Smrad a hnus v botičské deltě

Jeden z nejznámějších pražských potoků nebýval vždy tak nenápadný jako dnes. Botič naopak dával svou přítomnost odjakživa dost výrazně najevo.

 

Abych však Botiči nekřivdil – řeč bude hlavně o jeho dolním toku na území Nuslí a Vyšehradu. Zde se totiž původně průzračný potůček měnil v čím dál odpornější stoku. Vzpomínky, jak se kdysi ve zdejších vodách lovily mřenky na grundle, působily koncem 19. století spíš jako provokace. Humoristické časopisy se naopak předháněly v peprnějších vtipech o smradlavé výspě Prahy.

Staré ústí Botiče při pohledu zpod vyšehradského viaduktu na obrazu Jana Minaříka z roku 1905.

Tok Botiče vytvářel od nepaměti pomyslnou hranici mezi Novým městem a Vyšehradem. Obě čtvrti spolu v dějinách často soupeřily, ale v jednom se shodly – ve vypouštění splašků do potoka. V tehdejší době šlo o běžnou praxi, vždyť i Vltava fungovala jako jedna velká stoka. Botič měl ale velice pozvolný spád, takže splašky a lidské exkrementy se v korytu líně převalovaly od Nuslí až po Výtoň.

 

Umíte si jistě představit, že kromě odporného smradu byl Botič také zdrojem nemocí – tyfu, cholery i neštovic. Statistika koncem 19. století zaznamenávala pod Vyšehradem stejnou, ne-li horší úmrtnost než v pražských asanačních obvodech. A tak se po desetiletích stížností a odkladů přistoupilo v roce 1904 k regulaci ústí Botiče do Vltavy.

Regulační práce při ústí Botiče v roce 1904.

Možná se budet divit, že koryto Botiče původně vedlo jinudy než dnes – potok se vléval do Vltavy na opačné straně železničního mostu blíž Výtoně. Nedaleko za podskalskou celnicí totiž býval vyšehradský Kapitulní mlýn, ke kterému vedl z Botiče náhon. Mlelo se tu až do 70. let 19. století a později na troskách mlýna vyrostl činžák.

 

Během stavebních prací bylo koryto Botiče svedeno na opačnou stranu vyšehradského železničního viaduktu do nového dlážděného kanálu. Už tehdy se přemýšlelo o tom, že by byl tento úsek Botiče schován pod zem. Nedošlo k tomu ale z preventivních důvodů, aby se při záplavách mohla uvolňovat voda a nepůsobila škody jako v případě přemostění Motolského potoka na Smíchově.

 

K překrytí Botiče vozovkou nakonec došlo až několik let nato. Ještě později pak došlo k zatrubnění Botiče po celé délce až k bývalým novoměstským hradbám před Ostrčilovým náměstím. A jelikož současně s tím docházelo i k rozvoji pražské kanalizace, sešel Botič nejen z očí, ale i z nosu.

Ve 30. letech už byl Botič definitivně schovaný pod zem a nad jeho hladinou vedla nová vozovka.

A ještě jednu důležitou věc je třeba zmínit. Soutok Botiče s Vltavou je vyhledávaným rybářským místem. Nikde v okolí neberou ryby tak, jako tady. Však také dodnes kotví pod železničním mostem několik trouchnivějících pramic, pamatujících lecjaký kapitální úlovek.