Degustace vyšehradské minerálky

Praha přirozeně nikdy nebývala velkým lázeňským centrem, přesto na jejím území dosud vyvěrá několik minerálních pramenů. Nejblíž Vyšehradu je to podolská Topolka.

 

Před vznikem moderního vodovodu a úpraven vody měly pražské prameny mnohem větší význam než dnes. Metropole jimi byla hojně zásobena především ve své západní části a na místě nejvydatnějších pramenů vznikaly lázně – například Svatováclavské v Podskalí anebo Pštroska v oblasti dnešních Vinohrad. V Braníku se pro změnu ve dvacátých letech minulého století stáčela minerálka Ocelka. A také v okolí Vyšehradu prosakovaly tu a tam na povrch spodní vody a tvořily drahocenný zdroj k zásobování skalního ostrohu.

 

V tomto ohledu byl nejdůležitější michelský pramen Jezerka, o němž se tradovalo, že k němu chodívala už kněžna Libuše. Proto se prameni přezdívalo též Libušina lázeň nebo Libušina vana. Osobně se přimlouvám spíš za používání druhého pojmenování, protože Libušinou lázní se nazývá též zřícenina bývalé vodárny na vyšehradské skále. Hodnověrné doklady o michelském prameni máme až z 12. století, kdy byl z Jezerky na Vyšehrad vybudován nejstarší známý vodovod v Českých zemích. Původně byl pramen veden samospádem dřevěným žlabem, jenž byl později nahrazen zděným korytem a nakonec po celé délce uzavřen, aby se zabránilo jeho zanášení.

Pramen Jezerka v Michli
Dnešní pozůstatek kdysi vydatného pramene Jezerka v parku pod stejnojmenným divadlem.

Popelka Biliánová kromě toho v jednom ze svých textů píše ještě o sousedním prameni: „…hned nedaleko Jezerky teď už také zasypaná studánka Topolka s rybníčkem pod trestnicí měla prý vodu stejnou jako Jezerka a stejně tak i studánka ve břehu nad loukou Fidlovačkou. Z Topolky prý, až bude v Čechách nejhůře, vyrazí pluk rytířů jako z Blaníka a pojedou Vyšehradu na pomoc.“ A právě tento krátký úryvek uvádí na pravou míru jeden široce rozšířený omyl.

 

V blízkosti Vyšehradu se totiž nachází ještě druhý pramen s názvem Topolka a leckdo o něm soudí, že právě ten je tou slavnou Libušinou studánkou. Ale není tomu tak. Druhá Topolka ve svahu pod Slepičárnou byla původně viničním pramenem ve zdejší Řečické vinici. Kolem roku 1840 se sice vinice proměnila v pole, ale pramen zůstal zachován. A dokonce se na něj braly ohledy i během dob, kdy se Podolí začalo ježit vilovou a činžovní zástavbou. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Topolka dočkala reprezentativní úpravy. Nad studánkou vznikla „klenutá stavbička, ve které bylo i okno na stavění puten, do nichž se voda z nízké roubené studánky nalévala plecháčem“. To se lze dočíst ve stati Minerální prameny v Praze autora Miloše J. Pulce z roku 1959. Dnešní podobu získala Topolka v sedmdesátých letech.

 

Místní obyvatelé si vodu z Topolky vždy pochvalovali pro její léčivé účinky. Působila blahodárně na zažívací ústrojí a někdo navíc doporučoval omývat si vodou také oči pro zlepšení zraku. Plnit lahve si sem chodil i jeden lékař z Podolského sanatoria. A tento zvyk se v sousedství udržel dodnes, třebaže aktuální rozbory vody velí k opatrnosti. Voda ze studánky je sice mírně mineralizovaná a obsahuje zvýšený obsah síranů. Zároveň je ale kontaminovaná vyšší přítomností koliformních bakterií a chloridů. Snad vás uklidní, že během psaní článku jsem vypil třičtvrtě litru bez jakýchkoliv negativních příznaků.

Pramen Topolka v Podolí
K podolské Topolce si dodnes chodí řada místních naplnit lahve slabou minerálkou.

Na vině kontaminace je zejména zimní solení silnic a chodníků a nejspíš i drobné průsaky z kanalizace. Podobné problémy ostatně trápí většinu pražských pramenů. Doplácejí také na to, že většina srážek, které v Praze spadnou na zem, odteče vzápětí kanalizací pryč. Vsakování a obnova podzemních vod proto neprobíhá v takové míře jako v minulosti. Prameny slábnou, jsou náchylnější ke kontaminaci anebo zanikají úplně.

 

Přitom nikdy nelze s určitostí říct, kdy se nám prameny budou znovu hodit. Antikvář Václav Prošek vzpomíná ve své knize o pražském Podolí na to, že po spojeneckém bombardování Prahy v únoru 1945 byly v Praze přerušeny dodávky vody. U pramene Topolky se pak tvořily stametrové fronty, protože pro místní zůstala studna jediným zdrojem pitné vody v okolí.