Krásná, ale zbytečná Leopoldova brána

Ačkoliv ji postavili Italové, říká se jí Francouzská. A přestože byla dokončena kolem roku 1670, otevřela se až o 160 let později. Snad žádná jiná stavba na Vyšehradě v sobě nesnoubí tolik paradoxů jako Leopoldova brána.

 

Často bývá označována za nejhezčí z trojice vyšehradských bran. Aby také ne. Pod jejím návrhem je podepsána italská hvězda pražského baroka Carlo Lurago – autor Klementina nebo kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí. Zároveň však brána působí spíš jako divadelní kulisa, než jako plnohodnotná součást opevnění. Narozdíl od ostatních vyšehradských bran zde chybí jakékoliv zázemí pro vojenské obránce. Pokud tedy nepočítáme úzkou chodbičku zhruba v desetimetrové výšce, která propojuje zadní stranu s dvěma čelními střílnami.

Plánek vyšehradského opevnění z roku 1680 zachycuje novou Leopoldovu bránu, ovšem už tehdy vedla cesta oklikou hradebním průkopem. (Digitális Képarchívum)

Nejspíš i sama vyšehradská posádka si uvědomovala, že Leopoldova brána je slabým místem nové pevnosti. Nechala ji proto zazdít a cestu odklonila přes hradební průkopu vpravo od ní. Zazdění brány sice bývá někdy kladeno až do doby Napoleonských válek na počátku 19. století. Historický plán Vyšehradu ovšem zachycuje objížďku kolem brány už v roce 1680. Vyvstává proto otázka, zda vůbec byla brána po svém dokončení uvedena do provozu.

 

Jak bývalo u podobných staveb zvykem, brána byla pojmenována po aktuálně vládnoucím panovníkovi Leopoldu I. Když ale o století později Vyšehrad obsadili Francouzi, provedli několik pevnostních úprav a bránu mírně přizdobili. Pravděpodobně proto se od těch dob říká bráně také Francouzská.

Zazděná Leopoldova brána na kresbě Vincence Morstadta z první půlky 19. století.

Slavnostní uvedení brány do provozu se odehrálo až roku 1841 společně s novou táborskou silnicí. Ta do té doby vedla za rotundou sv. Martina a pevnost na severu opouštěla Jeruzalémskou branou, která je dnes zazděná (viz. vrchní plánek). Namísto ní byla vybudována tzv. Cihelná brána, která umožnila vytvořit na sinici dvojité esíčko, zmírňující strmé stoupání.

 

Na starých obrázcích lze vidět, že po otevření vedl do Leopoldovy brány dřevěný most přes hradební příkop. Později ho nahradil trvalý násep, který dodnes rozděluje příkop napůl. Přitom brána byla původně navržená tak, aby se z ní dal spouštět padací most. K tomu ale zřejmě nikdy nedošlo.

Po otevření brány v roce 1841 do ní vedl dřevěný most přes hradební příkop.

Na závěr se ještě patří zmínit o zvířecí výzdobě brány. Dvojici pohublých lvů totiž na samém vrcholu doplňuje zvláštní pták s labutím krkem. Podle všeho by to měla být orlice coby symbol Svaté říše římské. Leopold I., po němž je brána pojmenována, byl totiž jedním z posledních římských císařů. Při pohledu na Leopoldovu bránu ale člověka právem napadá, jestli ona říšská orlice není ve skutečnosti sup.

 

Přečtěte si také: Táborská brána