Kdo má klíče od Slavína? Rozhovor s Václavem Potočkem o Vyšehradském hřbitovu
Málokdo toho ví o Vyšehradském hřbitovu, najmě o Slavínu tolik jako Václav Potoček. Celé čtvrtstoletí strávil ve funkci jednatele spolku Svatobor, který má správu Slavína na starosti. Zasadil se o rekonstrukci hrobky českých velikánů a vlastnoručně do Slavína uložil k poslednímu odpočinku urnu Karla Högera. Ačkoliv pan Potoček oslavil už osmdesáté sedmé narozeniny, dodnes poutavě vypráví o historii vyšehradského pohřebiště.
Když se mi během ledna naskytla příležitost strávit s Václavem Potočkem odpoledne, rozhodl jsem se ho důkladně vyzpovídat. Po rozhovoru následovala soukromá prohlídka Slavína, v jehož šerosvitu se mi podařilo vyfotit několik málo ostrých snímků.
Kdy vznikla myšlenka na založení národního pohřebiště na Vyšehradě a kdo s ní přišel?
To spadá do doby, kdy byl na Vyšehradě kanovníkem Václav Štulc, rodák z Kladna a vlastenecký básník. V mládí udržoval kontakty například s Boženou Němcovou nebo Karlem Hynkem Máchou. Štulc si představoval, že by mohl Vyšehrad znovu povznést v jeho historické úloze. Protože co tu tehdy bylo? Vojenská pevnost s posádkou, pár obslužných věcí, ale žádné obyvatelstvo. V té době chtěl Štulc vrátit Vyšehradu dávnou slávu, což se mělo vyjádřit přestavbou kostela do podoby důstojného protějšku Pražského hradu.
Do toho se přihodilo, že v lednu 1861 zemřel tehdy velmi ctěný Václav Hanka. Ten měl skutečně velké filologické a historické zásluhy. Byl knihovníkem Národního muzea, objevil dávné Husovy spisy, zasloužil se o Lužické Srby a podobně. Spory o jeho rukopisné práce přišly až později. A Hanka si přál být pochován v duchu svého díla na Vyšehradě. Hřbitůvek to byl tehdy malinký, jen kolem kostela, když tu byl v roce 1861 Hanka pohřben.
Přesně rok nato, v lednu 1862 zemřela Božena Němcová. A také že ji pochovají na Vyšehradě, hned vedle Hanky – na nynější místo byla uložena až později. Tehdy vznikla u Václava Štulce představa, že by tu mohli být pochováváni i další.
Mezitím přišel František Palacký s myšlenkou založit spolek na podporu českých spisovatelů, kteří v minulosti často nesli břímě toho, aby udržovali český jazyk a kulturu. V květnu 1862 proto založil Svatobor. A také on se přidal ke Štulcově nápadu, že by na Vyšehradě mohlo vzniknout pohřebiště slavných osob.
O rok později, když už spolek Svatobor získal dostatečné prostředky, postavil v září 1863 první pomník právě Václavu Hankovi. Na jeho vrcholu si můžete povšimnout symbolu Svatoboru, tří rukou držících kruh. Franišek Palacký dal totiž Svatoboru do vínku heslo: „Pomáhej, osvěcuj, pamatuj!“ První slovo reprezentuje sociální roli, tedy podporu literátům, kteří žili bez prostředků, a jejich rodinám. Druhé slovo značí osvětovou činnost o jejich díle. A třetí vyzývá k uctívání jejich památky.
S tím, jak na Vyšehradě přibývali další pohřbení, bylo zapotřebí, aby se hřbitov nějak kultivoval. Pohřebiště patřilo Vyšehradské kapitule, takže záleželo na ní, jak situaci vyřeší. Mezitím se Václav Štulc stal proboštem, čímž získal dostatečnou váhu k tomu, aby kapitulu přesvědčil k postoupení pozemků severně od hřbitova. Rozšíření pak proběhlo v několika etapách od roku 1869 až do konce století. V roce 1899 už hřbitov dosahoval až po severní arkády a branku od architekta Antonína Wiehla.
Současně s rozšířením hřbitova bylo zapotřebí najít také architektonické řešení. Koncepci k němu vytvořil architekt Antonín Barvitius, který se úspěšně popasoval s tím, že nový prostor byl svažitý. Zatímco západní konec je celkem vyrovnaný, směrem na východ je vložená zeď a dvě schodiště. U Slavína jsou schody nejvyšší, uprostřed o něco nižší a u hlavní cesty už je rovina.
Záhy se tedy začaly zřizovat hroby i ve spodní části. V sousedství kratšího schodiště vznikl hrob významného zemského advokáta Mikuláše Horáčka, který byl shodou okolností tchánem Vítězslava Hálka. A tak se stalo, že sem byl přenesen i Vítězslav Hálek. Mramorová urnička, kterou z jeho náhrobku známe, byla původně umístěna blíže u kostela v protější řadě, než je Hanka.
Ještě jsem zapomněl říct, že tehdy probíhající přestavba kostela sv. Petra a Pavla vyžadovala vysoké náklady. Václav Štulc byl myšlením ekonom, který věděl, že prostředky nesežene kapitula sama. Spojil to tedy s estetickou myšlenkou, aby byl hřbitov obkroužen arkádami. Hrobky v arkádách pak byly prodávány movitým rodům, čímž se získávaly i zdroje na výstavbu kostela.
Až do roku 1899 sahal hřbitov po spojnici mezi severní a jižní brankou. Na památku toho je před Wiehlovou severní brankou zadlážděno datum 1899. Na opačné straně této osy zůstaly pouze hřbitůvky jeptišek, které sem byly přeloženy při přestavbě kostela. Hřbitov alžbětinek ležel původně před kostelem, kde ovšem překážel, a tak ho přemístili na dnešní místo.
Brzy bylo na Vyšehradě zapotřebí dalších míst, protože nešlo jen o hřbitov významných lidí, ale i běžných občanů, kteří zaplnili většinu plochy. Tou dobou už nebyl vyšehradským proboštem Václav Štulc, ale jeho následník Mikuláš Karlach. A ten souhlasil s rozšířením hřbitova do části zahrady Starého proboštství. Tato část hřbitova se dnes vyznačuje jinou sestavou hrobek. Jak se můžete přesvědčit z letopočtů na prvních hrobkách, začalo se zde pohřbívat až ve 20. století. Například Svatopluk Čech měl pohřeb v roce 1908.
Když došlo k poslednímu rozšíření hřbitova, Antonín Wiehl byl sice ještě naživu, ale už to byl starý pán. Dokončení arkád se proto ujal architekt Josef Sakař, který se zachoval tak, jak by se měli architekti chovat i dnes. Přesně dodržel původní návrh, takže arkády působí jednotným dojmem. To mě napadá vždy, když vidím nějakou novostavbu, která působí jako pěst na oko. Někteří současní architekti chtějí prezentovat hlavně sebe, nehledě na okolí. Na Vyšehradě to proběhlo s respektem, proto hřbitov působí jako jeden celek.
Ještě připomenu, že v nové části hřbitova je uložen také Antonín Dvořák. Zemřel však už v roce 1904, kdy ještě nestály arkády, takže jeho pohřeb byl jinde. Původně byl Dvořák pochován v hrobu u hlavní cesty pod Slavínem přímo naproti místu, kde je dnes Vítězslav Nezval. Teprve, když se arkády dostavěly, získal Dvořák v roce 1910 hrobku tam. Tomu odpovídá i dobové secesní pojetí – typ písma, symbolická vrba, kombinace kamene a kovu a podobně.
Uvažovalo se někdy o tom, že by národní pohřebiště mohlo být i jinde než na Vyšehradě?
Takové úvahy se objevovaly v šedesátých letech 19. století. Mezi nimi třeba Liběchov, kde už tou dobou stály lesní sochy od Václava Levého. Ale zvítězil názor, že všechna podobná místa, jakkoliv jsou památná, leží kdovíkde. Kdežto Praha tvoří centrum, kde se soustředí společenský ruch. Kdo by dneska chodil na Slavín někam daleko do krajiny?
Když už jsem narazil na slovo Slavín… O ten se zasloužil Mikuláš Karlach v druhé polovině devadesátých let. Na základě osobního přátelství tehdy přesvědčil podnikatele Petra Fišera, smíchovského starostu a movitého velkoobchodníka se dřevem, aby na vznik Slavína přispěl. Petr Fišer v roce 1897 věnoval 30 tisíc zlatých a napsal věnovací listinu. A už před začátkem stavby, vědom si původních ideálů Svatoboru a Palackého, který byl už dvacet let po smrti, věnoval hrobku do vlastnictví a správy spolku Svatobor.
Úryvek z věnovací listiny se na Slavíně nachází dodnes. Jde o známé heslo: „Ač zemřeli, ještě mluví.“ To je citát z věnovací listiny, kde Petr Fišer na jednom místě píše, parafrázuji: „…že by si přál, aby tito lidé slavní, roztroušení všude, byli na jednom místě soustředěni a přístupni generacím budoucím. Aby ty je navštěvovaly a věděly, že tito lidé, ač zemřeli, stále mluví k národu.“
Slavín se tedy začal stavět v roce 1897, ale po pěti letech Petr Fišer bohužel zemřel. Tehdy byla hotová celá vnější stavba a hrubá stavba krypty, na jejíž dokončení ovšem došly peníze. Už nebylo možné požádat, zda by Petr Fišer nebyl tak laskav a neotevřel ještě svou štědrou dlaň. Interiér krypty proto zůstal jen v plánech a k jejímu dokončení došlo až v roce 1928.
Nicméně v kryptě už se dalo pochovávat. Přestože šlo o holý prostor, byly zde připravené výklenky k uložení rakví. A tak v roce 1901 došlo ve Slavíně k prvnímu pohřbu. To byl Julius Zeyer. Další pohřeb pak následoval až v roce 1905, což se odráží i na podobě desky kryjící Zeyerovu hrobku. Kromě jména a letopočtů je na ní ještě symbol Kristova monogramu – zkřížené XP (řecká písmena CH a R jako Christos). Ten je pojatý jako vsazená bronzová plastika s konzolkou, na které asi viselo nějaké věčné světlo. Tehdy si Svatobor představoval, že takhle krásně budou vybavené všechny hroby. Ovšem zakrátko se ukázalo, že je to asi nad jeho možnosti. Takže na všech ostatních hrobech už jsou nápisy a další symboly pouze vyryté. I takové detaily vypovídají o vývoji Slavína.
Ještě se vrátím k funkci Slavína. Pro koho především se na hřbitovu stavěla tahle společná hrobka?
Zpočátku panovala představa, že se tam budou pochovávat literáti. Ale třeba takový Václav Vladivoj Tomek byl v první řadě historik. A tak tam postupně přibývali i historici nebo jazykovědci. Všichni ti, kdo měli něco společného s jazykem národa. V dalších letech je pak následovali například ještě architekti nebo hudebníci.
Režim byl takový, že když se objevil návrh pochovat někoho ve Slavíně – buď od nějaké úctyhodné společnosti, anebo jednotlivce –, schvalovalo ho ředitelství Svatoboru. Ale mělo to jednu podmínku. Celý hřbitov včetně Slavína byl v duchovní správě Vyšehradské kapituly, která musela schválit každý návrh. Záleželo jí na tom, aby všichni pochovaní byli katolíci. Ale nebyla úplně důsledná. Víme například, že církev nerada pochovávala lidi, kteří si sami vzali život, což byl případ Josefa Ladislava Píče.
A je ve Slavíně pohřben i nějaký protestant?
Po dlouhá léta nikdo z pochovaných kapitulní podmínce neodporoval. Postupně se ale život v celé zemi zesvětšťoval, a tak došlo k tomu, že hřbitov se stal občanským. Dneska se při návrzích pohřbů nehledí na osobní vyznání. Nevíme, jestli byl dotyčný věřící, nebo laik. V první řadě by za něj mělo mluvit jeho dílo, jímž za svého života upoutal společnost.
Neustále však platí podmínka, že ve Slavíně mohou být pochováni pouze lidé z oblasti kultury. Ať jde o kulturu hudební, písemnou nebo architektonickou. Jedinou výjimku tvoří František Křižík, nejvýznačnější český technik a vynálezce.
V posledních letech se mě lidé často ptají, proč není ve Slavíně pochovaný Václav Havel. Vždyť byl přece literát a divadelník. Současně byl však významnou politickou figurou, na kterou můžou existovat různé náhledy. Ale hlavní důvod byl ten, že rodina Havlova měla už léta vlastní hrobku na Vinohradském hřbitovu.
Kolik dnes zbývá ve Slavíně volných míst?
To musím vzít trošku zeširoka. V roce 1970 musel Svatobor ukončit svou činnost. Byl totiž vlastníkem několika domů a musel platit jejich údržbu. Jenže jeho fondy už předtím převzal stát, takže Svatobor neměl žádné prostředky. Dobrovolně, nedobrovolně nakonec věnoval domy i se zbytkem majetku státu a rozešel se.
Svatobor tedy dvacet let nefungoval a během této doby rozhodoval o hrobech a pohřbívání Odbor státních aktů na Ministerstvu kultury. Ten vybíral, kdo bude ve Slavínu pochován. Musím říct, že nedošlo k nějakým velikým renoncům. I když vůči některým pohřbeným mohou mít někteří návštěvníci ideologické výhrady, jejich dílo vždy převyšuje tohle hledisko a není potřeba to zveličovat.
V roce 1990 se Svatobor obnovil a ihned jsme usilovali o to, aby se nám Slavín vrátil. Mezitím se stal stejně jako přilehlý hřbitov vlastnictvím hlavního města Prahy, spravovaným prostřednictvím Správy hřbitovů. Slavín se nakonec přímo do vlastnictví Svatoboru nevrátil, ale s pochopením Prahy jsme uzavřeli písemnou smlouvu, že Svatobor se na symbolických devadesát devět let stává správcem Slavína. Nakonec jsme za toto řešení rádi, protože při jakékoliv změně má Slavín za sebou velmi silného vlastníka, což by Svatobor nikdy nebyl.
Na vedení Svatoboru přešla v nových poměrech i pravomoc s pohřbíváním. V té době už ve Slavínu zbývalo jen několik málo míst, tři nebo čtyři. Na začátku jsme tedy stanovili přesná pravidla, ale prakticky se jich využilo pouze třikrát. A u všech tří případů jsem byl.
Poprvé, když v roce 1996 ve Švýcarsku zemřel Rafael Kubelík a byl tam zpopelněn. Bylo celkem jasné, že bude pochován do Slavína. O tom se nevedla dlouhá diskuze. Vyřešilo se i to, aby byl pochován ke svému otci. V hrobce byl vedle rakve dostatečný prostor, takže to bylo technicky možné. Zároveň šlo o poslední skutečný pohřeb po úmrtí. Následovaly ještě další dva.
O deset let později, v roce 2006, byly na návrh Josefa Suka a celé hudební obce převezeny ostatky Oskara Nedbala ze Záhřebu do Prahy. A v den zahájení Pražského jara v roce 2006 se uskutečnil pohřeb Oskara Nedbala, který má ve Slavíně také samostatnou hrobku.
Poslední pohřeb se uskutečnil v září 2013, kdy na žádost rodiny, podpořenou ředitelem Českého rozhlasu a dalšími institucemi, byla do Slavína přenesena urna s popelem Karla Högera. Původně byla uložena v postranní uličce na Strašnickém hřbitovu, který přiléhá ke krematoriu.
Tím se stalo, že kapacita Slavína je naplněna. V kryptě je 44 hrobek. Ve 41 z nich jsou uloženi jednotlivci a ve dvou hrobkách je dohromady čtrnáct uren. Jedna poslední hrobka tak zůstává prázdná. Na dotazy, co s ní, jsem sepsal memorandum, že pohřbívání do Slavína musíme považovat za ukončené. K tomu jsou sneseny různé důvody.
Jednak by s pohřbem museli souhlasit příbuzní, protože to je jedno z pravidel. A ti by těžko souhlasili, aby jméno pohřbeného bylo zastrčené někde na úzkém pruhu na zadní straně ústředního pomníku. Jiné místo pro doplnění nápisu neexistuje a architektonickou podobu Slavína není možné měnit. Druhý důvod je ten, že způsob společného pohřbívání v pantheonech je historická kapitola uzavřená dvacátým stoletím. Už dávno před jeho koncem si řada význačných lidí přála být pochována do hrobu své rodiny.
Bohužel do Slavína nemohou být pochováváni ostatní rodinní příslušníci. Jestliže tedy ve Slavíně máme Marii Pujmanovou a Ferdinanda Pujmana, tak proto, že každý z nich samostatně byl význačný. On dramaturg Národního divadla, ona spisovatelka. Stejně tak otec a syn Kubelíkovi. Třetí případ jsou bratři Hilbertové. Architekt Kamil Hilbert dokončil dostavbu katedrály sv. Víta a Jaroslav Hilbert byl dramatik.
Ve Slavíně tedy zůstalo poslední prázdné místo a není vyloučeno, že se někdy v budoucnu stane něco mimořádného. Ale taková věc se nedá předem plánovat. Nicméně pravidla existují dál a případně se mohou uplatnit. Zřejmě však dochází k tomu, že Slavín je uzavřená historická památka.
Ještě se vrátím k architektonické podobě Slavína. Říkal jste, že po smrti Petra Fišera došly peníze a výstavba se přerušila. Kdy se Slavín dokončil?
Začátkem dvacátého století byl hotová venkovní stavba, ke které přibyly ještě plastiky od Josefa Maudera a kopie krucifixu od Václava Levého. V roce 1928 pak slavila naše republika desáté výročí. Vznikl tehdy Jubilejní fond a do něho přispěla mimo jiné pojišťovací banka Slavia částkou půl milionu korun. To byla ohromná částka a její část byla použita právě na dostavbu krypty.
Jelikož Antonín Wiehl zemřel už v roce 1910, byla dostavba svěřena jinému architektovi, Josefu Fantovi. Ten přesně dodržel Wiehlovy plány. Tedy že podlaha i stěny krypty budou obloženy mramorem tří různých, přesně vyjmenovaných druhů. A že tam bude mozaikový strop, k němuž Antonín Wiehl zanechal technický výkres, jak se říká „modrák“. Bylo na Josefu Fantovi, aby toto dotáhl do konce.
Na stěnách krypty najdete mezi hrobkami různé symboly. Ty byly od Wiehla jen volně načrtnuty a Fanta je dopracoval. Je mezi nimi kotva, alfa a omega a jiné staré křesťanské symboly. Dále Fanta určil barevnost mozaikového stropu a práce svěřil mozaikářce, k níž se za chvíli dostanu.
Josef Fanta přidal i některé vlastní prvky. Od chvíle vzniku až do dostavby byla krypta uzavřena plnými dubovými dveřmi a protilehlá stěna byla celá vyzděná, což působilo řadu potíží. Srážela se uvnitř vlhkost, vznikaly plísně a podobně. Josefu Fantovi se to podařilo vyřešit jak technicky, tak esteticky. Dubové dveře vyměnil za bronzové na železném rámu s výklopnou výplní. Na protější stěně pak prorazil okno, do kterého opět vložil výplně tak, aby se daly vyklápět. Tím umožnil vyrovnávání vnitřní a venkovní teploty a problém se srážením vlhkosti se zcela zlikvidoval.
Druhou Fantovou zásluhou je, že doplnil strop bronzovými lampami. Visí jich tam celkem osm a a osm. A do třetice, že na vlys, tedy pás nad hrobkami, nechal vložit nápis, jehož autorem byl spisovatel František Táborský. Jedná se o vzkaz těch, kteří jsou ve Slavíně pochováni, nám živým: „Svědomí ustlalo nám tu klidně, ač chtěli jsme víc, než jsme zmohli. Kéž tak i vám, co přijdete po nás, a lidskosti chrám vystavíte výš.“
Ještě zmíním malý detail, týkající se dveří. Jejich výplň je skleněná a po všechny časy bývala průhledná. Kdokoliv přišel ke Slavínu, mohl tak v důstojném pološeru viděl lesknoucí se desky. V době, kdy Slavín nebyl ve správě Svatoboru, tak se jako nouzové řešení pobily celé dveře plechem. My jsme při rekonstrukci obnovili skleněnou výplň, ale rozhodli jsme se na ní ponechat fólii, která zabraňuje průhledu. Protože doba je taková, že pohled dovniř by mohl leckoho zbytečně navádět. Uvidí tam pozlacené lampy a bude si k nim chtít pomoci. O volný pohled zvenčí je tedy veřejnost ochuzena, ale nedá se nic dělat. Vnitřek krypty je k vidění pouze při exkurzích.
Ještě jste chtěl zmínit pár slov o stropní mozaice…
V arkádách na Vyšehradském hřbitovu je několik mozaik od Viktora Foerstera, což byl bratr hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera a vzdělaný mozaikář. Učil se v severní Itálii, která je mozaikami pověstná. A pomocnicí mu byla jeho žena Marie Viktorie. Václav Foerster bohužel začátkem století zemřel, a tak byly následné práce svěřeny Marii Viktorii Foersterové, neboť byla také zkušená.
Kromě toho, že je autorkou několik mozaik v arkádách, vypořádala se i se stropní mozaikou ve Slavíně. Věděla, kde má objednat jaké kameny, takže provedla výběr a opatřila zdroje. Vytvořila kartony, ze kterých se mozaika skládala, a zajistila položení celého stropu. Úctyhodné na tom je, že na práci měla jednoho odborného stavaře, který měl k ruce svého pomocníka. A tato trojice dokázala mozaiku vytvořit za tři měsíce. O tom, jaká to byla kvalitní práce, svědčí, že když jsme v polovině devadesátých let přistoupili k rekonstrukci, byla mozaika neporušená. Bylo na ní jen pár mechanických poškození z doby, kdy Slavín nebyl ve správě Svatoboru.
Už o deset let dříve se objevily pokusy nějak napravit stav, v jakém Slavín byl. Ale tehdejší systém plánování tomu nepřál. Národní výbor města Prahy vládl nad podnikem Pražská stavební obnova, která se starala o opravu památek a měla vlastní plán postupu. A vedle toho měl Národní výbor také svůj finanční odbor, který plánoval rozpočty. Několikrát se stalo, že byla památková kapacita, ale nebyly zdroje. Nebo byly zdroje, ale scházela kapacita.
V první polovině osmdesátých let se to naštěstí sešlo. A stala se jedna záslužná věc, i když měla mouchy, k čemuž se ještě dostanu. Všechny hrobky se tehdy otevřely, ostatky byly přeloženy do nových kovových rakví a uloženy nazpátek. Čili dnešní uložení je naprosto bezpečné, pietní, prostě na jedničku. Tím to ale skončilo. Desky už se nedaly zpátky a hrobky se zazdily, jak se říká, jen na čtvrt cihly. Pár cihel, bez omítání a hotovo. Desky zůstaly opřené na zemi, lampy sundané.
Když Svatobor začátkem devadesátých let Slavín znovu přebíral, tak tam nebylo čtyřiačtyřicet desek, ale jen dvacet sedm. To je totiž černá švédská žula. Stačí přebrousit původní nápis a máte zadarmo ten nejkvalitnější materiál. Bůh ví, kde to tenkrát skončilo.
Z šestnácti lamp jich zůstalo jen sedm nebo osm. Čili během rekonstrukce se desky musely dodělat. To mi tenkrát dalo velikou práci, ale ve starých pramenech se podařilo najít, jak původně vypadaly a kdo kde ležel. Protože tehdy nikdo nevěděl, kdo je v které hrobce. To se nakonec povedlo určit a také desky jsou dnes v úplném stavu. Nepoznali byste, která je původní a která nová.
Ještě přidám jeden detail z pohřbu Rafaela Kubelíka. Ten se konal v době, kdy teprve začínala rekonstrukce. A tehdy jsem ještě neměl jistotu, zda rozložení ostatků skutečně odpovídá zdrojům, které jsem dohledal. Když přišlo na to, kde by měl ležet Rafaelův otec Jan Kubelík, vypočítal jsem, že by to měla být jedna konkrétní hrobka. Přišli zedníci, odloupli pár cihel a mně spadl kámen ze srdce, protože se objevilo čelo rakve a na něm štítek „Jan Kubelík“. To byl šťastný okamžik.
Byla to ale hrobka v horní řadě, která je poměrně vysoko. Tak jsem si vzpomněl, že majitelé sousední hrobky v arkádách tam mají takovou bedýnku se dvěma schůdečky. Je tam celá léta, já ji pamatuju ještě jako kluk. Vzal jsem ji, Rafaelův syn Martin Kubelík na ni vystoupil a vložil otcovu urnu do hrobky. Ještě to mám někde na obrázku.
Vy jste se mi zmínil o tom, že urnu s popelem Karla Högera jste do hrobky umisťoval vlastnoručně. Je to tak?
Tenkrát se konal obřad nahoře před Slavínem jako vždycky. Příslušník pohřební služby nesl urnu a za ním šli příbuzní. Přišli do krypty, on předal urnu mně a já jsem ji vložil na místo. Ani jsem přitom necítil žádnou nervozitu. Už předtím jsem měl hodně zkušeností s otevřenými hrobkami. Bral jsem to velice racionálně, ale veškerá pieta byla samozřejmě zachována.
Pokud se ze Slavína vrátíme na Vyšehradský hřbitov jako takový, tak v jeho případě se mnohokrát uvažovalo o jeho rozšíření i na opačnou stranu kostela, kde je dnes park s Myslbekovými sochami.
Antonín Wiehl ještě v posledním roce svého života vytvořil představu, jak by se mohl rozšířit Slavín. Bylo to ohromné. Znamenalo to, že by zasahoval až do míst, kde jsou Karlachovy sady. Ale doba tomu nepřála, nebyly finance, pak přišla válka, takže k realizaci nedošlo. Pak se změnily poměry a do Slavína už nebyl takový nával, jak bych řekl. Už by tam nebylo koho pochovávat, leda by se rozmělnila hlediska výběru.
A pokud jde o myšlenky na rozšíření hřbitova, ty narazily na odpor Vyšehradské kapituly, která řekla, že pozemky zůstanou, jak jsou. Já s tím souhlasím. Hřbitov díky tomu dodnes působí komorním dojmem. Má jen 0,8 hektaru, takže se dá přejít za chvíli, což považuji za jeho přednost.
Na Vyšehradském hřbitovu se v posledních deseti letech objevilo několik kontroverzí ohledně podivných obchodů s hroby. Namátkou můžu zmínit Stanislava Grosse nebo podnikatele Václava Skalu. Jak dnes vlastně může člověk přijít k hrobu na Vyšehradě?
Ty dva jmenované příklady jsou trošku odlišné. Pokud jde o Stanislava Grosse, tak to zřejmě vyšlo z jednání s emauzskými benediktiny, kteří mají svou suverenitu. V hrobě byl původně pochován jejich administrátor E. F. Hrdlička. Došlo tedy k dohodě, že rodina Grossova to místo získá a zachová pomník. Z přední strany ho přebrousila, ale ponechala na něm malý nápis o tom, kdo tam byl původně pochován. A je možné, že vespod v šachtě nechali i jeho ostatky. Myslím, že tady skutečně šlo o dohodu. Nedá se předpokládat, že by Grossovi šli proti vůli původních majitelů.
Pokud jde Skalu… No… To si myslím, že je případ – a ne asi jediný –, kdy zapracovaly velké peníze. Protože on má hrob na Vyšehradě jen jako vloženou investici. Ještě žije a „podniká“, abych to řekl korektně.
Že peníze mnohdy hrály velikou roli, o tom svědčí případ operní pěvkyně Marie Podvalové, která byla pochována v arkádách. Už předtím tam pochovala svého muže. A sama si přála, aby byla uložena v kostýmu své nejslavnější role Smetanovy Libuše. Tak se také stalo, ale jak plynula léta, její příbuzenstvo postupně mizelo. Naposledy zemřel její synovec a zůstala po něm vdova, tedy člověk, který už byl mimo rámec rodiny a potomstva. Ta se necítila vázána nějakými ohledy. Nechala ostatky Marie Podvalové i jejího manžela vyzvednout, zpopelnit a uložit v rodinném hrobě v Kozlech u Všetat. Volnou vyšehradskou hrobku pak postoupila k dispozici. Za jakou částku, to se neodvážím spekulovat. Na hrobce je teď napsané jedno jméno, které se objevuje v mnoha různých veřejně diskutovaných souvislostech – Janeček. Ale nevím, který z nich to je. Takže to je možná něco podobného jako zmíněný Skala.
Jak víte, celý pozemek hřbitova je vlastnictvím města Prahy a Správa hřbitovů pak pronajímá jednotlivá místa za poplatek na určitou dobu. Jestliže hrob není zaplacen, a to ani po výzvě, je po třech letech k dispozici hřbitovní správě, která ho může teoreticky pronajmout dalšímu zájemci. Může se ale stát i to, že sám majitel přenechá hrob někomu jinému. Na hřbitovní správě stačí vyřídit, že dál za něj bude platit nový poplatník. To je také možné. V souvislosti s tím vznikla asi před osmi lety aféra, kdy se řešil veliký málér na Správě hřbitovů. Našly se důkazy, že tam vládla velká korupce. Došlo tehdy k ráznému kroku a zdá se, že tím podobnou praxi zatrhli.
Obětí aféry se stala také Hana Zagorová, která jeden starý hrob v dobré víře převzala a uložila tam své rodiče. Nemohla vědět, že Filip Počta, který tam původně ležel a měl tam bustu, byl zasloužilý člověk. Ale protože neměl potomky, nikdo jeho hrob nevyplácel a tihle šíbři se ho ujali. Hrob převedli na sebe a pak ho přenechali Haně Zagorové. Jenže vzápětí se ukázalo, že to byla věc tohohle kšeftu.
Na Vyšehradském hřbitovu stojí jeden společný hrob, kam se pohřbívají známi herci nebo zpěváci, kteří zemřou bez příbuzných. Leží tam Ljuba Hermanová, Zuzana Navarová a další. Kdy tenhle hrob vznikl?
Ten vznikl krátce po roce 2000 a rozhoduje o něm Nadace Život umělce. Jednou ze zakladatelek této nadace byla Zuzana Navarová, která je ve společném hrobě také pochována. Koncepce je taková, že pod zemí jsou dvě šachty a nad nimi dvě desky, z nichž jedna už je zaplněná jmény.
Výběr pochovaných záleží na nadaci, která posuzuje, jestli dotyčný zemřel bez rodinných příslušníků. Nad některými případy se vznáší otazník, například v případě Vlasty Fabianové. Nechci se k tomu příliš vyjadřovat, ale říká se, že rodina Bohumila Záhorského vůči ní trpěla určitou averzí a nesouhlasila, aby byla pochována v rodinném hrobu, kde její manžel. Pak tam leží také Karel Vlach, i když jeho manželka Yvetta Simonová dosud žije. Ale to jsou věci, do kterých já nehledím a nestarám se o ně.
Kromě této nadace zřídila podobný hrob také Herecká asociace. Získala jeden propadlý hrob vedle Přemysla Kočího. Zatím jsou na něm jen dvě jména, jeden houslista a pak náš první držitel Oscara Ivan Jandl.
A jak se to má s hrobem Milady Horákové? Ten je spíš takový symbolický, dalo by se říct.
Ano, ten je symbolický. Když se pro Miladu Horákovou zřídilo na hřbitovu místo, bylo původně v dolní části. Blízko Popelky Bilianové, ale v řadě dál od cesty. Po krátkém čase se však vyjednalo současné místo u kostela. Tamější řada původně začínala vedlejším hrobem, ale toto místo se ukázalo jako dostatečné, a tak se zřídila hrobka i tam.
Stejným způsobem vzniklo také místo pro Vlastu Buriana, protože i tato řada začínala až dalším hrobem. Proto mají tyto hroby připojené ke svému číslu ještě písmeno A. Na místě proti hřbitovní kapli bývaly původně nádoby na sběr hřbitovního odpadu. Ty se bez potíží zlikvidovaly a místo nich se zřídil nový hrob. Ten prosadila společnost přátel tohoto herce, která to vyřídila se správou hřbitova. Zbytek Burianovy rodiny kromě jeho ženy zůstává dál na Vinohradském hřbitovu, ale oni dva manželé jsou teď tady.
V současnosti funguje projekt adopce hrobů, díky němuž lze přispět na péči o hroby pozapomenutých velikánů. Máte v tuhle chvíli nějaké jméno nebo hrob, který byste k adopci doporučil?
Předeslal bych, že současné akci Správy hřbitovů předcházela už v roce 1990 akce Svatoboru. Svatobor se už v minulých dobách staral na Vyšehradě o řadu hrobů a od roku 1990 se o ně stará dál. Je to zakotveno i ve smlouvě. Vedle Slavína je to dalších dvanáct hrobů. Kromě Václava Hanky a Jana Evangelisty Purkyněho, které zřídil, pečuje Svatobor i o Máchu, Nerudu, Čecha a další. Stará se, aby hroby byly v pořádku, čistí je a podobně.
Ve stejném duchu založila Správa hřbitovů před několika lety akci na adopci hrobů. Záleží jedině na Správě hřbitovů, kdo se na ni obrátí. Já sám k tomu nemám názor. Kdybych šel po hřbitovu, mohl bych ukázat, kdo by si to zasloužil. Ale není na mně, abych říkal, obraťte se na toho a toho, ať si hrob vezme do adopce.
Jak s odstupem vzpomínáte na čtvrtstoletí, které jste strávil ve funkci jednatele Svatoboru?
Bylo to krásné čtvrtstoletí a přesně odpovídá rytmu života. Tenkrát jsem do funkce nastupoval jako čerstvý důchodce plný sil. Po pětadvaceti letech už přišla fyzická únava, pohybově už to prostě nezvládnu. Cestu od metra na hřbitov jsem tehdy absolvoval dvakrát týdně a byl jsem tam za čtvrt hodiny. Dneska mi trvá skoro půl hodiny, než tam dojdu.
Musím říct, že společně se mnou se o těch dvanáct hrobů starala hlavně moje paní. A ta je na tom stejně. Špatně chodí, navíc po jedné operaci téměř ztratila sluch, takže už sedm let vůbec nezná hudbu.
Říkáme si, že skončila jedna etapa a teď máme jiné radosti. Bereme to bez smutku a bez sentimentu. Je v tom něco biblického. Je čas házet kameny, je čas sbírat kameny, je čas pracovat, je čas vzpomínat, je čas na výlety, je čas dívat se na ně v albu…
Děkuji vám mnohokrát za rozhovor a do budoucna vám přeju hodně zdraví a ještě spoustu návštěv Vyšehradu.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
