Cihelná brána na Vyšehradě

Žádná jiná vyšehradská stavba se nemůže pyšnit tolika jmény jako severní brána do pevnosti. Říká se jí Cihelná, Vojenská, Nová, Pražská anebo Chotkova. Už pouhý tento výčet postačuje k její základní charakteristice.

 

První primitivní opevnění Vyšehradu vzniklo už za vlády přemyslovských knížat. Tenkrát ovšem chránilo pouze knížecí a královskou akropoli. Až v dobách Karla IV. se hradby rozšířily a obklopily prostor více méně shodný s dnešním rozsahem pevnosti.

Středověká vyšehradská cesta na plánku Nechvátala a Kašičky
Prapůvodní středověká cesta na Vyšehrad směrem od Prahy s předpokládaným umístěním severní brány na plánku Bořivoje Nechvátala a Františka Kašičky. (Praha archeologická)

Na Vyšehrad se tou dobou vstupovalo dvěma branami. Špičkou na jihu a Jeruzalémskou bránou na severu. Druhá zmíněná brána stávala dle mínění archeologů zhruba v místech současné Cihelné brány. Tomuto tvrzení nahrává mimo jiné existence zbytku bývalé středověké cesty, která dodnes odbočuje přibližně uprostřed Vratislavovy ulice.

 

Tři sta let po Karlovi IV., když se Evropou prohnala Třicetiletá válka, byl Vyšehrad opevňován znovu a pořádněji. Pevnost obkroužily zděné barokní hradby a severní brána byla při té příležitosti přemístěna o několik desítek metrů východněji. Domnívám se, že k přesunu brány došlo kvůli příliš strmému sklonu původní cesty, který představoval komplikaci pro stálou vojenskou posádku na Vyšehradě.

Bývalá Jeruzalémská brána na Vyšehradě
Přesunutá Jeruzalémská brána na perspektivním plánu Prahy od Josepha Daniela Hubera z roku 1769. Jak vidno, nebyl tou dobou u severních hradeb vybudován násep, takže zdi byly zevnitř pevnosti obnaženy. (Österreichische Nationalbibliothek)

Také přesunutá brána si zachovala jméno Jeruzalémská či Pražská a sloužila Vyšehradu bezmála dvě staletí. S narůstajícím počtem pražských obyvatel a rozvojem obchodu se však Vyšehrad ukázal být úzkým hrdlem v zásobování města. Třebaže se cesta směrem ku Praze už jednou v minulosti překládala do sjízdnější podoby, pořád to nestačilo. Zelináři a další producenti z jižních předměstí Prahy lámali na krkolomné cestě kola svých žebřiňáků tak dlouho, dokud si nevyprosili stavbu nové silnice.

 

Psal se rok 1841 a ve funkci pražského místodržícího působil Karel Chotek. Z jeho iniciativy procházela Praha už delší dobu významnou modernizací. Byl postaven druhý most přes Vltavu a cestu z Malé Strany na Hradčany usnadnila Chotkova serpentýna. O něco podobného se Chotek pokusil i na Vyšehradě.

Cihelná brána na Vyšehradě
Cihelná brána na Vyšehradě s Chotkovou serpentýnou krátce po otevření v roce 1841.

Aby se zmírnilo příkré stoupání od Přemyslovky k rotundě Sv. Martina, vzniklo na silnici esíčko, které protnulo pevnostní hradbu zhruba o sto metrů východněji než původní cesta. Z toho důvodu se Jeruzalémská brána zazdila a v hradební kurtině se probourala brána nová. Nicméně pozůstatky té původní jsou na Vyšehradě dodnes patrné. Identifikovat je můžete podle odlišné skladby cihel ve zdivu nad zatáčkou v horní partii Vratislavovy ulice. Druhým vodítkem je zářez v horní plošině skály, která k hradební zdi přiléhá. Podle její odkopané výšky si navíc můžete udělat představu o původním převýšení cesty i o tom, kolik materiálu bylo potřeba odtěžit kvůli lepší sjízdnosti.

 

Poslední důkaz o někdější existenci Jeruzalémské brány získáte při prohlídce vyšehradských kasemat. Podlaha chodby od Cihelné brány do sálu Gorlice se v jednom okamžiku mírně zdvihá a záhy opět klesá. To protože kopíruje vrchní okraj bývalé brány.

Cihelná brána na Vyšehradě
Cihlová klenba brány při pohledu kolmo vzhůru na snímku z roku 1975. (NKP Vyšehrad)

Ke cti Karla Chotka je potřeba přičíst, že si byl vědom významu Vyšehradu. Ke zhotovení nové brány proto oslovil stavitele Johanna Weisse, jenž jí vtisknul moderní empírový výraz. Použité režné zdivo nejenže bráně dodalo přízvisko, ale zároveň respektovalo charakter přilehlých pevnostních zdí. Brána dokonce zachovala jejich výšku, což dnes umožňuje na severní straně pevnosti nerušené korzování po šancích.

 

Ze všech současných vyšehradských bran je Cihelná nejmohutnější. Čtveřice pilířů v jejím interiéru podpírá mohutné valené klenby a vytváří trojlodní prostor podobný kostelu. Z obou stran do brány ústí tři vstupy – hlavní pro vozy a dva menší pro pěší. Na vnější straně ku Praze jsou vchody dodnes opatřeny vraty, která se však zavírají pouze výjimečně. Naposledy se tak stalo v rámci bezpečnostních opatření při pražském zasedání NATO v roce 2000.

Cihelná brána na Vyšehradě
Jen velmi vzácně lze spatřit Cihelnou bránu zavřenou.

Coby správná pevnostní brána měla být i ta Cihelná obsazena vojenskou stráží. Proto v hradebních náspech po stranách brány vznikla dvojice bytů a strážnice. Vyšehradská spisovatelka Popelka Biliánová ovšem podala zprávu o tom, že vojenská posádka se sem přestěhovala až několik desetiletí po vzniku brány. Původně jeden z bytů obýval vyšehradský valmistr, tedy dozorce hradeb, ten druhý pak několik vojenských vysloužilců. Aktivní stráž sem byla přesunuta až poté, co zanikla strážnice u hřbitova, která stávala zhruba v místech, kde jsou dnes umístěn Čertův sloup.

 

V Cihelné bráně prý bývala snadná služba. Potravní daň při vstupu do Prahy se totiž vybírala už na začátku pevnosti v Táborské bráně. A o nějakém dobývání nepřáteli nemohla být řeč. Stráže v Cihelné bráně proto často lelkovaly, obzvlášť když jim vyšehradští kluci dělali předsunuté hlídky a včas hlásili příchod nadřízených.

 

Druhá polovina devatenáctého století přinesla Praze postupné rušení hradeb po obvodu města. Vyšehrad zůstal poslední vojenskou výspou na pražském území, ovšem i jeho význam značně poklesl. To se projevilo například v tom, že se pevnostní kasematy v sousedství Cihelné brány pronajímaly k různým skladovacím účelům. Podzemní chodby nejčastěji využívali mimopražští zelináři, kteří si zde večer uskladňovali svou produkci, kterou hodlali ráno prodat na městských trzích. V sále Gorlice pro změnu pražský magistrát uchovával městské zásoby petroleje a dalších naturálií. Roku 1915 dokonce petrolej prosákl až na dvůr nedaleké Neklanovy ulice, kde nakrátko způsobil prospektorské nadšení.

Cihelná brána na Vyšehradě
Zelináři vykládají své zboží v Cihelné bráně na obrázku Viktora Olivy z knihy Praha ve dne v noci.

V roce 1912 se vážně uvažovalo o tom, že by Cihelnou bránu mohla vést nahoru na Vyšehrad tramvajová trať. Byl dokonce vypracován projekt, který počítal s průtahem dvou kolejišť skrz obytné místnosti, kde dnes sídlí průvodci a prodejna suvenýrů. Tramvajová trať přes Vyšehrad nakonec zůstala jen v plánech a výkresech, což lze pokládat za moudré rozhodnutí. Ostatně tou dobou byl už o necelý kilometr dále proražen Vyšehradský tunel, který obstaral pohodlné spojení Prahy s jižními předměstími. V pozdějších dobách pak přibyl ještě Nuselský most, takže někdejší vyšehradský vstup do města dnes využívají už jen turisti a hrstka místních.