Wimmerovými sady k Folimance

Před časem jsem uveřejnil přepis staropražské cestopisné črty z roku 1888 o cestě vlakem z Vyšehradu na Hlavní nádraží. Nyní se můžete vydat opačným směrem v turistickém pojednání Karla Chalupy z roku 1902. Zavzpomínejte společně s autorem na doby, kdy na Vinohradech a v Nuslích dávaly lišky dobrou noc.

 

„Na Prahu před léty ze všech stran, ze všech vršků a pahrbků okolních i strání shlížívaly vinice a zahrady, z nichž tu a tam domky viničné obecně s vížkou nad žlábkovou střechou, budky a lisy vinné prokukovaly. Sem za starších dob brával se pražský nákladník vína s rodinou o vinobraní, sem přistěhovali se sousedé v době moru na povětří zdravější, tu bývaly procházky veselé mládeže i starších vážných starousedlých lidí.

 

Jarní slunce vylákalo klidné občany z klikatých uliček staré Prahy do nejbližšího okolí za městské brány a toto rychle ožilo. Staří Pražané chápali a cenili zde rozložené krásy přírody, a ne nadarmo nezvali tak mnohou vinici v okolí „rájem“.

 

Od 16. věku počalo sice vinic ubývati, ztrácely se zvolna a ustupovaly polím, takže roku 1729 úřad purkmistrovský počet vinařů pražských na pouhých 450 udává; ale do zpustlých vinic, do zahrad a polí byla starým Pražanům jarní vycházka vždy milou jako nám, s tím toliko rozdílem, že my toužíme dále, kdežto starým stačilo nejbližší okolí.

Wimmerovy sady
Wimmerovy sady čili Wimmerische Anlagen na mapě Prahy z roku 1842.

Vinice u Koňské a Žitné brány, na rovině se rozkládající, byly – jak se zdá – jedny z prvních řádně prořídlých. Poslední, nejdéle se zachovavší vinice v tu stranu zbývaly na svahu k jihu k údolí Nuselskému u Zvonařky a Folimanky. Na ostatní prostoře vznikla pole, ale velká část půdy zůstala tu nevzdělána, tu tam plazil se divoký keř vinný po zemi, tu zbyly některé stopy ochranných náspů z dob obležení švédského, tu rumiště na místě zbořeného lisu nebo zbytky rozmetané rozpadlé zdi viničné. Jen tu a tam stál osamělý domek novějšího původu.

 

Jakého to bylo divení z jara roku 1808, když svobodný pán Jakub z Wimmerů, c. k. plukovník, celé toto jemu náležející místo v jakýsi park proměnil a mladé vloni zasázené stromky poprvé mladistvou žlutavou zelení k životu se hlásily! Rokle vyrovnány, rum a kamení odvezeno, silnice dvoj- i čtyřnásobně stromořadím ovroubena a vážní Pražané ve vysokých cylindrech, v šosatých v pasu přiléhajících kabátech s dámami v širokých, krinolínou v šíř rozepřených šatech, v cípatých zepředu živůtcích a obloukovitých kokrhelích, otáčeli se rokujíce na vše strany, ani bývalou pustinu nepoznávajíce. Co tu bylo vychvalování nezištného, dobromyslného barona!

 

A řekněme si zpříma: nalezli bychom dnes kohosi, jenž by, maje blíže města pozemky, místo aby je zpeněžil, vložil do nich kapitál a odevzdal je obecné potěše? Baron byl posledním snad lidumilem tohoto druhu. Pražané rádi sem chodívali, ale krása ta netrvala bohužel dlouho. Hned po smrti baronově (roku 1822) pustly sady. Schůzky bývaly tu mnohem skromnější, stromořadí stalo se jen oblíbeným dostaveníčkem samotu milujících jednotlivců a zamilovaných párků, ba – jak Zap v Průvodci svém z roku 1835 připomíná – také některé domy tu již vznikly, jichž nevkusný, kasárnický sloh až uráží.

Wimmerovy sady - Antonín Pucherna
Vyhlídková terasa ve Wimmerových sadech. Okolo roku 1810 kreslil Antonín Pucherna.

Napravo – z jakéhosi náměstíčka, kde cesty se větvily – vybíhala podél hradebního příkopu cesta známá většině obyvatelstva, jejíž levou stranu hraničily pole. Zvala se vůbec „cestou filozofů“; a ne nadarmo. Honosila se v každý čas denní určitými tvářemi samotářů, takřka určitými stavy lidí dle věku i zaměstnání, kteří zde tvořili v každý čas většinu. Ráno vídali tam starší pány ve starobylém takřka oděvu, s cylindrem již opelichaným na šedé hlavě, dle všeho pány profesory. O poledních ztratil se profesor v bráně, ale za časného odpoledne objevil se jeden za druhým zamilovaný páreček, v sebe nadobro zahloubaný. A zvolna se cestička plnila chůvami s dětmi, na vozících i na rukách, nějakou paní osamělou s několika chlapci, přišel i důstojník, nevěda již kam se obrátiti z nudné mu Prahy. Po čtvrté objevili se tu studenti, hledající klid, jehož ku svému učení potřebovali. A teprve večer docházelo sem obecenstvo nejrozmanitější, jež, byvši po celý den zaměstnáno ve zdech pražských, vyšlo si sem nadýchat se čerstvého vzduchu před spánkem.

 

Jinak bylo zde v létě ve čtvrtek, kteréhož dne bývalo ve školách prázdno. Již po polednách ubíraly se sem děti zvláště z Nového Města na vycházku, s níž obecně byla spojena skotačina. Návštěva jich neplatila ovšem „cestě filozofů“, ale hradebnímu zelenému příkopu, který byl nejhledanějším místem k oblíbeným hrám, jakož byly „tyčkrle“, míč, loupežníci, běh o závod a jiné. K občerstvení druhdy i na celý den stačil chléb, někdy k němu i studený cervulát a k pití láhev vody cukrové nebo, sehnáno-li několik krejcarů, oslazené mátovými pokroutkami. Než i pumpa umístěná pro vojenskou posádku Slepé brány nade zdí hradební, jež měla odtok do hradebního příkopu, vypomohla někdy v čas potřeby nejvyšší.

 

I usedli mladí turisté do příkopu do kypré trávy; dívky pletly, hrály „drápky“ a hoši hleděli si některých shora vylíčených živějších zaměstnání sportovních, nenesla-li se jich touha výše k poznání přírody, najmě zoologie. V příkopech hradních rozlévaly se totiž kaluže tu vyvěrajících vod pramenitých a v nich skrývali se nejen pulci, žáby a vodní brouci, ale i malí mločci, obecně „salamandři“ zvaní, a těm platila námaha hochů, toužících, aby své domácí akvárium, ve sklence vody zřízené, několika exempláři mločků oživili. Také ubohý motýl, který přiváben chladem vody, žízniv do příkopu se odvážil, měl notnou práci, aby svým pronásledovatelům unikl. Houf čepic i kabátů usiloval se ho v letu zmocniti, dokud motýl nepostřehl, kudy nejlépe ven, a třepetavým letem do výše se pustiv přes hradební zeď hochům neunikl.

Novoměstské hradby v Resslově ulici
Hradební příkop v bývalé Resslově ulici, dnešní Rubešově, na vyobrazení Františka Kořenského. (Ottovy Čechy, 1892)

Ostatně bylo tu lépe než v některém dnešním parku slunném a stínu prostém. Vždyť zdi, tu širší, tu užší údol tvoříce a v rohatých bastionech klikatě vystupujíce, po celý den v kterémsi místě chládek poskytovaly. Koncem léta oživla cesta a okolní strniska zástupy hochů „draky“ pouštějících. V pozdní jeseni bylo tu truchlivěji; zato v zimě oživly příkopy. Voda nadržena totiž a zřízena tu pěkná kluziště, zvlášť pro drobnější bruslaře, s předností, že se tu mladý sportsman nikdy, ani když se probořil, utopiti nemohl. Zřízení kluziště oznamováno nahoře v poli červenobílým praporem.

 

Pod Karlovem končil příkop, ale cesta z výšiny vedla dále dolů po skalisku serpentinou na silnici, jež jako dosud bývalou vinici Zvonařku obepínala, sklánějíc se do Nuselského údolí. Tu pod Karlovem bývala obecně zastávka všech, ať filozofů, či nefilozofů; údolí, obemknuté vyšehradskou citadelou a svahem pankrácké výšiny s malými domky kolem nepatrného kostelíka, bylo plné věkovitých stromů a milý dol ten dojista veselou náladu i v duši stísněné vzbuditi dovedl. Vyhlídka ta jakožto cíl pouti na „cestě filozofů“ byla známa a žádný chodec nelitoval trochu té námahy. Tu těšil se pozorovatel úplnému klidu a jenom někdy byl vyrušován vířením bubnů a zvuky vojenských trubek, koncertem cvičících se vojínů na rozsáhlé prostoře hradeb Karlových.

 

Jinak šlo se z Wimmerovských sadů na Nuselské schody – bližší cestou, než vedla silnicí –, ale tak mnohý člen rodiny vážil raději delší cestu kolem Zvonařky z opatrnosti, aby zdráv domů došel – a to zejména večer. Myslím, že s utajenou hrůzou vzpomíná starší Nuselan na staré schody Nuselské. Zdály se romantickými jenom zdáli tomu, kdo po nich choditi nemusil a ne nadarmo dole pod schody stojí kaple svaté Anny (z roku 1769) snad ku příležitosti, aby člověk, jenž ji shora sešed šťastně dosáhl, tu vyšším mocem poděkovati se mohl.

Nuselské schody
Nuselské schody s kaplí sv. Anny kolem roku 1900.

Na svahu na pozemcích bývalých vinic po obou stranách schodů již v letech čtyřicátých zakládány pro pěknou vyhlídku některé vily, jež jména starých vinic za své přijaly jako: Vorlová, Kozačka aj.

 

Nejhezčí kus procházky býval však dole údolím, zahnul-li chodec po alejemi vroubené cestě napravo k poslední vinici údolí Nuselského, k Folimance, jež si své staré vinné keře až do let čtyřicátých zachovala a kde dosud tu a tam pod starou hradbou Karlovou po zemi zbídačelý keř vinný se plazí. Po levé straně stinné cesty táhla se milá lučina, zaujímajíc skorem celou prostoru údolí potoka Botiče, ohraničena polními cestami s chudou, ale rozlehlou chatrčí zahradnickou uprostřed. Po celé procházce provázel nás Botič křivolakým tokem, tu zátočiny, jinde tůně a onde proudy tvoře. Zasluhuje zmínky, že v těchto místech ještě v letech třicátých mládež nuselská a vyšehradská, ve vodě s vykasanými kalhotami stojíc, vltavské sem zbloudilé řízky lovila. Vysoké vodní topoly a lindy a sem tam i stará vetchá nahnutá vrba vroubily břehy potoka, takže nízké stavení Folimanky ani zříti nebylo. Na křižovatce cest před Folimankou byl v potoce jezík, jenž dříve část vody, později však celý tok její do mlýnského ramene sváděl, takže za suchých dnů na jalové rameno Botiče téměř nic nezbylo. Mlýnské rameno Botiče u Folimanky pode zdí Karlovou plynulo do města a běžíc podél ulice Slupské a Botičské hnalo dolní mlýn na Vyšehradě u samé řeky Vltavy.

Botič u Folimanky - Adolf Liebscher
Botič u Folimanky na kresbě Adolfa Liebschera. (Ottovy Čechy, 1892)

Přes Botič v údolí Nuselském vedl starý vzravý most dřevěný, přes nějž strach bylo jíti, ač zbývala útěcha, že by se účastník katastrofy v mělkém Botiči neutopil, nýbrž toliko zmáchal. Tu před brankou, blíže Přemyslovky, stával denně starý vysloužilec s kolovrátkem, jenž příchozího do Prahy vítal rozvrzanými zvuky „defilír-marše“ Radeckého, polovici tónů vyrážeje a ostatní jenom foukaje. Brankou, jíž se tuto do města vcházelo, byl jenom tomu vstup dovolen, kdo žádných potravin a vůbec věcí potravní dani podléhajících nenesl. Kdo něco takového nesl, tomu mrzutý hlídač „čáry“ poručil, aby nastoupil cestu přes Vyšehrad nebo Žitnou branou. Pro jistotu, aby nikdo neproklouzl, zahraženo za domkem i jalové rameno Botiče mříží.

 

Leč i z druhé strany pankrácké neb na skalnatých výstupcích pod vážnou citadelou vyšehradskou bylo krásno hleděti za jarního dopoledne a pozorovati milý obraz probuzené přírody. Údolí zbarveno bylo mladou zelení, křovinaté svahy bělostným květem a nad zdí Karlovou trůnily majestátně staré báchorkovité báně karlovské jako strážci celé krajiny. Klid nebyl nijak vyrušen, leda že kterás včelka časně z úlu vyletěvší a slába dosud do mladé travky sklesnuvší vedle nás, znovu v let se vzchopujíc silněji zabzučela…

Folimanka
Usedlost Folimanka na snímku Karla Paspy. (Časopis Máj, 1907)

Údolí Nuselské změnilo se valně. Poprvé přetla ho v letech sedmdesátých spojovací dráha, která měla původně vésti tunelem horou Větrovem a u brány Žitné z tunelu vycházeti. Lučina zmizela pak pod vysokým náspem rumu a štěrku, na němž upravena silnice a vyrostly tu dvě řady všedních činžáků, chaloupka zahradnická rozbořena, mlýnské rameno dávno zaneseno (dolní mlýn zrušen a přeložen) a věkovité stromy obětovány „regulaci“ Botiče, ač beze všeho výsledku. Botič zregulovaný a čím dále tím posmívavější vesele dále připomíná kolemjdoucímu známou nuselskou „pověst“ o nešťastném kanonýru-milenci, jenž do potoka skočiv – čtyři smrtě najednou si způsobil. Také branka hradební zbořena, starý most snad se rozpadl a novým nahražen, jezík před Folimankou zapadl do bahna a dlouho již tomu, co posléz malé dítky v nehluboké nádržce nad ním se koupaly a poslední mladý rybář nuselský primitivní udici do vln potoka vmetl.

 

A nahoře po „cestě filozofů“ ani památky – zmizela ve spoustě stavebních parcel a staré zdi se zacpanými kamením střílnami dlí ve sklepích nových pražských a vinohradských činžáků, jichž řady sahají již zcela na pokraj strmého návrší nad Folimankou. Zmizeli volně chodící, zadumaní obstarožní páni v cylindrech a o tlusté španělky se opírající, zmizely děti jdoucí sem „na výlet“ na celý den s lahví cukrové vody, zmizely párky ruce si významně tisknoucí a zmizel i ten potulný noclehář, jenž prve dole u kaluží se salamandry se vyspal a prvního chodce ještě rozespalý zkroušeně prosil o „malou podporu” na obvyklé své denní posilnění v nejbližším výčepu „pravé samožitné“.

 

Celé prostranství bývalých sadů Wimmerovských pokryto jest ospalými rovnými řadami činžáků. Ani Kravín neušel zkáze, jenom několik stromů u vinohradské stanice přečerpací z jedné a olesněný vršek Zvonařky z druhé strany jsou zbytky bývalé krásy stvořené tu nezištným baronem.

Wimmerovy sady - Kravín
Legendární hostinec Kravín býval středobodem Wimmerových sadů. Původně šlo o skutečný kravín, a tak není divu, že se tu kromě piva servírovalo i čerstvě nadojené mléko.

Wimmerovské sady na pozemcích bývalých vinic, procházky u Folimanky, cesta filozofů, podzimní produkce s draky, kaluže se salamandry, střílny zdí hradebních ucpané kamením a veškeré ty „idyly“, jichž význam pro starého Pražáka pochopiti není s to dnešní blazeovaný dorost, žijí již toliko v mlhavé paměti starých, v jichž myslích vzpomínky na doby ty oživiti bylo účelem těchto řádků.“