Vzpomínky pamětnice – Z jednoho Podolí do druhého

Vyprávění paní Evy Střížovské (1943) se čte jako dobrodružný cestopis. Zavede vás postupně do nouzové kolonie na Slatinách, do Nuslí, na Vinohrady a do Podolí. Pohodlně se uvelebte, okružní jízda minulostí právě začíná…

 

Narodila jsem se v roce 1943. Moje babička pocházela z Podolska v jižních Čechách a část dětství prožila na Lannově řetězovém mostě, který byl později přemístěn jako památka na Lužnici. Jako dvouletá jsem tam s ní byla na návštěvě u mé prababičky a na mostě jsme se také zastavili. Vyprávěla mi, jak tudy proplouvali voraři do Prahy a jak na ně jako děti házeli slepičince. Když se babička vdávala za mého dědečka Josífka, po vorech poslali do Prahy svatební dary – skříň, truhlu a postel s peřinou. Pak celou oblast zatopili, ale myslím, že moji prarodiče se toho už naštěstí nedožili.

Podolsko
Podolsko s řetězovým mostem v pozadí. (Ottovy Čechy)

Slatiny

Babička Tonička s Josífkem a s malým Jarouškem, mým tátou, se přestěhovali po roce 1918 za prací do Prahy. Nejprve si dostavěli domek v nouzové kolonii ve Slatinách. Byla to jedna místnost s udupanou hliněnou podlahou. Dědeček byl malíř pokojů, a tak každé ráno kolem páté odcházel z domova. Táhnul za sebou kárku, na ní štafle a na těch visel kbelík s barvou a štětkou. Chodil pěšky po celé Praze – někdy měl práci poblíž, jindy daleko –, to už si dneska asi nikdo neumí představit.

 

Nusle

Když do rodiny přibyla holčička Boženka a synek Pepča, odstěhovala se rodina do Nuslí do Svatoslavovy ulice. Babička tam dostala práci jako domovnice, což tehdy bylo dost dobré místo. Kromě úklidu celého domu měla na starosti také sklep a jakési skladovací kóje v průjezdu domu. Od všeho měla a půjčovala klíče. Takže u ní každou chvíli někdo zvonil a žádal klíč od toho či onoho. Často jsem tam jako dítě pobývala.

 

Babička byla můj nejmilovanější člověk na světě. Sedávala jsem na okenní římse v přízemí a pozorovala život kolem. Naproti byl holič. Nad vchodem měl zlaté kolo, které se ve větru houpalo. Na rohu Svatoslavky byl prodej uhlí. Tam jsme někdy kupovali brikety.

 

Na rohu z ulice V Podluží byla mlékárna, kde se mléko nalévalo naběračkou do přinesených nádob. Asi jako pětiletá jsem tam chodila pro mléko s malou bandičkou. Měla jsem tam svého pejska Tobíčka. Byl to malinkatý ratlík, něco jako miniatura srnky. Pořád se třásl, ale byl chytrý. Naučil se nosit mi bandičku. A když jsem zrovna nebyla v Nuslích, tak mu babička dala do bandičky korunu a on pro mléko došel sám.

Nusle, Svatoslavova ulice
Svatoslavova ulice v Nuslích s budovou Měšťanské školy a nedalekou kaplí sv. Václava.

Vinohrady

S tatínkem Jaroušem a maminkou Jarkou jsme bydleli v Blanické ulici na Vinohradech. Zažili jsme tam nálet amerických bombardérů v únoru 1945. To mi byly dva a maminka byla v očekávání mé sestry. Když začaly houkat sirény a všichni obyvatelé domu se snažili dostat dolů do sklepa, maminka byla s bříškem pomalá. Už jsme byli dole, když mamince spadl na nohu celý schod. Byla u toho domovnice, která se jí snažila pomoci. Já jsem to měla ve své paměti zkreslené tak, že právě ta tlustá domovnice jí hodila schod na nohu.

 

Pak přišla tlaková vlna. A já jsem letěla… Kdesi mne sebrali a dali do nejbližšího sklepa. Seděla jsem na posteli s malým chlapečkem a hráli jsme si s panáčky. Celé dva dny, než mne našla moje zlatá babička, která chodila a všude mne hledala. Vzala mne do náručí a samozřejmě pěšky, jak jinak, mne donesla do Nuslí.  Tatínek se zatím staral o maminku, kterou vzali do nemocnice (dokonce i s kočkou Káčou).

Vinohrady, Blanická ulice
Blanická ulice na Vinohradech při pohledu od Hasičského domu.

Pak jsme se časem, už s malou sestřičkou, vrátili do našeho bytu. Byl ve třetím patře Blanické ulice a měl balkón. Naše kočka Káča na něm se mnou ráda pobývala. Jednou však skočila po ptáčkovi, který letěl kolem, a – buchla dolů. Nic se jí nestalo. Jen si ukousla kus jazyka a ten jí dorostl. Prostě devět životů.

 

Bylo po válce. Maminka byla vystudovaná keramička. Od svého tatínka dostala ke svatbě malou keramickou dílnu pod Vyšehradem v Lumírově ulici.  Chodili jsme tam s i s malou sestřičkou v kočárku a plácali něco z hlíny. Tedy já, rodiče dělali krásné panáčky, andělíčky, ptáčky atd. Tatínek se sice z donucení vyučil malířem pokojů, ale toužil být malířem akademickým. Jakékoliv výtvarno bral za své.

 

Panoval rok 1946. Vše bylo prosluněné a hezké, alespoň pro mne, která nevěděla, jaké se nad námi stahují mraky.

Lumírova ulice
Vyšehradská Lumírova ulice, kde bývala zmíněná keramická dílna, na snímku z roku 1975. (Archiv NKP Vyšehrad)

Podolí

Rodiče se rozhodli odstěhovat z Blanické do Podolí. Jednak kvůli nám, dětem, a taky, že odtamtud bylo blízko k dílně. Chodili jsme do ní z Podolské ulice, kde jsme měli byt 1+1, podél kostelíčka Sv. Michaela, kolem katovny a skrz vyšehradské tunýlky. Hezká procházka. Sestřička se vezla v kočárku, ale my ostatní jsme šlapali po svých.

 

V roce 1948 však zazvonili u našich dveří dva páni v dlouhých kožených kabátech. „Paní, jdeme vám znárodnit dílnu, tady nám to podepište,“ říkali. Stála jsem tehdy vedle maminky, která jim otevřela, a vůbec se mi nelíbili.

 

Přestože komunisté  rodičům dílnu ukradli, maminka musela dál splácet úvěr, který si jako začínající podnikatelka na dílnu vzala. Nastoupila do práce do jednoho národního podniku v Modřanech a peníze splácela ještě celé roky. Tatínek byl od té doby nezaměstnaný. Sem tam vzal „kšeft“, vymaloval někomu byt a později se stal kustodem v různých pražských výstavních síních.

Vyšehrad – výpadní branka k Podolí
Tunýlek mezi Podolím a Vyšehradem, bývalá výpadní branka z pevnosti. (Archiv Evy Střížovské)

Náš dům

Já a moje malá sestra jsme chodily do školky v Lopatecké ulici. Docela se nám tam líbilo. Hodně jsme chodily ven, zpívaly a učily se básničky. Ale hned po školce jsme chodily ven za barák. Vedla tam písčitá cesta nahoru do Podolí, kde byly už jen samé vilky. A my si vedle té cesty, kterou nikdo celkem nepoužíval, hrabaly v písku pokojíčky, trhaly a jedly malé „kedlubny“, vysávaly sladkou šťávu z kopřiv hluchavek a hrály si s ostatními dětmi z okolí.

 

Bydleli jsme v prvním patře, pod námi bydlela rodina Bejšovcova, která čítala jednu starou paní a její dceru. Na oknech měly tlusté mříže. Když jsme pak byly starší, školního až pubertálního věku, občas jsme po těch jejích mřížích lezly do našeho okna, neb jsme si zapomněly klíč od bytu. (V té době bylo zvykem, že ho většina dětí nosila na šňůrce na krku.)

Podolská ulice
Dům č. 86 v Podolské ulici, v němž autorka prožila 34 let.

V přízemí bydlela ještě rodina Krupičkova. To byli správci našeho domu, který nebyl státní, nýbrž družstevní, a kupodivu tak i nadále zůstal. Byt pro mé rodiče koupil opět maminčin tatínek s finanční pomocí dědečka, který pracoval v tiskárně. Podobných domů bylo v Podolí více a zvaly se Domy knihtiskařů.

 

Pan Krupička bral svou úlohu vážně, procházel domem a nic mu neuniklo. Jeho paní nám, holkám, vždycky podstrčila nějakou sušenku.

 

V prostoru od oken paní Bejšovcové k vysoké zdi, která nás oddělovala od pískové cesty zvané Nouzovka, byl kus země a na něm tři stromy – hruška, švestka a jabloň. Pan Krupička vždycky na podzim vzal štafle a sklidil úrodu. Moc toho nebylo. On to pak roznesl po domě rodinám, které měly děti. Za zdí býval ještě úzký kus pozemku. Když jsme na něj z Nouzovky vylezly, mohly jsme zavolat do našeho okna: „Mamí, ještě chvíli venku, jó?“

Eva Střížovská

Podolí, Jeremenkova ulice – Domy knihtiskařů
Jeden z podolských knihtiskařských domů. Tento stojí na adrese Jeremenkova č. 19.

Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com