluety vyšehradské baziliky.

Olejomalba s názvem Krajina u Prahy je ovšem z trochu jiného těsta. Barevně i kompozičně se od zbylých dvou liší, takže jako by k nim nepříslušela. Jsem však přesvědčený, že vzešla ze stejného inspiračního podhoubí a měla by být vnímána jako součást Kubištovy „Podolsko-branické trilogie“. Dle mého názoru se totiž jedná o pohled na Podolí ze severovýchodu od Pankráce. Je velice pravděpodobné, že právě tudy vedly autorovy kroky při jeho výpravách na branické skály.

Ani Krajině u Prahy neschází drobný duchovní element. Nemyslím tím žluto-červenou stavbu s věžičkou, ale černou siluetu na opačném břehu Vltavy. Nápadně připomíná zlíchovský kostel sv. Filipa a Jakuba, který Kubišta umístil i do svého přiznaně branického obrazu. Přijmeme-li tento předpoklad, nemělo by být těžké ztotožnit ani ostatní namalované objekty.

Odpíchnout se lze od již zmíněné stavby s věžičkou. Nejedná se o kostelíček, ale o rázovitou vilu Na Zlatnici č. 8. V knize Pražské Podolí 2 od nedávno zesnulého Václava Proška se o vile můžeme dočíst, že je dílem architekta Jiřího Stibrala. Její fasádu zdobí rozměrný reliéf Horymíra na Šemíkovi od Ladislava Šalouna, díky čemuž je vila známá pod přízviskem U Šemíka. Mimochodem, v minulosti tu bydlela výtvarnice Jitka Kolínská.

Napravo od vily je na Kubištově obrazu vyvedená další domovní zástavba v ulici Na Zlatnici, kterou ale autor notně zjednodušil. Nicméně k obrazu se dochovaly dvě skici, na kterých jsou objekty vykresleny o něco detailněji. Z nich se dá vyčíst, že vedle vily U Šemíka Kubišta zachytil také dům Na Zlatnici č. 14.

Uvedené skici mi pomohly i k jednoznačnému určení domu na vrcholku svahu, jenž dominuje levé polovině scény. Naprosto věrně totiž odráží podobu domu č. 25 v ulici Na Podkovce. Dům si dodnes zachovává své tehdejší proporce, což majitelům slouží ke cti. Do průčelí vily je pak vetknut letopočet vzniku shodný s Kubištovým obrazem – 1910.

Povzbuzen dílčím úspěchem jsem nepochyboval, že se mi podaří rozklíčovat také pravý okraj obrazu. Zde si troufám tvrdit, že dýmající komín patří někdejší Vinohradské vodárně, kterou v padesátých letech nahradila dostavba moderní Podolské vodárny. Chvíli jsem si ale lámal hlavu nad tím, co je zač dům před komínem. K vodárně jistě nepatří, protože na to je příliš vysoký. Až po konfrontaci se starými mapami a plány mi to došlo. Jde o starou podolskou školu na Nedvědově náměstí, která v době vzniku obrazu byla viditelná i od západu. Teprve v následujících desetiletích ji skryla hradba moderních činžáků. Naštěstí díky Google Maps lze budovu i dnes spatřit alespoň zčásti tak, jak ji kdysi viděl Kubišta.

Myslím, že ve výčtu dalších staveb a objektů není třeba pokračovat. Dám hlavu na špalek, že Kubištova Krajina u Prahy zobrazuje Podolí. Přesto mě zajímalo, zdali dokážu určit konkrétní místo, odkud autor scénu skicoval. Na historické mapě jsem proto narýsoval dvě přímky propojující místa, která Kubišta namaloval v zákrytu – vodárenský komín se starou školou a zlíchovský kostel s vilou U Šemíka. Průsečík ukazuje plus mínus do míst v dnešní ulici Na Topolce, kde začátkem sedmdesátých let vyrostl panelák. To by naznačovalo, že stromořadí ve spodní partii obrazu lemovalo Krušinovu ulici, dnešní Sinkulovku. Existenci vzrostlých stromů v těchto místech jsem si potvrdil na ortofotomapě Prahy z roku 1938.

Tímto svůj rozbor obrazu končím a dávám ho všanc k případné kritice nebo doplnění. Jen bych rád ještě upozornil, že některé atributy popsaného obrazu se dají najít také na jiné autorově malbě z téže doby. Podolská scenérie doplněná Zlíchovem tvoří pozadí pro Kubištův Paridův soud. Inu, kdo ví, co všechno se kdy na pražské periférii semlelo…

Když jsem rozplétal Kubištův podolský příběh, uvědomil jsem si, že má pro mě ještě jednu nečekanou pointu. Výše v textu jsem zmínil obraz Staropražský motiv, který se před pár lety vydražil za majlant. V aukčním katalogu je u něj učiněna zmínka, že v minulosti patřil do sbírky Jaroslava Borovičky. Na tom není nic senzačního, protože Borovička byl prominentním sběratelem české a francouzské moderny a souhrnná hodnota jeho košaté sbírky by dnes dosahovala několika miliard korun. Právě proto mě šokovalo, když jsem před pár lety našel část Borovičkovy knihovny u popelnic. Desítky skvostných uměleckých monografií a grafických souborů jsem jen přičiněním náhody zachránil od potupné likvidace. A zkuste hádat, kde jsem na tenhle knižní poklad narazil. Neuhádnete. U kontejneru na podolském Nedvědově náměstí, tedy v místech, která Kubišta v roce 1910 zvěčnil na obraze s názvem Krajina u Prahy.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!