Vzpomínky pamětníka – Vyšehradská školní léta 1984–92
Vyšehradský vzpomínkový cyklus pokračuje rozsáhlejším textem od Filipa Hynka (1977). Vrátí vás v čase na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se domovní vchody ještě tolik nezamykaly a sousedé se více scházeli. Těžištěm příběhů je předěl mezi Vyšehradem a Podskalím. Chronologicky pak navazují na kronikářské záznamy ze starších desetiletí, s nimiž započal pan Ladislav Kindl.
Po rozloučení se školkou Na Děkance jsem patřil mezi „prvňáky“, na které v září 1984 čekala první třída v mohutné budově ZŠ Vratislavova. Tehdy šlo vždy o slavnost; nad školou měl patronát Spolek Vltavan, takže v první den příchozí žáky vítala nejen dechová hudba, ale i krojovaní Vltavané. Pro tehdejší děti šlo napínavý životní krok do neznáma, ale také zpestření a vlídnost. Především milé Vltavanky dokázaly tomuto důležitému dni dodat o něco snesitelnější podobu. Úmyslně na tomto místě připomínám v souvislosti s Vyšehradem Vltavany. Mnozí z nás si ještě dobře pamatují na jejich „pěší kapelu“, která každoročně v jejich výroční den vyhrávala za pochodu v ulicích pod Vyšehradem (zhruba do roku 2000) a u jejich střediska, Muzea Podskalí v bývalé výtoňské celnici.
Studentský život a celková situace v ZŠ Vratislovova vypadaly oproti současnosti pochopitelně zcela jinak. Kapacita školy byla třídami naplněna až „po střechu“, bylo zde stále živo, ale zárověň jako by zde ještě dožívala atmosféra devatenáctého století, kdy byla škola postavena. To se také odráželo v jednání učitelského sboru, výuce a našich žákovských povinnostech. Školní družinu jsme měli v přízemí domu ve Vratislavově ul. čp. 77/31, jídelnu v čp. 29/10. Později se nás začaly týkat také učebny ve vedlejším „domečku“ (DDM – Dům dětí a mládeže), kde si asi největší popularitu získaly motokárové oddíly. S nadšením vyvážely svoje bezmotovové modely nahoru na Vyšehrad, kde na nich soutěžily v jízdách ve slalomu mezi kužely.
Jako venkovní tělocvična nám sloužilo cvičiště Slavoje Vyšehrad u Starého purkrabství v tzv. Citadele. Kromě klasických disciplín, jako je sprint na 100 metrů nebo skok daleký, jsme si ale v hodinách tělocviku na bezradné tělocvikářce většinou vymohli – jako všichni kluci vždy a všude – fotbal. Pro bližší představu připomínám i začátek každé „dvouhodinovky“ tělesné výchovy: nástup v řadě, vyrovnané podle výšky žáků, před soudružku učitelku, povel Pozor! a podání hlášení, že jsme v tom a tom početním stavu připraveni na cvičebné povely.
Absolutní dominance žen učitelek byla u nás porušena až na druhém stupni příchodem PaedDr. Jaroslava Müllnera. Nejprve zapůsobil trochu jako zjevení. Jeho charisma bylo na první pohled odlišné. Brzy se ale bohužel ukázalo, že přednášenou matematiku nedokáže přizpůsobit věku svých svěřenců – nebyl v tom zdaleka výjimkou…
Postupem času docházelo i u nás pomalu, ale jistě k vytváření různých part a partiček, k soupeření, vymýšlení „plánů“ a podobným alotriím, včetně společného chození na Vyšehrad a do blízkého okolí. Vzpomínám si dokonce na jednu nepatrnou „loupež“ v expedici tiskárny Polygrafia (bývalá Unie) ve Svobodově ulici. Tehdy se zde tiskly, považte, komiksy – neodolatelné lákadlo pro mládež, jakou jsme byli my. Jaká škoda, že dnes zde funguje nudný hotel.
Ze zaniklých obchodů v bezprostředním okolí bych rád připomněl samoobsluhu v nárožním domě Na Slupi čp. 135/13. Vlevo od ní býval starobyle působící výkup prázdných lahví, kde hbitě obsluhoval mužík neuvěřitelného vzhledu, který zřejmě vystoupil z některého románu Charlese Dickense.
Stále věrný jsem zůstával i Botanické zahradě a Folimance, ale ty již nespadají přímo do rámce mých vyšehradských vzpomínek.
Se vznikem našich part, které ovšem nikdy neměly dlouhého trvání a různě se proměňovaly, začalo i jejich utajování před cizími zraky. Jako příklad uvedu naši vlastní stezku na Vyšehrad, kam jsme obyčejně nepřicházeli oficiálními cestami, ale daleko častěji zkratkou od dětského hřiště v proluce Vratislavky. Stačilo vyskočit na svah a strmým stoupáním se skrz houštiny prodrat až k plotu NKP Vyšehrad, jehož dvě železné tyče byly neznámo kým prohnuty do podoby průchodu přímo k patě pevnostní hradby, vedoucí k dnešní Letní scéně. V bujné vegetaci pod baštou sv. Václava vznikl náš úkryt a zde jsem také složil přísahu věrnosti našemu společenství.
V září či říjnu jednoho z těch roků se u Cihelné brány rozpoutala rozsáhlá kaštanová bitva mezi dvěma vojsky… Při jiné příležitosti někdo z nás u hradeb pod Starým proboštstvím zapálil zedníkům prázdný pytel od cementu. To se jim pochopitelně nelíbilo, takže následoval rychlý ústup přímo ze svahu, který pokračoval seskokem ze střechy garáží do ulice Na Libušince a útěkem ještě dále.
Zvláštní pozornost si zasluhují pomístní názvy z vyšehradského prostředí. Asi nejčastěji jsme používali termín „Bouračka“, respektive „na Bouračce“. O ní jsem psal už jako o začátku naší zkratky na Vyšehrad. Šlo o celý volný prostor kolem dětského hřiště ve Vratislavově ulici. Tento lidový název místa naznačuje ledacos z jeho historie a patřil by mu samostatný článek. Místo je známé například z televizního seriálu Vlak dětství a naděje – u domu čp. 22/20 se natáčela scéna sebevraždy tetičky Amálky.
Tajemství vyšehradské pevnosti nás přitahovalo. Dobře jsme znali veřejně přístupnou trasu kasematami z Cihelné brány do Gorlice, ale více nám vyhovovala „divočina“ pod tzv. Kulatinou. Přesto se někdy stalo i něco nepředvídaného. Jednou odpoledne jsme šli jen ve třech nebo ve čtyřech kolem rotundy sv. Martina, když vtom si všimneme, že dosud nepřístupný vchod do kasemat ve svahu nad ní je otevřen. Když jsme přišli blíž, ukázalo se, že vstup dolů do hlubin je volný. Chtěli jsme tuto šanci využít, proto jsme si obratem opatřili a rozžehli alespoň svíčky a jednu z nich jsme voskem připevnili na objevené prkno. Tak jsme se vyrobili jakousi provizorní louč a sestup do kasemat mohl být zahájen.
Jak to obvykle bývá, zprvu to šlo lehce. Sešli jsme po dlouhých schodech do podzemí a vydali na se na průzkum chodbou, která ovšem nebyla nijak osvětlená. Ocitli jsme se v naprosté tmě, tak jsme si slespoň nenápadně dodávali odvahu. Jediná světlejší místa byla jen pod kulatými komíny průduchů, ale to nám při postupu nijak nepomáhalo. Cítili jsme najednou, že jsme se dostali už příliš daleko a že nevíme, jestli nezabloudíme. Také naše svíčky začaly vypovídat službu, hrobové ticho kolem nás bylo stále zlověstnější a představy, že mezitím někdo vchod nad sv. Martinem uzamkne, v nás přeci jen probouzely strach. Přesto jsme šli ještě chvíli dále, dokud jsme proti sobě neucítili zavanout podivný průvan – jeden z mých kumpánů prohodil něco o démonu, který létá ve vyšehradských kasematech. A bylo, jak se říká, vymalováno! Velice rychle jsme se vrátili na sluneční světlo, kde z nás všechna úzkost po nějakém čase zase vyprchala. Tolik moje vzpomínka, spadající do kapitoly Vyšehradu hororového.
Většinou ale nebyly naše zážitky tak dramatické. Častým obdobím návštěv na Vyšehradě býval podzim a s ním procházky po Vyšehradském hřbitově nebo sbírání spadaného zbarveného listí z kaštanů, ze kterých bylo možné uvázat třeba draka, schopného letu. Když jsem do sadů zašel sám, mohl jsem si tam v klidu pouštět malé vrtulové letadlo nebo papírové vlaštovky. Nebyla to ještě doba dronová…
Z paměti se mi ještě nejasně vynořují útržky z vyšehradských lampiónových průvodů a exotika lampiónu jako takového, jak ji dokáže vnímat asi jen dítě.
Několikrát jsme na Vyšehradě viděli při práci filmaře. Nejvíce si pamatuji na natáčení přímo v domě ve Vratislavově ul. čp. 77/31, zamlženého dýmovnicemi a prosvíceného silnými reflektory. Film jsem pak viděl v televizi, avšak jeho název jsem později zapomněl. Chtěl bych si ho po letech opět připomenout, stejně jako film „Neuvěřitelný příběh“, o němž mi zatím také scházejí podrobnější informace.
Vrátím se ještě na chvíli do školních škamen, abych dovedl své vyprávění až do roku 1992. Jako obranu či odreagování proti učebnímu stresu, jenž se s každým dalším ročníkem neúprosně zvyšoval, jsme o přestávkách propadli tehdejší mánii hraní „čáry“. Asi nemusím nic dalšího dodávat, uvedu-li, že se hrálo o „céčka“ a že šlo o líté boje, kdy se lino podlahy v naší třídě céčky jen hemžilo. Céčka se zároveň stala sběratelským artiklem, lišila se nejen svým provedením a barvami, avšak také kvalitou materiálu. Nejcennější byla zřejmě ta fosforová, která jsme „nabíjeli“ na slunci a pak se na ně dívali v uzavřených dlaních. Rozumí se samo sebou, že hrát s nimi čáru se chtělo jen málokomu, většinou jen z donucení při snaze zvrátit na poslední chvíli prohru. Tento dovolený „hazard“ někdy probíhal i na Vyšehradě.
Takových kouzelných zaklínadel, jakými byla céčka, se tehdy vyskytovalo více. Když se náhodou v papírnictví objevily dnes zdánlivě obyčejné „voňavé“ pryže na gumování, nastal téměř poprask a každý je chtěl mít. Ne všem ale byly dostupné.
Tyto soukromé aktivity byly vlastně nutné, protože jinak by byl náš život příliš spoután školskou byrokracií minulého režimu a z ní plynoucími situacemi, na něž by člověk nejraději zapomněl. Proto se o nich příliš nerozepisuji. Snad jednu za všechny – mám ji stále živě před sebou. Někdy koncem osmdesátých let jsem byl na školní chodbě vyslýchán mladým párem učitelů, který sem přišel asi rovnou z fakulty jako vedoucí místní pionýrské organizace. Vyčítali mi, proč nechodím do „jisker“, a prorokovali mi špatné konce, když nebudu přijat do Pionýru. Odpověděl jsem jim krátce, že ten den se můj otec vrací z delší služební cesty do Maďarska, a proto spěchám domů. Už jsme se nikdy neviděli…
První malé změny přinesl až listopad 1989, i když v učební osnově se projevil pouze tím, že v prvním pololetí skončila výuka ruštiny a ve druhém se z chemikářky náhle stala angličtinářka. O listopadových událostech jsme si povídali jen s kamarády; především o tom, kdo z nás kde byl ono páteční odpoledne 17. listopadu, „když hřmělo“. Co všechno člověku nezůstane v paměťových závitech: spolužák Petr Naske mi řekl, že máma ho právě poslala koupit máslo, jinak že nevěděl nic. Já jsem měl to štěstí, že jsem ruch na Albertově zažil osobně. A zdá se mi někdy až neskutečné, jestli a jakou shodou okolností zasáhl do osudu celé akce hrob Karla Hynka Máchy, u kterého měla demonstrace původně skončit.
Rok 1990 přinesl jubileum jiné slavné osobnosti Vyšehradského hřbitova, spisovatele Karla Čapka. S ním souvisela i celostátní žákovská soutěž, slohový úkol na téma „K. Č.“ Několik z nás se jí také muselo zúčastnit, ačkoli jsem se paní učitelku i rodiče snažil varovat – Čapek rozhodně nepatřil mezi autory, které bychom v hodinách českého jazyka detailně probírali. Vezmeme-li navíc v potaz, že jeho literární dílo dokáže v souvislostech pochopit až dospělý člověk. Nedalo se ovšem nic dělat. Přišel jsem se pak s ostatními podívat na slavnostní vyhlášení výsledků, které se konalo v obřadním sále vyšehradského Nového proboštství. Sedli jsme si až do zadní řady a pozorovali, naštěstí s nadhledem, průběh ceremonie a rozdávání cen, kterými byly, jak jsem zahlédl, verneovky.
Ještě jednou vás zavedu do „domečku“ ve Vratislavově ulici čp. 66/15, původně vyšehradského chudobince sv. Vojtěcha, založeného r. 1865 proboštem Vojtěchem Rufferem. V letech 1988–1990 jsem do něj docházel na hodiny počítačové výuky systému „Karel – Basic“, kterou vedli pánové Richard Papík a ředitel SMT Jiří Olmer. S úsměvem dnes listuji ve svém sešitu, který dosvědčuje, jakými nesmyslnými krkolomnostmi jsme museli procházet, když jsme „nebohého Karla“ posílali stavět dům, zvedat předměty apod. Opět jeden z příkladů, jakým bych rozhodně nedoporučoval seznamovat studující mládež se světem techniky. V současnosti domeček stále slouží placeným žákovským kroužkům, je ovšem očividné, že původně byl tento objekt zamýšlen pro zcela jiné využití.
Poslední školní rok v osmé třídě (1991/1992) byl pro nás pochopitelně plný otázek, kam se vydáme studovat dále. Ale raději zaznamenám jinou událost, příhodu o návštěvě u naší učitelky dějepisu pí. Eckertové ve Vyšehradské ulici naproti „Pěti králům“. Přestala tehdy již vyučovat; jak jsme se dozvěděli, tak kvůli zdravotním potížím se srdcem. Proto jsme mezi sebou živelně sestavili větší deputaci, která se s ní za nás přišla rozloučit. Profesorka Eckertová přitom nebyla právě z nejoblíbenějších, chovala se k nám většinou dost příkře, nicméně i vlivem její vážné nemoci se tato hradba mezi námi najednou ztrácela. Když jsme u ní zazvonili a vyšli k jejím dvěřím, byla možná trochu zaskočena, ale poznal jsem, že jsme ji dojali – nakonec nám tiše popřála, abychom byli v životě šťastní.
Nastal pátek 26. června 1992, kdy jsme se ráno dostavili do školy pro poslední vysvědčení. Odbylo se to celé nějak až příliš rychle… Pamatuji si, jak jsme potom zvolna vyšli ven. Zbylo nás jen několik, kdo jsme si mezi sebou chtěli ještě chvíli povídat, a jen tak nazdařbůh jsme se vydali na Vyšehrad, na Meduňku – asi jako vězni, kteří byli po osmi letech propuštěni na svobodu. A to byl konec. A nové vržení do neznáma.
Musela ale uplynout ještě další léta, než se mi podařilo shromáždit studijní prameny o vyšehradské minulosti do té míry, abych s nimi dokázal kriticky pracovat (např. o Vyšehradském hřbitovu). Zároveň mi ale zůstala blízká i beletrie, týkající se zdejšího historického ovzduší. Ať jde o spisovatelky Popelku Biliánovou, Ninu Svobodovou a Emilii Bednářovou, bohužel stále nedostatečně připomínaného Karla Viku, Ignáta Herrmanna a další plejádu v současnosti neprávem zapadlých jmen.
Na závěr proto ještě přidávám svoji vzpomínku na básnířku, překladatelku a novinářku Zdenku Bergrovou (1923–2008), se kterou jsem se poprvé setkal na valné hromadě Spolku českých bibliofilů a která je s Vyšehradem již bytostně spjata (nejen místem narození a posledního odpočinku). Tehdy zrovna vydala svoji malou vzpomínkovou knížku „Děti republiky“ (2006), kterou jsem si od ní koupil a po přečtení jí poslal dopis. Následovalo pozvání k návštěvě do ulice Marie Cibulkové a jedno milé odpoledne, ve kterém mi vyprávěla o svých osudech a odpovídala na mé dotazy o jejích knížkách. Léčila se tehdy sice z infarktu, nicméně nebylo to ani znát a se zájmem jsem sledoval její energické názory na naše politiky. Ještě ji slyším říkat, jak moc se spletla ve své předpovědi, když v roce 1989 vydala sbírku „Na jarní barvy spoléhám“.
S ohledem na Vyšehrad nebyla jen autorkou příležitostných tisků, které vydala Správa NKP Vyšehrad (K. H. Mácha: Jitro a sbírka básní Vyšehrad), ale také několika zajímavých článků s vyšehradskou tématikou, jež by se měly vysvobodit ze starých novin a časopisů a čtenářsky zpřístupnit. Z jejích knížek se stále vracím ke zmíněným „Dětem republiky“, ve kterých neopakovatelným způsobem popsala svá dětská léta prožitá na Vyšehradě a jeho okolí, s portréty svých nejbližších, ale i různých typických „figurek“ a dávno neexistujících míst, jakými byly třeba početné vyšehradské hospody, ve kterých se shromažďoval tehdejší společenský život. Nepochybně i ona by se měla dočkat své reedice, nejlépe v rozšířené podobě – spojení s jejími některými články a básněmi by, myslím, nijak nevadilo.
S dalšími tématy, na která zatím nepřišla řeč, se čtenářům přihlásím zase příště.
Filip Hynek
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
