Vzpomínky na vyšehradskou zahradu Přemyslovku

Třebaže Vyšehrad v posledních letech nebývalé vzkvétá a probouzí se do čím dál větší krásy, na jedno místo jako by se pozapomnělo. Jde o zpustlou zahradu Přemyslovku, někdejší vyšehradskou chloubu.

 

Na vyšehradském pozemku, který se táhne podél novoměstské hradební zdi směrem k Botiči, bývala zahrada už počátkem 15. století. Bohumil Janda Cidlinský uvádí ve svém historickém románu Pod Vyšehradem, že náležela vyšehradskému rychtáři Rachelovi. Za pravdu mu dává i stará smlouva z roku 1413, ve které se Rachel zavazuje vyplácet manželce staroměstského měšťana Martina ročně jednu hřivnu grošů ze svého domu nad Botičem.

Smlouva vyšehradského rychtáře Rachela o pronájmu
Smlouva vyšehradského rychtáře Rachela z roku 1413, ve které je zmíněn jeho dům nad Botičem. (Monasterium.net)

Ve fejetonech Popelky Biliánové se lze nadto dočíst, že v místech Přemyslovky býval kdysi tzv. Šabatec. Tak se označovalo místo, kde se ubytovávali židé, kteří přijeli do Prahy, ale neměli ve městě domovské právo. V takovém případě museli nocovat za hradbami. V horní partii zahrady bývala též Židovská studně, kam však místní chodili pro vodu jen velmi neradi.

 

Kde zapíjeli obrozenci?

S postupným vzmachem vyšehradského podhradí a také díky přímému sousedství s dvěma významnými obchodními cestami je vcelku pochopitelné, že v zahradě později vznikl hostinec. Soudě podle historických map se tak stalo nejspíš počátkem 19. století. Hostinec zvaný Přemyslovka se záhy stal vyhledávaným místem výletníků z celé Prahy, kteří zejména o nedělích přicházeli svlažit hrdlo vyhlášeným pivem a pokochat se dechberoucím výhledem.

 

„Byl odtud rozhled po zahradách okolních, ovocných i zelinářských, a přes silnici bylo viděti i na báně kostela na Karlově, pnoucí se nad travnatou Folimankou. Za dne brouzdávaly se v Botiči, který tudy tekl, děti,” píše Petr Fingal v románu Za károu Tylovou. V knize líčí, kterak se v Přemyslovce za dob majitele Ignáce Kůry hrálo ochotnické divadlo a jedno z představení poctil návštěvou sám Kajetán Tyl, kterému šenkýř ochotně děkoval za návštěvu.

Edvard Herold - Přemyslovka od Botiče
Spodní nároží Přemyslovky u můstku přes Botič. Kreslil Edvard Herold v osmdesátých letech 19. století. (Ottovy Čechy)

V druhé půlce předminulého století si Přemyslovku oblíbil pro změnu Jan Neruda, který tu v roce 1875 zorganizoval velkolepou zahradní slavnost pro hosty z kruhů spisovatelských, žurnalistických a uměleckých. Různé národní slavnosti se tu pak odehrávaly i v dalších letech. Zahrada bývala vyzdobena lampióny a zaopatřena řadou stánků, houpaček a kolotočů. Areál prý pojal až šest tisíc návštěvníků, kteří křepčili do rytmu muziky a těšili se na závěrečný ohňostroj.

 

V zahradě stál kromě tří zděných budov také vyhlídkový altán na skalním výběžku pod hradbami, pod nímž se rozprostírala pastva pro oči. Přírodě byla po anglickém vzoru poskytnuta volnost, takže stromy a keře bujely bez výraznějších zásahů člověka. To zahradě propůjčovalo romantický vzhled, ale zároveň se díky tomu Přemyslovka zapsala do botanických či entomologických časopisů coby místo výskytu některých specifických druhů.

 

V odéru Botiče

Poslední zlaté období zažila Přemyslovka v osmdesátých letech 19. století, kdy se jejím majitelem stal předseda Pražské paroplavební společnosti Jaroslav Procházka. Z jeho iniciativy vyrostl v roce 1888 na místě původního vyhlídkového altánu malebný letohrádek s cimbuřím, podobný nedaleké vile Bělce. Jen pár let nato ale Procházka umřel a zahrada začala pustnout. Tou dobou byla její dolní část několikrát poničena rozvodněným Botičem, který mimo jiné zapříčinil i otrávení vody v nedaleké studni.

Vyšehradský letohrádek Přemyslovka
Letohrádek s cimbuřím pod vyšehradskými hradbami v dnešním stavu.

O Botiči a jeho neblahém vlivu na vyšehradské ovzduší si můžete přečíst v samostatném článku. Ani hosté Přemyslovky nebyli ušetřeni smradu z odpudivé stoky, po níž dokonce jednoho dne připluly dvě lidské končetiny a zachytily se na česlech pod Přemyslovkou. Při dalším ohledání pak vyplavala na hladinu ještě lidská střeva.

 

Není bez zajímavosti, že koncem 19. století se Přemyslovka objevila mezi místy vytipovanými ke stavbě zoologické zahrady. K tomu však nedošlo, stejně jako k plánovanému rozšíření vyšehradského nádraží, které bylo taktéž projektováno do spodní části Přemyslovky. Část opuštěného pozemeku tak přes zimu sloužívala jako veřejné kluziště, ale po zbytek roku ho obývali především tuláci a jiná individua, skrývající se před dosahem spravedlnosti.

 

Doskočiště sebevrahů

A ještě jeden smutný fakt dodával Přemyslovce na proslulosti. Z vyšehradských hradeb do zahrady často skákali sebevrazi. Kolik lidských životů vyhaslo ve stínu zdejší hradební zdi, by se dalo jen těžko spočítat. Podle kusých novinových zpráv jichce musely být desítky.

Jan Minařík - Přemyslovka
Stavební ruch v okolí Přemyslovky na malbě Jana Minaříka z roku 1888.

Lačnost po nové bytové výstavbě přivedla koncem 19. století do Přemyslovky dobové developery. S rozparcelováním pozemku se začalo v roce 1888, ale kvůli různým komplikacím se začalo skutečně stavět až o deset let později. Z někdejší strmé pěšiny zakončené můstkem přes Botič se stala regulérní dlážděná ulice, zvaná dodnes Přemyslova. Nízká hostinská stavení byla nahrazena mnohapatrovými činžáky, které bohužel zcela zastínily ojedinělý výhled ze zahrady.

 

Torzo bývalé vyšehradské chlouby je dnes přístupné z Přemyslovy ulice úzkou cestičkou podél trafostanice. Dá se tudy pohodlně dojít až k malebnému letohrádku, který se zachoval jako jediná připomínka někdejší slávy. Zbytek zahrady bohužel chřadne a je na něj smutný pohled. Kéž by se brzy zablýskalo na lepší časy.