Vzpomínky pamětníka – Když se na Pankráci střílelo z kadlubáků
Mám obrovskou radost, že se má výzva pamětníkům donesla až za oceán. Další hrst vzpomínek na starou Pankrác a Vyšehrad tentokrát dorazila od pana Igora Herle (1951) až z daleké Kanady.
I já zasedám k počítači, abych se podělil o vzpomínky na rodnou hroudu. Dnes koukám z okna mého současného domova na Salish Sea – moře, které odděluje ostrov Vancouver od pevniny a stejnojmenného města. V nové vlasti žiju již čtyřicet let, ale vzpomínky na místa, kde jsem se narodil, ve mě zůstanou po celý život.
Narodil jsem se roku 1951 v ulici Marie Cibulkové č. 1. To je dům na rohu s ulicí Mikuláše z Husi. Jako zázrakem zůstal po válce stát, měl spadlou jen jednu venkovní stěnu. Z vyprávění rodičů vím, že vedlejší domy v naší ulici č. 5, č. 9 a č. 11 (rohák, kde byla později samoobsluha, zmíněná ve vzpomínkách pana Vavrečky) byly vybombardovány. Stalo se to 14. února 1945 když 8. letecká armáda USAAF shodila bomby místo na Drážďany „omylem“ na Pankrác a na Emauzy. Vedle našeho domu tím vznikla proluka, kterou rodiče posléze vyčistili a zvelebili v Akci Z (Za Prahu krásnější), abychom si jako děti měli kde hrát.
Pamatuji si také na zbytky vybombardovaného domu na rohu Mikuláše z Husi a Na Pankráci. Jako děti jsme měli nutkání ho prozkoumat, ale rodiče nám to samozřejmě zakázali, protože to pro nás bylo nebezpečné. Sutiny odstranili v polovině padesátých let a na místě pak postavili nový činžák se zmíněnou samoobsluhou. Tím zanikly dva koloniály bývalých soukromníků – pana Křepely v ulici Na Pankráci a pana Němečka v ulici Mikuláše z Husi.
Jedna z mých prvních vzpomínek je, jak moje maminka sedávala se sousedkami před domem a pletla nebo spravovala děravé ponožky a tepláky. My děti jsme si hrály v „Průšovce“. To byl pozemek vedle našeho domu na konci ulice Marie Cibulkové (dříve Libušiny), kde byly malé zahrádky. Pozemek nejspíš patřil panu Průšovi, který bydlel v našem domě, proto „Průšovka“.
V neděli dopoledne se o mne a starší sestru staral tatínek, zatímco maminka doma vařila nedělní oběd. Většinou jsme chodívali do kostela na Vyšehrad, prošli se parkem a vraceli se na oběd domů. Na zpáteční cestě jsme se pokaždé dívali na „Číču“. To byla kočka namalovaná na zadní straně Táborské brány, mnohokrát někým obtažená křídou, jak ve svých vzpomínkách zmínil už pan Vavrečka. Minulý rok jsem navštívil Prahu, samozřejmě včetně Vyšehradu, a mohu potvrdit, že „Číča“ tam stále je. I po více než šedesáti pěti letech!
Někdy jsme šli místo nedělní procházky na pohádku do Divadla Na Slupi, které bývalo naproti klášteru alžbetinek. Anebo jsme se sestrou chodívali na dětské filmy do kina Revoluce nebo kina Tatra v Nuslích.
V zimě jsme chodili s tátou bruslit na hřiště pozemního hokeje Slavoj Vyšehrad, které bylo za Leopoldovou bránou vpravo. Dnes je tam Hospůdka Na Hradbách. Táta nám vždy na kamnech nahřál vetší oblázky a dal nám je do bot s bruslemi, abychom v nich měli teplo, když jsme přišli na kluziště.
Když jsme trochu povyrostli, hráli jsme si na tzv. palouku. To byl kopeček s malou loučkou na konci ulice Mikuláše z Husi vedle činžovního domu, kterému se říkalo Charita. Palouky tam byly dva a oddělovala je úvozová cesta vedoucí do ulice Sinkulova. Dnes je to ulice Na Topolce. První palouk patřil nám Pankráčákům, druhý Podolákům. Občas jsme tam mezi sebou sváděli tuhé boje. Většinou jsme po sobě metali jílové kuličky nasazené na klacky, ale někdy se házely i kameny. To pak občas tekla krev.
Mezi druhým paloukem a Domem Smíření (dnes Baptistický sbor Na Topolce) vedly schody ke studánce Topolce. Tam jsme se chodili chladit v horkých letních dnech. Hodně lidi z okolí tam chodilo také pro vodu, která byla určitě zdravější než ta z olověných vodovodních trubek.
Další vzpomínky mě přivádějí na trhy pod železničním viaduktem v Podskalí. Tatínek tam občas chodil nakoupit zeleninu, ovoce nebo součástky a materiál od různých řemeslníků, které se nikde jinde nedaly sehnat. Dnes by to byl bleší trh. Musím zmínit také Železniční most. Přes něj jsme se chodili koupat na Císařskou louku. Jezdili jsme na kolech a pamatuji si, že jedna strana mostu byla otevřená pro pěší a po druhé straně chodili vojáci s puškami, kteří most hlídali.
Další místo, kde jsme prožívali dětská dobrodružství, byla Slepičárna. Za války tam bývala zahradní restaurace s tancem, jak mi vyprávěli rodiče. V padesátých letech zbyly už jen rozpadající kruhové taneční parkety, o které jsme k velké radosti starších lidí na lavičkách stříleli z „kadlubáků“. To byly duté klíče na provázku s hřebíkem, nacpané hlavičkami od sirek.
V zimě jsme sáňkovali z kopečku vedle Jedličkova ústavu. Když ale napadlo hodně sněhu, chodili jsme s rodiči sáňkovat až na Kavčí Hory. Tam se jezdilo z dlouhého kopce od rasovny do Podolí. V některé roky nebyl žádný sníh, zato pořádně mrzlo. To jsme si pak užívali „uhelné prázdniny“. Pro mladší generaci: Tehdy býval nedostatek uhlí, které se přednostně dodávalo do průmyslových podniků, a na školy nezbývalo. Proto se na čas zavřely. Místo školy jsme pak bruslili na fotbalovém hřišti Slavoje Vyšehrad před naším domem. Tam každý večer a dlouho do noci poléval kluziště správce pan Hrubý. Když nás omrzelo bruslení, polévali jsme si na kopečku za Jedličkovým ústavem klouzačku – bobovou dráhu. Nosili jsme vodu v kýblech od pumpy, která byla až u brány Špičky v areálu Vyšehradu. Dráhu jsme polévali přes celý park a zastavovali jsme až o hradby
Když mi byly čtyři roky, rodiče mi nechali narůst dlouhé vlasy, takže jsem vypadal jako holčička. Jednou přišla maminka domů a s velkým smíchem vyprávěla tátovi, že se jiná maminka ptala svojí dcerky, s kým si venku hrála. Dcerka odpověděla: „S tou holčičkou, co čůrá jako chlapeček.“ Asi se mě to tenkrát dotklo, a tak když jsem byl sám venku, zašel jsem v naší ulici k holiči panu Vojíři a nechal se ostříhat na kluka. Pan Vojíř se divil, že jsem přišel sám, ale znal tatínka, který k němu pravidelně chodil, a tak mě ostříhal. Prý jsem mu tenkrát řekl, že mě rodiče poslali.
V pěti letech jsem začal chodit do školky v ulici Na Bučance, která byla a dodnes je ve velké vile. Vedlejší vila patřila panu doktorovi Raudenskému, našemu obvodnímu lékaři, který tam měl také ordinaci.
Do školy jsem chodil, ač kluk z Pankráce, do Hanusovky do Nuslí. Takže všichni moji spolužáci včetně Jiřího Kadlečka, který také přispěl svými vzpomínkami na Folimanku, bydleli v Jamrtálu. Od Jirky, chemika, jsem také dostal recept na bouchací kuličky, kterými jsme pak obšťastňovali spoluobčany házením z hradeb do Lumírovy ulice. Lumírovu ulici jsme ale vždy nazývali „Transvál“, jelikož tam na rohu Lumírovy a Krokovy bývala restaurace Transvaal.
Do školy jsem to měl docela daleko a hlavně zápátky domů do velkého kopce. Chodil jsem přes pláň kolem fotbalového hřiště Jawa a dále kolem Bělky po cestičce dolů z kopce ke škole. Na Bělce kolem cestičky sedávali starší pánové, většinou důchodci, a hráli karty nebo šachy.
Na pláni jsme na podzim pouštěli draky. Bývaly tam malé zahrádky a také jedno větší zahradnictví na rohu ulic Štětkovy a Na Bitevní pláni. Tam jsme chodili nakupovat zeleninu „k Bulharovi“. Zahradnictví časem zrušili a později tam po několik let bývala Matějská pouť, cirkus a zvěřinec. Jako správní kluci jsme několikrát podlezli plachtu a koukali na cirkusové představení. Nebo jsme v nestřeženém okamžiku přiskočili na kolotoč bez placení.
V naší ulici jsme měli partu asi pěti až desti kluků. Vymýšleli jsme si různé hry. Jedna opravdu oblíbená byla „na Roháče“. Roháč stál na jednom rohu ulice, zatímco ostatní odešli na druhý roh. V tu chvíli se Roháč rozeběhl a snažil se všechny jednoho po druhém pochytat. Kdo byl chycen poslední, stal se Roháčem a honění se opakovalo. Při hře jsme běhali kolem bloku a probíhali všemi možnými domy a dvory k velké radosti nájemníků. Určitě jsme občas proběhli také domem, kde žil pan Vavrečka. Ten s naší partou nechodil, ale pamatuji si na něj i na jeho bratra.
Ve dvorech domů byly garáže a různé dílny. V jednom dvoře měl na střeše garáže malou zahrádku na pěstování zeleniny pan Štyler. V jiném zase byly dílny a truhlárna družstva Napako, které mělo mnoho provozoven po celé Praze. Hlavní provozovna č. 1 sídlila v ulici Na Bitevní pláni. Tam také od roku 1960 pracovala moje maminka.
Různé dílny, zřejmě znárodněné soukromníkům, byly taky v některých suterénech. V suterénu domu Charita na rohu Marie Cibulkové a Mikuláše z Husi bylo družstvo Igra, výrobna hraček, a v suterénu domu v ulici U Jedličkova ústavu vyráběli fotoaparáty v družstvu Druopta. Občas jsme do Druopty zvědavě koukali okny, jak montují fotoaparáty, k zjevnému potěšení zaměstnanců.
Dalším místem našeho klukovského řádění byl pochopitelně Vyšehrad. Tam jsme trávili hodně času. Nejoblíbenější místo byl tzv. Kroužek. Říkali jsme tak parčíku na hradbách vedle Táborské brány. Když jsme běhali po trávníku, museli jsme dávat pozor na hlídače pana Orla, který vždy chodil v zeleném hubertusu. Říkalo se, že u sebe nosil pendrek, a my se báli, že ho na nás použije. Asi proto jsme se mu zdálky vyhýbali. Zajímavé bylo, že v Táborské bráně nahoře bydleli lidé.
Když jsme povyrostli, chodili jsme s partou k Palackému mostu na lodičky. Půjčovali tam na Vltavě pramice. Alespoň jeden z nás musel mít občanku, aby za pramici ručil, ostatní mohli být mladší. Nikdo neměl žádné záchranné vesty, nikdo to nekontroloval a nikdy se nikomu nic nestalo.
Naši ulici a přilehlé okolí dvakrát poctili svou přítomností filmaři. Poprvé tam v roce 1955 natáčeli film Punťa a čtyřlístek. To způsobilo velké pozdvižení nejen mezi námi dětmi, ale i mezi dospělými. Ve filmu totiž tenkrát hrály známé a oblíbené hvězdy jako Josef Bek, Nataša Gollová, Radovan Lukavský, Rudolf Deyl ml. nebo začínající Vladimír Pucholt a Václav Postránecký.
Podruhé se u nás v létě 1968 natáčel válečný film Maratón s Janou Brejchovou a Jaromírem Hanzlíkem v hlavních rolích. To už nás natáčení tolik nevzrušovalo, byli jsme tenkrát teenageři. Stali jsme se ale svědky jedné komické situace. Na křižovatce pod pankráckým kostelíčkem, kde se sbíhaji ulice Marie Cibulkové, Sinkulova a Na Klikovce, se točila scéna, ve které na zemi leželo několik mrtvých vojáků. Křižovatku ale nedávno před natáčením pokryli novým asfaltem, asi špatné kvality. Jelikož byl horký letní den, asfalt se horkým sluncem roztavil a herci se na něj lepili. Nakonec situaci vyřešili tím, že pod herce dali noviny jakoby rozlétané větrem.
Natáčení také způsobilo překvapení ve velení sovětských vojsk, která nás přišla „osvobodit“ v roce 1968. Tanky a vozidla s německými symboly, které se používaly ve filmu, parkovaly v ulici 1. Listopadu. Tam bývalo také ruské gymnázium, nynější Vyšší zdravotnická škola. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Rusové „svoje“ ruské gymnázium zabrali a zřídili si v něm generální štáb. Nešlo jim pak do hlavy, kde se v ulici vzala německá armáda, navíc z druhé světové války. V ulici 1. Listopadu bylo po několik týdnů velké ležení sovětské armády. Na podzim se pak vojáci nastěhovali do prázdných domů v ulicích Na Bitevní pláni a Štětkově, které byly připraveny k asanaci.
A ještě jedna zajímavost. Pamatuji si na tu brigádu v roce 1969, kdy pan Vavrečka pracoval na vykopávkách na Vyšehradě. Původně jsem tam měl také pracovat, ale sehnal jsem si lépe placenou brigádu jako průvodčí v tramvaji. Ti další dva kluci na fotce v jámě byli z naší party – vlevo Jiří Brabec a vpravo Jan Studnička, s kterým jsem chodil také čtyři roky na průmyslovku.
Dnes už jsme sice staří, ale vzpomínky na prožité dětství a mládí nám zůstanou…
Igor Herle, Nanaimo, BC, Canada
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
