Proč nevenčit psy na Kavčích horách?

Je-li v Praze místo, kde by se z pietních důvodů neměli venčit psi, pak jsou to Kavčí hory. Přibližně v místech, odkud dnes vysílá České televize, stávala proslulá Nešvarova rasovna, jejímž komínem se k nebi vznesly desítky tisíc zvířecích duší.

 

Existence zvířecích útulků v dnešním slova smyslu nebývala v minulosti zvykem. Místo nich existovaly pohodnice čili rasovny, které zastávaly úlohu dnešních kafilérií. Kromě toho, že se v nich likvidovaly zvířecí zdechliny a zbytky z jatek, bývaly také konečnou stanicí pro zaběhnuté, opuštěné a jinak bezprizorní psy a kočky.

 

Nejvíc utrácí kat

Po několik staletí měli pohodnickou činnost v Praze na starosti katové. Každá městská část měla svého – Staré Město v Řásnovce, Nové Město na Karlově a Malá Strana v Cihelní ulici. Novoměstská pohodnice časem zanikla a ta staroměstská se přestěhovala do Sanytrové ulice nedaleko dnešního Rudolfina. Bydlet v okolí kterékoliv z nich rozhodně nebylo žádné terno. Součástí pohodnického řemesla bylo mimo jiné stahování zdechlin z kůže, seřezávání tuku a jeho vyškvařování v otevřených kotlích. Dovedete si asi představit ukrutný zápach, který den co den zamořoval přilehlé ulice.

 

V polovině 19. století se z katů stali státní zaměstnanci. A jelikož pohodnictví nadále zůstalo koncesovanou živností, museli se popravčí svého někdejšího přivýdělku vzdát. Namísto nich získal koncesi pro levý břeh Vltavy Jan Jeřábek a pro pravý břeh Anton Nešvara. Součástí smlouvy byla i podmínka, že noví majitelé musí kafilérní část provozu přestěhovat z vnitřní Prahy na periférii – přesněji na břevnovskou Tejnku a do podolských Dvorců.

 

Spolu s hygienickými nároky se zpřísňovala také pravidla pro chov domácích miláčků. Už od roku 1864 museli všichni venčení psi nosit nasazený kovový náhubek. Pokud tomu tak nebylo, mohl psa kdykoliv odchytnout ras. Takto zabavený pes pak putoval na tři dny do kotce v kontumační stanici. Když se o něj během té doby majitel nepřihlásil nebo nezaplatil vyměřenou pokutu, byla němá tvář bez milosti utracena. Totéž se dělo i s toulavými psy a kočkami.

Podolská rasovna v roce 1946
Podolská rasovna krátce po 2. světové válce. Pod dřevěnou stříškou na levém snímku je pravděpodobně ukrytá studna, ve které roku 1880 utopila vršovická uhlířka Anna Procházková svého desetiletého syna Karla. (Foto ze sborníku Budujeme nové Podolí, 1946)

Čuchni, smrdí Nešvarou!

Ale zpátky k rodině Nešvarových, o něž jde v tomto příběhu především. Pohodnické řemeslo se u nich dědilo z generace na generaci. Nejstarší Anton Nešvara byl majitelem rasovny v Sanytrové ulici až do své smrti v roce 1894. Už od 70. let však jeho syn Václav provozoval podobné zařízení na pankrácké pláni. Sem se přesunula kafilérní část provozu, zatímco “mateřská” pobočka na Starém Městě se stala jen jakousi psí záchytkou. Ani to však netrvalo dlouho. Kvůli množícím se stížnostem na neustálé štěkání a vytí lapených zvířat se kontumační kotce přesunuly na Vyšehrad do malého domku vedle bývalé brány Špička. Dnes na stejném místě bydlí zpěvák Daniel Landa.

 

Po Václavu Nešvarovi převzal pohodnickou štafetu syn Rudolf, který na přelomu století vtisknul rasovině moderní ráz. Podnikl několik zahraničních cest, aby se obeznámil s novými technickými vymoženostmi, a proměnil původní podolskou “vývařovnu sádla” na termochemickou stanici. Díky této přestavbě se podařilo alespoň částečně eliminovat nepříjemný zápach, linoucí se do okolí. Vzhledem k tomu, že Podolí se tou dobou měnilo ve vyhledávanou obytnou lokalitu, byl takový krok doslova nezbytný. Přesto místní občané v následujících padesáti letech pravidelně volali po přesunu rasovny dál od svých domovů.

 

V čem vlastně spočívala modernizace rasovny na termochemickou stanici? Provoz byl vybaven soustavou vysokotlakých kotlů, kde se nejdřív zvířecí ostatky za pomoci horké páry sterilizovaly od choroboplodných zárodků. Následně se z z nich vyvařil tuk a klih, který se po odstředění používal jako surovina k výrobě mýdla, potažmo lepidla. Zbytek odtučněného masa a kostí se v jiném přístroji usušil a rozdrtil na masokostní moučku, používanou jako hnojivo nebo krmná směs pro dobytek. Podobný princip se v kafilériích používá de facto dodnes.

rasovna-kolaz-web
Zařízení podolské termochemické stanice – pitevna zvířat, přístroj na ničení zvířecích těl, sušicí a mlecí přístroj, mlýn na kostní moučku. (Světozor, 1910)

Chcete mě?

Čtvrtým a posledním pohodným v rodině Nešvarových byl Jaromír, černá ovce rodiny. Podolskou rasovnu zdědil po smrti otce Rudolfa spolu se svou matkou, ale víc než práci se věnoval světským radovánkám. Vysedával ve Slavii, případně se proháněl po Praze ve svém sportovním voze. Jeho rozmařilost vyvrcholila roku 1929, kdy unesl svou provdanou milenku do Itálie. Po pár týdnech se sice uprchlá dvojice vrátila zpátky do Prahy, ale citově rozháraný Nešvara se vzápětí pokusil o sebevraždu. Střelné zranění naštěstí přežil, a přestože mu lékaři nedávali příliš velkou naději, nakonec se zotavil. Nicméně správu rasovny měla po celou dobu na svých bedrech jeho matka Antonie.

Inzerát Antonie Nešvarové
Neobvyklé inzertní oznámení Antonie Nešvarové v denním tisku. (Národní listy, 1921)

Ačkoliv se ve 20. letech uvažovalo o tom, že na pozemcích u rasovny vzniknou filmové ateliéry, nakonec z plánů sešlo. Jako vhodnější místo se totiž ukázal protější barrandovský kopec. Podolská rasovna snad i díky tomu přežila ještě několik následujících desetiletí. Kafilérní provoz byl ukončen roku 1950 a definitivně se rasovna odebrala do říše vzpomínek na konci 60. let, kdy v sousedství začal vyrůstat komplex Československé televize. Shodou okolností se tak dnes ze stejného místa vysílá televizní pořad Chcete mě?, ve kterém Marta Kubišová hledá nové majitele pro opuštěné psy.