Naučný špacír po vyšehradských mozaikách

Před pár lety mi v telefonu pípla krátká zpráva: „Nejsi na Vyšehradě? Právě restauruju mozaiky na Božích mukách.“ Pod esemeskou byla podepsaná moje kamarádka Magda Kracík Štorkánová, neúnavná tvůrkyně, propagátorka, zachránkyně a znalkyně umělecké mozaiky. Lákavou pozvánku na restaurátorské lešení jsem tenkrát bohužel nevyužil, protože jsem trávil dovolenou daleko od Prahy. Nedávno jsem si ale odepřený zážitek plně vynahradil. Pozval jsem Magdu na Vyšehrad, abych se od ní dozvěděl co nejvíc o vyšehradských mozaikách.

Na území vymezeném hradbami lze obdivovat několik desítek mozaik. Čtveřice z nich zpodobňuje české světce na již zmíněných Božích mukách poblíž rotundy sv. Martina. Další čtyři mozaiky zdobí průčelí kapitulní baziliky. Ovšem největší zastoupení má „muzívní umění“ na Vyšehradském hřbitově, najmě pod novorenesančními arkádami a ve Slavíně.

Právě na hřbitov vedly naše společné kroky ze všeho nejdřív. Nad jeho východní brankou mě Magda upozornila na půvabnou madonu z produkce rakovnické šamotky Rako. Jedná se o keramickou řezanou mozaiku, která vzniká skládáním z větších prefabrikovaných dílů. Narozdíl od klasické mozaiky se zde neuplatňuje jako základní materiál sklo, nýbrž keramika. Člověk s dobrým zrakem dokáže u spodní hrany mozaiky rozluštit signaturu Jana Köhlera a dataci 1912. Pohříchu se jedná o jedinou takto podepsanou vyšehradskou mozaiku. Proto u některých z nich dodnes panují pochybnosti o tom, kdo je jejich skutečným tvůrcem.

Jak jsem nedávno zjistil, rakovnická madona má na Vyšehradě ještě svoje dvojče. Tentýž keramický výjev je totiž vsazený do stěny na chodbě vily Libušinky ve vyšehradském podhradí.

Jakmile jsme s Magdou vklouzli brankou na hřbitov, hned po pár metrech jsme popatřili na jinou Pannu Marii s Ježíškem, tentokrát už vyvedenou v klasickém muzívním stylu. Nachází se na hrobce rodiny Špačkových. Magda tuto mozaiku řadí do produkce rakouské dílny Neuhauser – Tiroler Glasmalerei, která na přelomu 19. a 20. století patřila k nejvýznamnějším evropským producentům mozaikářského materiálu i hotových děl. Mnoho motivů bylo tenkrát možné objednat podle katalogu v požadovaném rozměru. Architektovi nebo staviteli pak zpravidla dorazilo hotové dílo, které stačilo usadit na předem připravené místo.

Ze stejné innsbrucké dílny pochází také Kristova hlava na nedaleké hrobce rodiny Nowakových (na titulní fotce článku). Tu jsme si mohli prohlédnout zblízka, protože není obehnaná plůtkem. Magda přitom osvědčila instinkt profesionálky z oboru. Jejímu bedlivému zraku neuniklo, že v některých partiích mozaiky dochází k degradaci vlivem proměnlivých klimatických podmínek. Následkem toho jsou postižená místa mírně vyboulená, jako když se vlhkem zvlní parketová podlaha. Tessery (mozaikové kostičky) se pak uvolňují a mohou vypadávat. Však také Magda ihned zkušeně ohmatala římsu nad svou hlavou, zda na ní nejsou již nějaké tessery odpadlé. Nebyly.

Pokračovali jsme dál kolem Slavína, kam jsme bohužel toho dne nevstoupili. Ale aspoň jsme zavzpomínali na to, kdy a při jakých příležitostech jsme hrobku českých velikánů navštívili. Mozaika je zde uplatněná na stropě a má podobu hvězdného nebe. Její autorkou je Marie Viktorie Foersterová.

Pak už stačilo sejít jen pár desítek schodů, abychom se ocitli na začátku hřbitovních arkád, lemujících velkou část vyšehradského žalova. Vznik reprezentativních hrobek v arkádách a jejich prodej pomáhal koncem devatenáctého století financovat rekonstrukci kapitulní baziliky. Proto jsou tu pochováni hlavně movitější Pražané, což se projevuje i na výzdobě. Mozaika se pro tuto příležitost jevila jako velmi vhodná technika, neboť v exteriéru nepodléhá takové zkáze jako malba. O tom se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči, když vzhlédnete k výmalbě arkádových kleneb. Její stav je místy tristní, ačkoliv od svého vzniku malby prošly už několikerým restaurováním. Naproti tomu poctivě vytvořená mozaika odolá klimatickým vrtochům s minimálními ztrátami, které se nadto dají celkem snadno zahojit.

Valnou většinu velkoformátových mozaik v arkádách mají na svědomí manželé Foersterovi. Viktor Foerster, bratr neméně významného hudebního skladatele, se stal začátkem dvacátého století průkopníkem moderní české mozaiky. Svoje know-how čerpal na studijních pobytech v Itálii. Později si založil vlastní ateliér, kde s Foersterem spolupracovala nejen jeho žena Marie Viktorie, ale také řada učedníků. Jedině s jejich pomocí mohl zvládnout takový objem práce, kterou mu zadávali jak jednotlivci, tak světské či duchovní instituce.

O tvorbě manželské dvojice Foersterových vydala Magda Kracík Štorkánová s Martinem Hemelíkem knihu. S jejich osudy i dílem je tudíž důvěrně seznámená. Díky tomu jsem se dozvěděl, kolik která mozaika v době vzniku stála a kdy tvůrci žádali o úhradu nadnákladů. Zároveň jsem vyslechl výklad o technikách, jakými se mozaiky vytvářejí. Je užitečné všímat si některých detailů jako například „švů“, které odhalují, že některé mozaiky byly sestaveny z více předpřipravených částí.

Tvorba Viktora Foerstera se řadí do tzv. beuronského stylu, který je v českých podmínkách spojen především s Emauzským klášterem. Zde se také Foerster spřátelil s benediktinským mnichem Desideriem Lenzem, který je považován za hlavního ideologa beuronské umělecké školy. Zdrojem inspirace mu bylo staroegyptské umění, jehož principy rozvinul aplikací přísně geometrického pojetí a hledáním ideálních proporcí. Nejvýznamnější Lenzovou realizací je zřejmě úprava krypty sv. Benedikta v Monte Cassinu, na které Foerster sbíral své mozaikářské ostruhy.

Beuronské vlivy se ve Foersterově tvorbě projevují tím, že většinu figur zobrazoval čelně. A také mozaiky rámoval dekorativními bordurami, kterými jako kdyby předznamenával příchod secese. Ostatně, Vyšehradský hřbitov se může pyšnit i jedním vysloveně secesním skvostem. Je jím hrobka Antonína Dvořáka od Ladislava Šalouna. Také on doplnil kamenný reliéf subtilní mozaikou ze zlacených kostek, které srovnány v úhledných liniích představují struny na vytesané harfě.

Pár desítek kroků od Dvořáka směrem na západ se v arkádách objevuje jiná paráda, totiž mozaika anděla v nice hrobky rodiny Beaufortových. Významný prvorepublikový knižní nakladatel ovšem není prvním nájemcem hrobky, o čemž svědčí těžkopádný nápis na stuze v andělových rukách. Je patrné, že původně na ní stálo jiné jméno. Magda dokonce ví jaké. Hrobka patřila rodině Šálkových, která mozaiku v roce 1912 objednala v Innsbrucku u firmy Neuhauser. Ke změně vlastníka i nápisu pak došlo nejspíš kolem roku 1928, kdy zemřela Beaufortova žena Louisa.

Poslední hřbitovní zajímavost jsem se od Magdy dozvěděl u hrobky architekta Antonína Wiehla, autora vyšehradských arkád. Také Wiehl uplatnil na vlastnoručně projektované hrobce mozaiku poskládanou ze zlacených kostek. Anebo ne? Jak se při bližším ohledání ukázalo, nejedná se o mozaiku, ale o mělký reliéf vyškrábaný do podkladového štuku. Iluze je téměř dokonalá, byť pravidelnost spár budí podezření.

Ze hřbitova jsme s Magdou zamířili před kapitulní baziliku, na jejímž průčelí lze nalézt zřejmě nejvýznamnější vyšehradské mozaiky. Ovšem aby si jich člověk všiml, musí pozdvihnout zrak vysoko k nebi. Zhruba patnáct metrů nad sebou pak spatří podobenky sv. Cyrila a Metoděje z roku 1903. Podle návrhů malíře Antonína Krisana je do mozaiky přenesla mnichovská dílna Luigiho Solertiho. Pro legendárního evropského mozaikáře šlo o jednu z posledních zakázek, než ve svých pětašedesáti letech zemřel. Osazení hotových mozaik na fasádu baziliky už se Solerti bohužel nedožil.

Vzhledem ke krkolomnému umístění Solertiho mozaik člověk přichází o možnost pokochat se jejich detaily. Naštěstí pomohl foťák s třicetinásobným zoomem, který obě díla zvládl přiblížit téměř na dosah ruky. Přes svoje stáří vypadají oba věrozvěsti stále zachovale a bez viditelného poškození.

Až vás před bazilikou ze záklonu rozbolí za krkem, sjeďte svým zrakem níže k portálům. Zatímco nad hlavním vchodem spatříte tympanon s výjevem Posledního soudu, postranní dva jsou ozdobeny moderními mozaikami. Vznikly počátkem devadesátých let jako společné dílo Lumíra Šindeláře (autor výtvarného návrhu) a Antonína Kloudy (realizátor). Hlavním motivem jsou řecké symboly alfa a omega, které doplňují drobnější odkazy k vyšehradské historii. Objevují se zde postavy zakladatele chrámu Vratislava, sv. Anežky České, Elišky Přemyslovny a Karla IV. Symbolický význam má také dvanáct hromádek kamení, které dle pověsti přinesl na Vyšehrad v putýnkách sám Vratislav.

Od baziliky jsme se ve slunečném jarním dopoledni odebrali k poslední zastávce naučného špacíru – k Božím mukám u rotundy sv. Martina. Tento zděný sloup, vztyčený v souvislosti s morovou epidemií, je ukončen hlavicí se čtyřmi lunetami. A v každé z nich se nachází roztomilá mozaika jednoho z českých svatých – Ludmily, Václava, Vojtěcha a Prokopa. O tom, kdy přesně byly mozaiky osazeny a kdo byl jejich autorem, panují nejasnosti. Existují záznamy o tom, že původně se v lunetách nacházely malby na plechovém podkladu. K jejich nahrazení mozaikami došlo pravděpodobně v meziválečném období. Kapitulní webové stránky hovoří konkrétně o roce 1938, ale o autorovi mlčí. Někdo spekuluje o Marii Viktorii Foersterová, jiní pro změnu o Janu Tumpachovi.

Magda Kracík Štorkánová v roce 2021 mozaiky na Božích mukách restaurovala. Vzhledem k tomu, že sloup byl celkově ve špatném stavu, podepsalo se to i na kondici jeho výzdoby. Některé tessery byly vlivem zatékání nebo vzlínání vody uvolněné z lůžka, což vedlo místy až k jejich odpadnutí. Tyto úbytky bylo nutné „záplatovat“ novými sklosmalty ve stejných odstínech.

Jinou restaurátorskou techniku Magda uplatnila při obnovení tzv. oslepnutých tesser. Na mozaikách se totiž hojně uplatňují metalická skla se zatavenými tenkými kovovými plátky. Pakliže dojde k porušení ochranné skleněné vrstvy, zlato nebo stříbro se brzy sloupnou. Magda proto chybějící metalické fólie doplnila a překryla tenkou vrstvou pryskyřice, která se svým lomem světla podobá původní skleněné „cartellině“. Mimochodem, na mozaice s vyobrazením sv. Václava se objevují jak zlaté, tak stříbrné tessery. To je mimořádně neobvyklá kombinace, která se příliš často nevídá.

Tímhle zajímavým faktem jsme mozaikářskou vycházku uzavřeli. A protože venku bylo chladno, zašli jsme se zahřát čajem do vyšehradského Purkrabství, kde jsem Magdu ještě důkladně vyzpovídal. Rozhovor plánuju zveřejnit v nejbližší době.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/5500. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!