Podskalská celnice na Výtoni

Stařičká celnice na Výtoni je něco jako podskalský sirup. Do jediné ikonické stavby se totiž koncentruje veškerá historie svérázné pražské čtvrti, kterou před sto lety smetla asanace.

 

Demoliční čety ukrajovaly začátkem minulého století čím dál větší kusy legendárního Podskalí. Postupně srovnaly se zemí Poříční právo, starou solnici i barokní plavecké domy. Na uvolněných parcelách místo toho rostly moderní ministerské komplexy a vysoké činžáky. Ta tam byla někdejší rázovitost podskalského břehu, kterou připomínala už jen bývalá celnice na Výtoni.

 

Pražský magistrát přesto v roce 1912 vydal demoliční povolení i na starou celnici, utopenou v dolíku pod úrovní nového nábřeží. A tehdy se novoměstská veřejnost postavila na její obranu. Poukazovala na historickou hodnotu stavby, o které se soudilo, že je víc než 250 let stará. Navíc argumentovala zachováním volného průhledu na Vyšehrad. Na stranu Pražanů se postavila i vídeňská C. a k. komise pro zachování památek, a tak magistrát po dlouhých dohadech ustoupil veřejnému mínění.

Podskalská celnice koncem 19. století, když v přlehlé ohradě ještě bývalo složeno dřevo. O pár let později se na dvoře usídlila kamenická dílna.

Leč pro záchranu cenné památky toho magistrát moc neudělal. Záhy se totiž objevily plány na výstavbu nového mostu z Výtoně na Smíchov, takže budoucnost celnice byla opět nejistá. Proč zvelebovat dům, který se možná bude co nevidět bourat? Na pořádnou rekonstrukci si tak musela výtoňská celnice počkat až do konce 30. let. A odvděčila se za to milým překvapením.

 

Památkáři totiž pod vrstvou omítek objevili zachovanou dřevěnou stavbu z pozdně gotického období. Původní roubené patro bylo obezděno až později. Nejspíš proto, aby lépe odolalo požárům, a především častým povodním.

 

Historické prameny dokládají, že budovu zakoupila novoměstská obec v roce 1561, aby sem přesunula celnici z vedlejšího domu U Poltů. Z každého voru, který tehdy připlul po Vltavě do Prahy, se zde vybíralo mýto způsobem, že z vorového pramene se vytnul každý dvanáctý kmen. Odtud také pochází pojmenování Výtoň. Zdaněné dřevo se pak prodalo na trhu “k užitku města a na správu břehů”. O tom, že se jednalo o sídlo úřadu, svědčí dodnes novoměstský znak z roku 1671 v průčelí celnice.

Vozíčkář na zahrádce u Koppů dokazuje, že staré Podskalí bývalo bezbariérové.

S celním vytínáním se na Vltavě přestalo až roku 1829, ale celnice fungovala dál jako obilný sklad a úřad potravní daně. Po řece se totiž do Prahy kromě dřeva dopravovaly také vejce, sůl, ryby nebo obilí, které nadále podléhaly zdanění. Od toho se upustilo až na konci 19. století a paradoxně k tomu přispěla povodeň v roce 1890. Vory, uvázané u břehů nad Výtoní, se tenkrát následkem velké vody uvolnily a pobořily Karlův most.

 

A tak z Výtoně po několika staletích odešli celníci a nahradili je hostinští. Fungovala tu restaurace Antonína Jelínka nebo hostinec U Koppů. Na jídlo si sem ostatně můžete zajít i dnes. Stejně jako na prohlídku expozice o starém Podskalí. Právě muzeum dnes okupuje největší část domu, v němž se ještě po válce normálně bydlelo. Dětství zde prožila paní Hana Caputo (rozená Šulcová), která mi poslala pár sepsaných vzpomínek.

Dva novinové snímky z roku 1938 zachycují jednak stav celnice před rekonstrukcí, jednak interiér s nově odhalenými roubenými stěnami.

“Byly to krásné, ale i smutné doby. Hlavně v zimě, když nám každou chvíli zamrzla voda a museli jsme chodit s kýbly naproti do činžáku. Ale na ty hezké vzpomínky, jako je sáňkování a klouzání z kopečku, na to se nedá zapomenout. Hodně se tam změnilo. Mrzí mě, že nezachovali krb, který stál v horní místnosti nad schody vlevo u zdi. Také ta pavlač, co byla na zadní části domu, už tam dávno není. Ale okno je tam pořád. A zazdili staré dřevěné silné dveře, ke kterým býval obrovský klíč.

 

Půda a ty dřevěné schody, to bylo naše králosvtví. Vltavani tam měli schované věci do tombol a my jsme tam věšeli prádlo. Maminka mě každý víkend, když bylo muzeum otevřené, hnala, abych umyla podlahu jako ve srubu. Třísek v kolenou jsem měla požehnaně a klouby na rukou zas odřené od cihlové podlahy v hale. Všechno muselo být čisťoučké, než přijdou návštěvníci.”