Dvě na mostě po pětašedesáti letech

Kdybych měl vybrat dvě fotografie, které mi v životě nejvíc přirostly k srdci, byl by to celkem jednoduchý výběr. Jednu z nich pořídil v roce 1954 Henri Cartier-Bresson na pařížské ulici Rue Mouffetard. Druhou pak o pět let později česká fotografka Dagmar Hochová na Železničním mostě pod Vyšehradem. Z obou fotek čiší bezstarostnost a radost ze života. Snad proto, že jejich hlavními protagonisty jsou děti – pyšně se nesoucí chlapec s lahvemi vína a vyzubená dvojčata s rádiovkami vraženými do čela.

Henri Cartier-Bresson – Rue Mouffetard, Paris / Dagmar Hochová – Dvě na mostě
Vlevo Henri Cartier-Bresson – Rue Mouffetard, Paris (1954). Vpravo Dagmar Hochová – Dvě na mostě (1959).

V roce 2019 uplynulo od vzniku fotky s názvem „Dvě na mostě“ šedesát let. A tehdy jsem pojal myšlenku rozjívená dvojčata najít a snímek s nimi po letech přefotit. Což o to, dopátrat kontakt na dětské modelky nebylo příliš složité. Jako už několikrát předtím mi velmi pomohla redaktorka Blanka Kovaříková, o které se domnívám, že osobně zná půl Prahy. Za zprostředkovaný kontakt jí mnohokrát děkuju.

 

Zavolal jsem tehdy jedné ze sester Janě Sedláčkové a vysvětlil jí svůj záměr. Ochotně souhlasila a slíbila, že spolu se svým dvojčetem pod Vyšehrad rády přijedou. Vzápětí však propukla covidová epidemie se všemi zákazy, uzávěrami a omezením styku. Fotit obě dámy s rouškami na tváři se mi příčilo, a tak jsem celý projekt odložil na lepší časy. Má děravá paměť pak zapříčinila, že lepší časy nastaly až s několikaletým zpožděním.

Dagmar Hochová – Dvě na mostě
Druhý snímek z téhož setkání Dagmar Hochové s dvojčaty na Železničním mostě. (Zdroj: Moravská galerie)

Někdejší úmysl mi znovu připomněla retrospektivní výstava Dagmar Hochové v brněnské Moravské galerii, na které ikonicky ztřeštěná fotografie z vyšehradského mostu samozřejmě neschází. A tak jsem znovu nažhavil drát, abych opožděně domluvil to, co se kvůli covidu neodehrálo.

 

Na prvomájové dopoledne jsem si s dvojčaty Janou a Jitkou domluvil rande naslepo na Výtoni. Cestou na schůzku jsem přemýšlel, zda je poznám. Přece jen mi vodítkem byla pouze šedesát let stará fotografie. Ale jediný pohled mé pochyby zcela rozptýlil. Obě starší dámy totiž stále mají v očích jiskru radosti a upřímné spontánnosti.

 

Protože restaurace ve výtoňské celnici měla v půl desáté dopoledne ještě zavřeno, navrhla Jitka, abychom si šli popovídat na nedaleké dětské hřiště. A bylo o čem. Jakmile jsme dosedli na lavičku, vytáhnul jsem poznámkový blok a začal se vyptávat. Jak vznikla fotografie z Železničního mostu? Odkud se holky znaly s Dagmar Hochovou? A jaké byly jejich další životní osudy? Chrlil jsem otázky a propiska mi kmitala po papíře ve snaze zaznamenat sebemenší detail, který se od Jany s Jitkou dozvím.

Dagmar Hochová
Fotografka Dagmar Hochová na portrétu z roku 1997 od neznámého autora. (Zdroj: Moravská galerie)

„My jsme byli sousedi Hochových. Oni bydleli v pronajatém bytě ve střešovické vile hned vedle nás, ve Východní 16. A my jsme byly takové Dášiny herečky. Ohromně ji přitahovalo, že jsme dvojčata. A už od našeho narození se těšila, až povyrosteme, že nás bude fotit. První společně fotky vznikaly v blízkém okolí. Třeba jak se honíme kolem stromu. Měly jsme tenkrát stejné šaty, které nám ušila maminka. A Dáša nám na focení půjčila zvoneček, který jsme ale během focení rozbily.

 

Dagmar Hochová měla moc ráda děti. Byla vůči nim empatická a věnovala jim plnou pozornost. To děti milují. My jsme byli velká rodina, naši byli pořád v jednom kole, ale Dáša, to bylo něco jiného. Často fotila děti z okolí. A také svou neteř Helenku a synovce Martina, se kterými jsme kamarádily. Pak také Andreu Juráškovou nebo Pepu Šimůnka. Ten bydlel na Ořechovce v Ústřední budově.

Dagmar Hochová – Proti zdi
Jiná dětská momentka Dagmar Hochové z roku 1959 nese název Proti zdi.

Focení na vyšehradském mostě si vybavujeme matně. Odehrálo se snad na jaře. Dášu chytila umělecká slina, a tak požádala naše rodiče, jestli by si nás mohla půjčit na focení. Moc jsme se těšily, že s ní pojedeme na výlet. Tenkrát se po Praze nikam moc nejezdilo. Nebylo to zvykem. Občas se zajelo do ZOO nebo do Prokopského údolí. Ale tou dobou ještě bývaly pracovní soboty a nejezdilo tolik aut. Když už, tak lidé měli spíš motorky se sajdkárami.

 

Ze Střešovic jsme jely tramvají a určitě jsme musely někde přestupovat. Do té doby jsme na Vyšehradě nikdy nebyly a zpátky domů bychom samy těžko trefily. Dáša měla nejspíš představu nebo záměr, jak by měly fotografie vypadat. A ne všechno nám tenkrát dovolila. Když jsme měly chuť dělat na mostě nějaké kreace, tak nám to zatrhla. Asi věděla, že tudy cesta nevede, nebo v tom hrála roli i starost o naši bezpečnost. Tenkrát po mostě skoro nikdo nechodil, a kdo ví, v jakém stavu byly lávky pro chodce.

Dagmar Hochová, vyšehradská náplavka
Jiné dva snímky Dagmar Hochové zpod Vyšehradu. (Zdroj: Moravská galerie)

Pochopitelně mě také zajímalo, jak se odvíjely další životní osudy Jany a Jitky. Mimochodem, obě dodnes žijí v Praze. Na schůzku přijely ze Spořilova a ze Střešovic. Jitka v šedesátých letech studovala střední školu v Křemencové ulici. Vzpomíná, jak tou dobou jezdívala celá třída na hodiny tělocviku na Vyšehrad. Ve Starém purkrabství, kde míval zázemí sportovní klub Slavoj Vyšehrad, se převlékli do cvičebních úborů a odtud vybíhali kroužit kolečka po vyšehradských šancích. Po maturitě Jitka nastoupila do technického ústavu v pražské Šárce, kde se podílela na výzkumu protikorozní ochrany. Odtud po několika letech odešla do laboratoře Podolské vodárny. Zde měla v pravidelném směnném provozu na starost testování pitné vody předtím, než odešla z úpravny do vodojemů.

 

Jana zvolila odlišnou životní cestu. Vystudovala sice stavební průmyslovku, ale učaroval jí tenis. A protože se jí dařil, zakotvila po škole ve sportovním středisku Rudá hvězda, dnešním pražském Olympu. Jako poloprofesionálka hrála první tenisovou ligu a v roce 1976 se stala mistryní republiky. Ve stejném roce si zahrála kvalifikaci Wimbledonu a také se dostala do čtyřčlenné československé reprezentace pro Fed Cup v americké Filadelfii. Do Poháru federace ovšem tenkrát naše tenistky nezasáhly. Krátce po slavnostním zahájení se totiž tým dozvěděl, že reprezentace východního bloku ze soutěže odstupují na protest proti účasti Jižní Afriky, kde vládl apartheid. Janinu tenisovou kariéru pak přerušilo zranění a založení rodiny. Nicméně k vrcholnému tenisu se vrátila v rámci veteránských kategorií. V roce 2017 dokonce ve Spojených státech ukořistila vavřín mistryně světa ve věkové kategorii 65-70 let. Vida, s kým vším se člověk může setkat na lavičce pod Vyšehradem.

Dvě na mostě, 2024
Vlevo Jitka, vpravo Jana. Proslulé modelky Dagmar Hochové.

Během příjemného klábosení jsem zabrousil i na téma vyšehradského Železničního mostu, na kterém proslavená fotografie vznikla a o jehož budoucnost se poslední dobou vede spor. Obě dámy litují toho, jak je most zanedbaný, a svorně touží po jeho zachování. Nedivím se jim, když k němu mají tak speciální osobní vztah.

 

A pak už jsme se vydali na místo činu. Mírně jsem v tu chvíli zalitoval, že se toho dne udělalo krásně. Nebe bylo bez mráčku a sluníčko pálilo ze všech prvomájových sil. Bude krajně obtížné napodobit světelnou atmosféru z černobílé momentky Dagmar Hochové. Odhaduji, že tenkrát bylo pod mrakem, protože fotka postrádá ostré stíny. Na druhé straně by bylo krajně pošetilé snažit se o doslovnou kopii originálu. Vždyť obě dámy už mají svůj věk a těžko budou na mostě lumpačit, jako když jim bylo osm. Jitka s Janou mě však odzbrojily tím, že zaštrachaly ve svých kabelkách a nasadily si na hlavy rádiovky. Jako by se v ten moment Vyšehrad propadnul v čase o šedesát čtyři let zpátky.

Dvě na mostě, 2024
Na místě činu po pětapadesáti letech.

Najednou přede mnou stály ty stejné rozpustilé ségry s úsměvy od ucha k uchu, které se nesmazatelně zapsaly do dějin české fotografie. A já měl jediný cíl. Zaznamenat tohle setkání tak, abych se jednou na pravdě boží nemusel před Dagmar Hochovou příliš stydět. Poskakoval jsem kolem dvojčat, hledal ten správný úhel, clonil, ostřil a ochotně pouštěl projít kolemjdoucí. „Takové modelky tady už dlouho neviděli,“ komentovala jejich pobavené výrazy Jana. „Jó, kdyby věděli, s kým mají tu čest,“ pomyslel jsem si v duchu. Zmáčknul jsem spoušť snad padesátkrát a modlil se, aby alespoň jeden snímek vyšel podle mých představ. Posuďte sami. Snad jsem to moc nepokazil.

 

Čtete-li tento text před začátkem října 2024, můžete ho zároveň brát jak pozvánku na retrospektivní výstavu Dagmar Hochové v Brně. Čelní představitelka české humanistické fotografie zemřela v roce 2012 ve věku osmdesáti šesti let. Zanechala po sobě rozsáhlé dílo, které vyniká laskavostí, citlivostí a jemným smyslem pro humor. Autorčin archiv nyní opatruje Moravská galerie, jejíž zásluhou vznikla též současná výstava.

 


LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/5500. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
QR platba Vyšehradskej.cz