Borovičku odložte u popelnic

Ačkoliv titulek svádí k vánoční interpretaci, nebude řeč o jehličnanech. Následující odstavce jsou kunsthistorickou detektivkou s překvapivým rozuzlením.

 

„Jsem v Podolí. Nechceš seběhnout pod kopec na kafe?“ pípla mi jednou o víkendu esemeska od kamaráda. Bylo krátce po poledni, venku svítilo sluníčko, tak jsem vyrazil. Seběhnu Podolské schody, střihnu to přes Nedvědovo náměstí a kráčím kolem vodárny k plaveckému stadiónu. Vtom zmerčím muže u kontejneru na papír. Vedle něj stál offroad zaparkovaný na blikačkách, z jehož kufru chlapík vytahoval knihy a házel je do smetí. Co knihy? Pořádné bichle! Nedalo mi to a muže jsem oslovil.

 

„Vyhazujete knížky? Nemohl bych se podívat?“ Chlapík kývnul, že beze všeho, a podal mi do ruky starou francouzskou monografii Le Corbusiera. Polknul jsem překvapením. Vždyť tohle je jako vyhazovat do tříděného odpadu peníze rovnou z bankomatu. Přitom v kufru auta byly podobých klenotů další dvě tašky z Ikey.

Jaroslav Borovička – Derrière le Miroir – Joan Miró
Joan Miró od podolské popelnice.

„Nevadilo by vám, kdybych se na ty knížky nejdřív mrknul? Klidně mi je sem vyložte. Já to proberu a vyházím za vás,“ nabídnul jsem chlapíkovi a snažil se krotit svoje nadšení, aby si to náhodou ještě nerozmyslel. „Jo. Proč ne?“ Během pár vteřin jsem měl na asfaltu pod nohama vyskládané dva komínky uměleckých monografií. Odhadem nějakých sto kilo literatury. Co teď s tím? Jak to odnesu? „Nenechal byste mi tady jednu tu Ikea tašku?“ snažil jsem se obměkčit muže. „Ne!“ pravil rezolutně. Nasednul do offroadu a zmizel.

 

„Sorry, kafe ruším. Našel jsem poklad!“ napsal jsem rychle kámošovi, protože na domluvený sraz už jsem neměl ani  pomyšlení. Místo toho jsem v hlavě spřádal plány, jak dostat metrák papíru z ulice. Zkontroloval jsem peněženku a zavolal si taxíka s vědomím, že pořádný tuzér promění i taxikáře ve stěhováka.

 

Zatímco jsem čekal na odvoz, přemítal jsem, co všechno už asi záhadný muž stačil vyhodit před mým příchodem. Nahlédnul jsem tedy úzkým průzorem dovnitř kontejneru. V přítmí se jasně rýsovaly hřbety desítek dalších knih. Stud i hygiena šly v tu chvíli stranou. Vrazil jsem ruku do popelnice až po rameno a začal ho systematicky prohrabávat. Hrábnutí první – publikace Vojna a mír se sedmi Picassovými litografiemi. Hrábnutí druhé – tři sešity sítotisků Joana Miró. Hrábnutí třetí – raritní monografie Josefa Alberse z konce šedesátých let. Čert vem ušpiněný rukáv. Tohle se rovnalo losování Sportky.

Nalezeno u popelnic – Pocta čtverci od Josefa Alberse.

Za asistence ruského taxikáře jsem hromadu papírových drahokamů odvezl domů, abych v klidu promyslel, co s nimi provedu. V drtivé většině se jednalo o umělecké monografie nebo výstavní katalogy předních autorů. Jak českých, tak zahraničních. Když jsem jimi listoval, objevil jsem, že do některých jsou rukou vepsané poznámky. A především… část z nich nesla i podpis majitele – jistého pana Borovičky. Jeho jméno bylo většinou doplněno ještě datem a místem pořízení knihy. Z lokalit se nejčastěji vyskytoval německý Düsseldorf. Napadlo mě tedy dopátrat, kdo byl pan Borovička zač. A spadla mi brada.

 

Jaroslav Borovička (1912–2009) patřil k významným českým sběratelům umění a jeho životní osud by vydal na román. Svou sbírku začal Borovička budovat těsně před druhou světovou válkou. Pokračoval i po jejím skončení a v průběhu padesátých let. Podařilo se mu shromáždit úctyhodnou kolekci, jejíž hodnota by dnes dosahovala stovek milionů, možná jednotek miliard korun. Plátna od Filly, Šímy, Špály, Picassa, Vlamincka a dalších velkých jmén výtvarné moderny putovala ovšem koncem padesátých let do státního vlastnictví. Kromě znárodnění sbírky vyfasoval Borovička ještě pět let natvrdo ve Valdicích.

 

V šedesátém osmém se Borovičkovi podařilo odstěhovat do západního Německa. Zakotvil v Düsseldorfu, kde nastoupil do služeb tamější Kunsthalle a zároveň přednášel dějiny umění na Umělecké Akademii. Závěr života pak prožil zpět v Praze. Zemřel roku 2009 v požehnaných sedmadevadesáti letech. V Podolí. Jen pár stovek metrů od inkriminovaného kontejneru na papír.

Titulní stránky dvou katalogů z Borovičkovy knihovny. Vlevo výčet bývalých sběratelových akvizic na předsádce monografie francouzské moderny. Vpravo jeho rukopisné poznámky ve výstavním katalogu Josefa Šímy.

Najednou jsem Borovičkovy poznámky začal vnímat jinýma očima. Například jeho vpisky do francouzské monografie malířů dvacátého století. Na úvodní straně hned pod deskami jsou vypsaná čísla stránek s konkrétními reprodukcemi Matisse, Signaca, Légera, Vlamincka, Dufyho a dalších. A nad nimi se vyjímá lakonické: „Moje věci.“ Anebo poznámky v katalogu Josefa Šímy k výstavě, která se odehrála roku 1974 v německé Bochumi. Pod číslem 43 je zde uveden obraz Eurydika, k němuž je rukou dopsáno: „Dříve sbírka dr. Borovička, Praha. Koupil od ministra dr. Stránského.“ O pár stránek dále je v soupisu Šímových výstav uveden roku 1947 Topičův salón v Praze. U ně stojí rukopisně: „Organisiert von Borovička“.

Sběratel Jaroslav Borovička – Josef Šíma, Eurydika
Borovičkova poznámka o provenienci Šímovy Eurydiky.

Dlouhé hodiny jsem luštil Borovičkovy klikyháky na stránkách knih, abych se dozvěděl detaily o provenienci obrazů, které dnes patří do zlatého fondu moderního umění. Byl to příjemně strávený čas ve společnosti jmen jako Adolf Hoffmeister, Václav Dvořák, František Venera a dalších. Souhrou náhod mi pod rukama vykvetl příběh pozoruhodného muže a jeho životní vášně. Zatímco vzácnou sbírku mu kdysi sebrali komunisti, jeho knihovna skončila pro změnu u popelnic. Díky bohu, že jsem šel zrovna kolem.

 

Důkladnější pojednání o sběrateli Jaroslavu Borovičkovi si můžete přečíst v článku Marcely Chmelařové-Rusinko na stránkách Art+.