Táborská brána na Vyšehradě

Zatímco v jihočeském Táboře stojí Pražská brána, v Praze pro změnu najdete bránu Táborskou. Kde jinde než na Vyšehradě. Ostatně, o mnoho víc bran než těch vyšehradských už v Praze stejně nezbylo.

 

Z trojice současných vyšehradských bran je Táborská tou nejmenší a nejméně okázalou, přestože stojí ve směru Pankrácké pláně, odkud Vyšehradu odjakživa hrozívalo největší nebezpečí. Tu a tam se proto vyskytují domněnky, že brána není zcela dostavěná a podle původních plánů měla být mohutnější.

 

Vznikla v půlce 17. století, kdy celá vyšehradská pevnost procházela zásadní přestavbou. Důvodem byly vážné nedostatky v obranné funkci, o čemž se Vyšehradští dostatečně přesvědčili během Třicetileté války. Jakmile tedy roku 1648 odtáhlo z Prahy švédské vojsko, pustili se císařští architekti a stavitelé do modernizace. Výsledkem je pevnostní systém, který se s menšími úpravami dochoval až do dnešních dnů.

Pankráčtí raubíři u Táborské brány na snímku Zikmunda Reacha z přelomu století, kdy ještě nebyl v hradebním valu proražen průchod pro pěší.

Historickým paradoxem ovšem je, že nově vylepšenou vyšehradskou pevnost v následujících staletích žádný válečný konflikt příliš neprověřil. Táborská brána tudíž namísto vojenského využití sloužila spíše celníkům. Po táborské silnici do Prahy denně putovala spousta zboží a potravin, proto brána fungovala jako stanoviště potravní daně, tzv. akcízu. O výběr daně se po celý den staral akcízák, který v 11 hodin večer bránu zamknul a otevřel znovu až ve 4 ráno. Během této doby sice bylo možné na vyžádání bránou projít, ale pouze v případě, že dotyčný nenesl nic, co by podléhalo dani. V opačném případě musel počkat do svítání.

 

Dodnes je sice Táborská brána opatřená masivními dubovými vraty, ale v minulosti se na noc zavírala pouze kovová mříž podobná té, která je dosud k vidění u nedaleké Francouzské brány. Od jejího zamykání se upustilo až na sklonku 19. století po sérii tragických nehod. Několikrát se totiž stalo, že za tmy do neosvětlené a těžko viditelné mříže narazilo spřežení koní v plném trysku, což zaplatili zdravím jak koně, tak posádky tažených vozů.

Domeček č. p. 89 v sousedství Táborské brány přežil rok 2000, ale bohužel jen o pár let. (Archiv NKP Vyšehrad)

K mnoha zraněním ovšem v bráně docházelo i po odstranění mříže. Šířka vjezdu totiž sotva postačuje, aby se do něj vešel koňský povoz nebo nákladní automobil. Chodci proto museli mít neustále oči na stopkách a včas uskakovat před blížícím se nebezpečím. Proto už od roku 1905 horovala Popelka Biliánová za to, aby byl vedle brány skrz hradební val proražen průchod pro pěší. K tomu došlo v roce 1931.

 

Mnozí z vás si určitě ještě vzpomenou, že vpravo od Táborské brány stával k hradbám přilepený malebný domeček vesnického rázu. Na svém místě vyrostl v průběhu 19. století a byl patrně poslední připomínkou skromných sociálních poměrů, které na Vyšehradě vládly až do první světové války. Ačkoliv domeček s popisným číslem 89 bez úhony přežil fašismus i komunismus, osudnou se mu stala kapitalistická vyčůranost. Porevoluční majitel na přelomu tisíciletí požádal o stavební povolení, aby mohl domek zrekonstruovat. Místo toho ale celou stavbu bez předchozího varování strhnul, nejspíš s vidinou toho, že ji nahradí něčím modernějším. To mu ovšem památkáři zatrhli a nádavkem “chytrákovi” vyměřili pokutu za nelegální demolici. Jediným dokladem někdejší přítomnosti domku je dneska pouze hrušeň z bývalé zahrádky.

Dodnes je na bráně patrné, jak si strážní krátili dlouhou chvíli ostřením svých zbraní o pískovcové bloky.

Po někdějších vojenských strážích se ale v Táborské bráně dochovala jiná zajímavá památka. Některé pískovcové bloky, které rámují vjezd, jsou doslova poseté vrypy a vyhloubenými žlábky od toho, jak si zde vojáci ve volných chvílích brousili své šavle a halapartny. Podobné “brousky” můžete najít i na nedalekém torzu brány Špička.