Lukrativní podnájem pod vyšehradským viaduktem

Odjakživa mě zajímalo, co všechno se skrývá v útrobách vyšehradského viaduktu – téhle “Berlínské zdi” mezi Vyšehradem a Novým městem. Půjdete-li směrem od železničního mostu k vyšehradskému nádraží, napočítáte na něm celkem dvanáct oblouků. Všechny jsou z obou stran zazděné a opatřené zamčenými vraty, která zdejším tvůrcům graffiti suplují výstavní síň.

 

Jen párkrát se mi poštěstilo, že jsem viděl některá vrata otevřená dokořán. A potvrdilo se mi neblahé tušení – vesměs se tu garážují auta. Ale ne všude. Některé prostory zůstávají pusté a prázdné. O tom jsem se předvědčil loni, když jedna z petlic podlehla korozi či zásahu nenechavce. Bylo tehdy možné nepozorovaně vklouznout do klenuté místnosti, nad kterou hodinu co hodinu projedou stovky tun železa.

 

Člověku v přítmí ihned začala pracovat fantazie, kterak všelijak by se dalo místo využít a jaká je to škoda, že zůstává bez života. V Karlíně už si uvědomili, že Negrelliho viadukt je vlastně lukrativní adresa, kterou je škoda ponechat napospas parkovacím stáním. Stejně tak “čapadla” v nábřežních zdech na náplavce překypují aktivitou. Proč by totéž nemohlo jít pod vyšehradským viaduktem?

 

 

Dovolte mi při této příležitosti zveřejnit část fejetonu od anonymního autora, který vyšel roku 1885 v časopise Čech: “Od desáté do čtvrt na jednáctou mám dvakrát v týdnu ve škole oddech, jehož používám ku kratičké procházce podél viaduktu k našemu vyšehradskému nádraží. Jak čtenářům známo, bývají prostory pod klenbou viaduktu ve větších městech zařízeny a upotřebeny co dílny zámečnické, kovářské, truhlářské, bednářské apod. Zrovna u mostu přes náš Botič má pod viaduktem dílnu svoji truhlář (“Bärnfuss”), před níž již stokráte jsem se zastavil.

 

Co na truhlářské dílně zajímavo? Ó mnoho, velmi mnoho. Na zdi viaduktu visí malá tabulka s opršalým nápisem: Zde se shotovují též rakve, což ostatně i malá rakvička nad nápisem znázorňuje.

 

V dílně má pan mistr – na Vyšehradě povšechně známá osobnost – mnoho přerůzného nábytku, starého i nového. Möble ze dřeva mahagonového, pohovky sametem a hedvábím pokryté bys tam marně hledal. Pan Bärnfuss má závod svůj zařízen pro třídy chudší, právě vyšehradské.

 

 

Avšak möble pod viaduktem před deštěm ukryté, velmi nádherně i nóbl vyjímají se před těmi harapatkami, které mimo viadukt po různu na zemi leží. Zde u těchto möblů obyčejně pozastavuju se a studuju jejich fysiognomii, jejich – memoáry. (…)

 

Poslyš, vlak přijíždí. Parní stroj hvízdá, až uši zaléhají, jako by se smál těm harapatkám, kteréž exekutor nechtěl ani zapsati, protože by za ně ani žid nepodal groše – signály se ozývají vpřed i vzad, – a stroj ze sebe vyráží ha ha ha, hu hu hu – snad se bídě lidské zde pod viaduktem ještě chcehtá, snad že parní stroj, jenž dnes celou zeměkouli kříž na kříž projíždí, pomáhal rozdupati a rozdrtiti existenci těch chuďasů, kteří zde pod viaduktem na kolébkách bývali kojeni, kteří zde u stolku jídali a na těchto ložích odpočívali – umírali. Kdož to ví? A stroj jede dále a chechtá se: ha ha ha, hu hu hu!”