Na návštěvě v Emauzích

Benediktinský klášter na Slovanech, zvaný též Emauzy, prošel od svého vzniku v roce 1347 mnoha proměnami. Původně se zde pěstovala slovanská liturgie, kterou vystřídali husité se svým přijímáním pod obojí. V sedmnáctém století klášter obnovili španělští benediktini a o dvě století později je vystřídali němečtí mniši, vyhnaní z Beuronu. Stalo se tak roku 1880 na pozvání tehdejšího pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga.

 

O beuronských benediktinech se pár let po jejich příchodu rozepsal vyšehradský vikarista Petr Kopal. Věnoval jim dvojici fejetonů, které vyšly roku 1885 na stránkách katolického deníku Čech, jehož byl Kopal šéfredaktorem. Dovoluji si oba texty publikovat znovu jen s drobnými jazykovými úpravami.

 

Kulturní listy. (V Praze, dne 16. dubna 1885)

Včera večer strhli poslední boudu na Karlovu náměstí blíže Emaus. Byla-li to poslední na celém náměstí vůbec, nechci určitě tvrditi, avšak boudu myslím, kteráž platila pouti na Emausích. Byl to věru čas svrchovaný, že té tlačenici na Emausích udělal se konec, nebo co by bylo ubohým krejčím ve Stromovce a ševcům na nuselské louce zbylo?

Emauzský klášter, Emauzy – Barokní podoba
Barokní podoba Emauzského kláštera před jeho regotizací beuronskými mnichy.

Od Zeleného čtvrtka počínaje až do ponděle večer lidstva bylo na Emausích a kolkolem jako nabito. I vyšel jsem si na Veliký pátek podívat se do kostela na Emausích na Boží hrob. Četl jsem v „Čechu“, že prý synové sv. Benedikta připravují Pražanům zvláštní pochoutku. Boží hrob na Emausích býval odjakživa něco zvláštního, a tentokráte mělo něco ještě zvláštnějšího se podati. Měl jsem sice i tentokráte úmysl dobrý, ano i zbožný, leč zůstal neproveden.

 

Lehko se řeklo, jíti do kostela na Emausích, ale kterak se tam dostati, když všecky prostory chrámu velikého od rána do večera byly naplněny! Dostal jsem se tam přece, ale proniknouti až k Božímu hrobu nebylo lze. Mohl jsem sice vjíti do kláštera a pana prokurátora požádati, aby mne zevnitř k Božímu hrobu doprovodil – mám totiž v kláštěře trochu protekce –, avšak ctihodní otcové měli po všecken ten čas jiné práce přemnoho, nechtěl jsem je tedy zdržovati, a tak jsem odešel, aniž bych spatřil nový Boží hrob, o němž Pražané tolik krásného vypravují.

Emauzský klášter, Emauzy – Interiér chrámu
Interiér emauzského chrámu na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka z roku 1912.

K čemu tak dlouhý úvod? Měl jsem již dávno úmysl o nynějším klášteru na Emausích něco více napsati, leč vždy cos jiného mi – jak se říká – do rány přicházelo, takže nepostihl jsem nikdy k tomu patřičného času. Chci prostě říci, že kdo znal Emausy ještě před pěti lety a vidí je dnes, by se v nich nepoznal. Tak říká se mnou celá Praha i se vším okolím pražským. Proto i všecken lid se tam tolik hrne, aby na své oči spatřil, co zde ti z Pruska vyhnaní mniši vyvádějí! Vyváděli-li doma v Prusku něco podobného, pak ovšem nedivím se, že je z říše bázně boží a dobrých mravů papá Bismarck vyhnal. Něco podobného nenechali by si ani v Tonkinu, neřku-li v Prusku líbiti! Ti vám ten emauzský kostelíček zmalovali!

 

To svět – aspoň u nás – jakživ neviděl a ten náš český lid hrne se do kostela a dívá se a dívá, ohlíží se kolem a bezděčně povzdechne si: Ale to je to tu hezké, a poklekne a pomodlí se! A dokonce když ti mniši jako duchové tiše a nepozorovaně úzounkými dvířkami do presbytáře jeden za druhým vcházejí, každý v kůru na své místo se postaví a když – spustí. Tu ten náš lid ani nedutá, dech se v něm tají, poslouchá a poslouchá a jeden na druhého mlčky se dívá a kývne si, jako by říci chtěl: Ti to umějí! Viděl jsem to v pondělí na vlastní oči.

 

V pondělí totiž jsem si to zaonačil. Stál jsem v presbytáři mezi pontifikální mší svatou, kterouž ndp. světící biskup Schwarz sloužil. Byl jsem věru žádostiv, jakou muziku v Emausích tentokráte vyvedou. Ohlížím se vzadu na kůr, brzo-li tam budou housličky „štemovati“, brzo-li začnou na tu basu, co hrává i u Primasů, a brzo-li budou kvikati na klarinety a na trumpetky a kantoři při tom nahlas hovořiti. Zatím na kůru nehýbalo se ani živé duše. Prázdno tam bylo, vždyť prý tam nemají ani varhan!

Emauzský klášter, Emauzy – Císařská kaple
Císařská kaple v Emauzském klášteře v roce 1912.

A proto mohl jsem marně čekati na rozdělování partesů a vyhlížeti na „regenschoriho“, brzo-li s majestátností Mozartovou začne dávati takt. Pořád jako by nic. I myslím si, ti ubozí mniši asi dnes odrou kozla, mohli přece kdes v Praze po hudebnících a zpěvácích se ohlédnouti. Některá chraplavá primadonna a kašlavý tenor byl by přece k dostání. Z nouze byli by třeba od sv. Víta nějakou trumpetku a z Vyšehradu nějaký buben zapůjčili – inu ovšem, přišli sem ubozí mniši až z Beuronu, jsou dosud v Praze neznámí, jsou příliš stydlaví – netroufají si, mohli aspoň některému „bručákovi“ jen se pozmíniti, jediný pražský „bručák“ nabručí toho při requiem za deset trumpetek a natroubí toho za čtyry bubny – ale takto dokonce beze vší slávy v kostele pouť slavit a pozvat si ještě pana biskupa!

 

A co tomu konečně ten náš lid řekne, jenž kostel až do posledního koutka naplnil, takže by nebylo ani jablko propadlo! Ano, ten náš hudby milovný lid! Jako pražského Pepíka těší ta turecká muzika od Dormusa, tak prý i náš lid těší se vždy na tureckou muziku v kostele o pouti nebo posvícení. A konečně sám pan vd. opat Maurus Wolter napsal tolik učené a poučné dílo o žalmech, že jistý dosti přísný kritik o něm pravil, že něco tak krásného o žalmech dosud nečetl. Tento tedy pan opat emauzského kláštera, zdá se, jako by naprosto zapomněl, co stojí v 150. žalmu: „Chvalte Hospodina zvukem trouby, chvalte jej na loutnu a citaru, chvalte jej na buben.“ (rozumíme pane Lehnere a pane Förstere?!) – ovšem mnozí v kostele rádi zapomínají na to, co snad před chvilkou doma na stolku učeně byli napsali. – –

Emauzský klášter, Emauzy, sv. Jan na Skalce – Vyšehradská třída
Emauzský klášter a sousední kostel sv. Jana na Skalce při pohledu z Vyšehradské třídy. (Ottovy Čechy)

Podobné asi mrzuté myšlénky projížděly moji hlavu, když tu odkudsi zrovna nade mnou piano spustí jakýsi „pozitivek“ a v tom zrovna vedle mne do toho vpadne asi dvacet mužských hlasů. V této chvíli bylo mi, jako by jakýsi duch uchopil mne a zanesl o tisíc let nezpět až do doby sv. Řehoře. Jeden mnich mlčky mi do ruky dal svůj chorální kancionálek. Znám noty, dívám se – zpívali naskrz podle not, ale jak zpívali! Naši kantoři zpívají chorál vždy stejnou – hovězí – notou, avšak emauzští mniši chorál opravdu zpívají, a jak zpívají!

 

Naši kantoři stejně křičí každou notu, ať si dlouhá, či krátká, ať slovy pod ní má přízvuk, či nemá, jim vše jedno, chorál se jednoduše odře, jaký div, že lid, ano i kněz náš taký chorál nemiluje a že mu je Schiedmajrovka s bubny a trumpetkami v kostele mnohem milejší.

 

Díval jsem se ve chvíli té na ten nesčetný zástup lidí, kterak hlava vedle hlavy byla těsně narovnána a oči všech upřeny byly k oltáři, kde se zpívalo, a bylo v kostele ticho jako v divadle při „Dimitriji“, ba zdálo se mi, že by ten náš český lid v této chvíli s mnichy se dal z plna srdce do zpívání, tak mu to plálo z očí – jen kdyby si byl troufal nebo k tomu jen dříve pocvičen byl. Páter prokurátor mi sdělil, že později troufají si s naším českým lidem zpěv gregoriánský společně zpívati. A zpívalo se pouze jednohlasně – bez umělých akordův! Zpívalo se brzy jemně, brzy silněji, volně i rychle, v ustavičné, stále jímavé modulaci a rytmu podle toho, jak obsah níže v textu toho s sebou vyžadoval, zpívalo se zkrátka zbožně. Kde pravá, nelíčená zbožnost, tam i pravý zpěv. Tak zpívati prostý chorál jsem dosud neslyšel a takto s naším českým lidem zpívati můžeme raději dnes začít nežli zítra. Zde v Emausích jsem teprv názorně se přesvědčil, že krásné zpěvy našeho staršího kancionálu vyrostly z kořene gregoriánského, a že tudíž zpěv gregoriánský lidu našemu není cizí, nýbrž velice spřízněný, velice sympatický – ovšem musí tak se zpívati jako v Emausích.

Emauzský klášter, Emauzy
Procházka starým Podskalím na přelomu 19. a 20. století.

Kulturní listy. (V Praze, dne 17. dubna 1885)

Již asi před desíti lety vyslovil jsem se proti příliš zdlouhavému zpěvu církevnímu. Někteří panáčkové, bezpochyby aby ukázali svoji extranábožnost, zpívají kupř. praefaci až k omrzení loudavě. Beuronští kněží zpívají dosti rychle, což s podstatou zpěvu naprosto se srovnává. Mojžíš, když po zatopeních Egyptských vzrušil se ke zpěvu, tři mládenci, když v peci ohnivé, seznavše na sobě úžasnou ochranu boží, jali se Pánu blahořečiti, Matka Boží, slyšíc od Alžběty se blahoslaviti, když ve svaté roznícenosti zapěla své: Velebí duše má Hospodina – tito a všichni jiní nadšení pěvci a věštci Starého i Nového zákona asi jiným tempem zpívali své kantiky a hymny nežli my teď. Mám za to, že řeholníci na Emausích mají ducha modlitby, a shledal jsem, že nevedou si při svém zpěvu církevním zdlouhavě, vedou si asi tak, že posluchač bezděčně zvolá: Tak to je nejlépe! A jde zpěv jejich jako z másla, vše tak hladce a vše jako na vlas, žádný zpěvák ani o desátý díl vteřiny si nepřispíší, aniž opozdí se. Tu zdá se člověku, jako by hlas kurtů andělských ozýval se z nebe, tu zas do sóla andělů vpadají silnější hlasy lidské, z nebes zní radost a blaženost rychlým proudem, ze země bolest a lítost úpí volněji, jas a žas v ustavičném střídání, a to prosím vše znázorňuje se kupř. v gregoriánském jednohlasném Credo. Připadá mi náš dosavadní gregoriánský zpěv jednoduchostí svojí jako zavřený Seznam, k němuž jsme zapomněli kouzelné otvírací slovo. My, národ tolik zpěvný, neumíme kupř. zazpívati dojemné chorální „Salve!“ Člověk žasnouti musí, kterak toto „Salve!“ při pohřbech se – dře. Musiliť i beuronští mniši zpěvu církevnímu se učiti, dlouho učiti, a od koho se učili, na tom nám nezáleží, nuže, učme se zase my od nich, jejich chrám jest nejen školou zpěvu podle not, ale i školou zpěvu podle srdce božího. Tolle, lege! Přijď a poslyš, a nevíš-li si v něčem rady, požádej, oni s bratrskou ochotou poučí tě.

Emauzský klášter, Emauzy – Klášterní nádvoří
Emauzské klášterní nádvoří roku 1905.

Tímto bych si byl odbyl zpěv. Nyní pojď se mnou, čtenáři, do sakristie, avšak dříve požádej pana patronátního komisara, případně i vysoce urozeného pana patrona, aby šli s námi. Přibeř s sebou i kostelníka s ministranty, případně i pradlenu prádla kostelního. Kdo chce viděti vzorně zařízenou sakristii, nechť jde do Emaus. Snad že by některý vysokorodý pan patron, vida zde tu úpravu a čistotu u přirovnání s těmi špinavými hadry ve svých kostelích, trošičku se zastyděl – o patronátních komisařích pomlčím, ti obyčejně stydět se již ani neumějí! –, seznali by všickni, kterak s kostelními rouchy a prádlem má se zacházeti. Ubohé pradleny při našich kostelích! Za pět zlatých ročně mají všecko prádlo pro jednoho kněze udržovati v čistotě! Jaký div, že kněz, kostelníci a ministranti v komžích časem vypadají jako kominíci! Ó, těch našich kostelních fabrik! – To jsou jarmary a věšáky v sakristii na Emausích! Tam každá casula, každá alba má svůj věšák, jedním hmatem na kliku vyletí ven ze skříně půl tucet mešních rouch k službám. A ty schránky a pouzdra na missály! Tam se nic nezmate, nic neodře, vše byť i denně se potřebovalo, trvá jednou tak dlouho, nežli v našich sakristiích, kde vším se hází po všech koutech do pavučin a prachu. Bylo by věru záhodno, aby ctění beuronští mniši ke dni sv. Jana uspořádali několik produkcí zpěvu chorálního a výstavu své sakristie.

 

Ostatně kdokoliv z kněžstva do Prahy zavítáš, jdi bez okolku do kláštera, budeš pohostinností sv. Benedikta uvítán. Ne skvěle, ale srdečně, aniž v hojnosti, či bohatosti, avšak právě proto, že každý host za vděk musí vzíti tou sice skromnou, ale sytou stravou klášterní, může každý kněz beze všeho ostychu tam zavítati. U stolu po celý oběd se čte, každý požívá dary boží mlčky. Na stole má host vedle domácího chleba (na způsob komisárků našich vojínů) i chléb pekařský. Na Emausích nekuchtí se podle Retyšky, nýbrž dle starého benediktinského receptu. Po polévce přijde hovězí maso a po tomto kousek pečeně na vařivu – hrachu, čočce apod. –, k tomu pivo a je po obědě. Sv. Benedikt ustanovil, aby krmě synů jeho, kteří i těžce musí pracovati, byla dostatečná a sytá, ale frugální. Řeholníci po starém zvyku do dneška jedí z cínových misek a pijou svoji míru piva z cínových džbánečků. O pouti bylo se zřetelem k hostům o jednu masitou krmi více.

 

Uvádím tento jídelní lístek mnichů emauzských z té příčiny, aby i obecenstvo naše vědělo, jak se zde žije. Když jsem totiž v pondělí od hostiny (!) domů se vracel, potkal jsem jakéhosi muže z lidu (!), jenž s patrným zřetelem na mne mimochodem prohodil: „Ti tam dnes pijou a jedí!“ – Užil sice slov ještě výraznějších, leč ty nenáleží k věci. Všedního dne vstává se od stolu tuším o jedné hodině. O pouti poseděli jsme si do dvou hezky mlčky, načež se povstalo a poodešlo asi na hodinu do jiné síně ku přátelskému hovoru. Řeholníci mají po obědě – tuším – půl hodinky rekreaci, při níž smí se mluvit, načež každý jde po své práci, kteráž mlčky musí se konati. Kázeň je přísná sice, ale snesitelná. Vzezření mnichů i fraterů svědčí o zdraví a spokojenosti. Teď o Velikonocích vypadali vesměs trochu bledě, ba i hubeně. Nebylo by divu, majíť posty velmi tuhé. Ráno vstávají o čtvrté, spát chodí o deváté.

Emauzský klášter, Emauzy – Benediktinští mniši
Benediktinští mniši v klášterní truhlářské dílně.

Při pondělní hostině (!) pronesl ctěný hostitel vdp. opat přípitek duchovním snahám ušlechtilého národa českého, načež vdp. kanovník Terš připil ctěným synům sv. Benedikta, kteříž umění církevnímu a okrase domu božího všecky své práce věnují.

 

A věru, co tito za tu krátkou, sotva pětiletou dobu na Emausích při svých skrovných prostředcích provedli a vyvedli, obdivem musí naplňovati každého znalce. Musil bych aspoň ještě deset feuilletonů napsati, bych jen povrchně naznačiti chtěl jich práce o obnovu a úpravu chrámu Páně. V klášteře najdeš mnoho dílen. Dílnu – pokud jsem viděl – malířskou, sochařskou, stavitelskou, truhlářskou, zámečnickou a jiné ještě. Kněz řeholí církevních poněkud znalý, sotva že do kláštera vkročí, ihned vidí, že nalézá se u pilných neúnavných synů sv. Beneše, jemuž nynější Evropa hlavně děkovati má za své biblioteky klasiků, své žírné mlékem a strdím oplývající kraje, slovem svoji kulturu. Stejně počínají si Benediktini i v Americe a v Austrálii.

 

Zvláštní duch ovane člověka při vkročení do kláštera tohoto, takže bezděčně zvolá: To jsou řeholníci ještě původní vedle vůle svého zakladatele! Zde ještě spatřiti lze tentýž svět, jakýž byl ještě před tisíci lety. Mají sice v refektáři, po chodbách i v chrámě osvětlení plynové, ale duch sv. Benedikta, jenž k osvětě naší plynové a elektrické základ položil, žije zde dosud. Každý, jenž v nynějších Emausích pobude, nemálo vděčen jest Bohu i těm za to, kdož o uvedení mnichů těchto se přičinili.

Emauzský klášter, Emauzy – Knihovna
Bohatě zásobená klášterní knihovna.

Jeden řeholník z jiného kláštera pražského pravil mi: Příchod mnichů Beuronských k nám do Prahy jest něco providencionelního! – Tento úsudek klášterníka jiného velice se mi líbil, seznav z něho, že i ostatní řehole pražské tyto učenníky do Emaus přišlé návidí. A nepřišli věru do našich českých Emaus, jak český kazatel v pondělí vytknul, sami, nýbrž přišli s Kristem, přišli s pravým duchem církevním, přišli s křesťanským uměním, jehožto svatý plápol vznáší se čím dál výše a již již rozzařuje se nejen po Praze, ale i po celém okolí pražském a bude v době krátké rozzařovati se po všech českých vlastech. V těchto mniších duch německý bratrsky srůstá s duchem českým. Zavítej tam dnes již a uvidíš na chodbách znázorněnou rovnoprávnost. Jsou tam průpovídky z písem svatých v řeči latinské, německé a české. Převor kláštera P. Benedikt, muž bezmála padesátiletý, tolik naučil se česky, že pokusil se již i o české kázání, a s ním učí se i mnozí jiní češtině s horlivostí a pílí obdivuhodnou. Dosud neuslyšel jsem ani od jediného obvyklou výmluvu: Wenn nur die böhmische sprache nicht gar so schwer wäre! – nýbrž každý praví: Schön ist die böhmische Sprache, ich hätte es nie gedacht, a každý pln obdivu jest, kterak lid náš bohatě nadaný, kterak zpěvný, uměnímilovný jest, což prý nejlépe poznávají z toho, s jakou dojemnou pozorností i prostý venkovský lid jich obnovu chrámu sleduje! Tito mniši přišli k nám do Čech z Němec naskrz nepředpojati a tito vydávají nám Čechům a naší Praze to svědectví, že za celý čas svého pětiletého zde pobytu nebylo jim ani toho nejmenšího úkoru snášeti. Klášter emauzský opětným a to skvělým jest dokladem té odvěké pravdy, že kde pravá láska k Bohu jest, i láska k bližnímu plápolá, a že tam Čech i Němec bratrsky se snášejí. – Zdař jim Bůh!