Vzpomínky pamětníka – Nusle a Folimanka v šedesátých letech

Následující text je první částí seriálu, ve kterém se snažím dát prostor pamětníkům, aby zavzpomínali, jak vypadal Vyšehrad, Nusle nebo Podolí za starých časů. A jak se odvíjel život v místech, která jsou s odstupem desítek let mnohdy změněná k nepoznání. Prvním autorem je pan Ladislav Kindl (1960), který vzpomíná na své dětství v Nuslích a klučičí hry v parku Folimanka. Jeho povídání jsem doplnil několika archivními snímky ze zahájení stavby Nuselského mostu.

 

Lovím v paměti už řadu měsíců a snažím se sepsat to, co si pamatuji. A je to fuška. Někdy se mi myšlenky ne a ne vybavit. Jindy zase obrazy skáčou před oči jako živé.

 

Žil jsem v Jamrtálu. Můj táta taky. Vyšehrad mu byl vším, a tak když jsme se stěhovali, nikdy to nebylo tak daleko, abychom neviděli na věže kostela sv. Petra a Pavla, abychom nemohli dojít na Železniční most nebo na Výtoň. Pro úplnost a představu, bydleli jsme v Sekaninově, pak chvíli v Plavecké a nakonec v Podskalské.

 

Nuselské údolí před stavbou mostu

 

A i když jsem se odrodil a od roku 1984 jsem „podolský“, tak Vyšehrad a jeho nejbližší okolí včetně Jamrtálu je moje srdcovka. O to víc, že jsem se alespoň pracovními aktivitami do Nuslí po roce 1991 znovu vrátil. A tak musím větu výše uvedenou změnit – já v Jamrtálu stále žiju.

 

Název „Jamrtál“ jsem jako dítě zoufale neměl rád. Nevím proč. Prostě neměl. Pro mne to bylo Nuselské údolí. Jeho dominantou je nepochybně Folimanka, pro nás tehdy spíš Folča nebo Fóla.

 

Přišel jsem ze školy, hodil tašku do kouta, snesl koloběžku před dům a hurá na Folču. „Mami, jsem na Fóle,“ byl nejčastější vzkaz, který jsem mámě nechával na papírku v kuchyni na stole. Za můstkem přes Botič – myslím ten v úrovni Nezamyslovky – čekal svět velkých dobrodružství a sportovních vyžití.

 

S kamarády jsme na koloběžkách jezdili závody kolem dokola ve střední partii Folimanky. Tedy zhruba od zmíněného můstku až k správcovskému domku – dnes je tam kavárna. Cesty byly prašné, a tak jsme tam, jistě k velké radosti maminek s kočárky, kroužili v oblacích prachu co největší rychlostí až do úmoru.

 

Podle Wikipedie se domy pod Nuselským mostem začaly bourat v roce 1967. Tedy v době, kdy jsme tam nepochybně lítali kolem dokola jako šílenci a lezli po stromech až do jejich korun. Ale já si to fakt nepamatuji. Tenhle moment mi v paměti chybí. Pamatuji si až okamžik, kdy jsme s kamarády vylezli na jeden z prvních rozestavěných pilířů Nuseláku, leželi na vyhřátém betonu a koukali do údolí. To muselo být někdy v roce 1968.

 

Zakládání Nuselského mostu, 1968

 

Na louce, která dnes slouží hlavně pejskům – myslím tu část od můstku vlevo směrem k železniční trati Na Slupi –, se určitě v zimních měsících bruslilo. Nízké dřevěné žbrlení a uvnitř svědomitě polévaná plocha. Dalo se tam bruslit do brzkého jara. Bohužel jsem bruslení nikdy nepropadl, ale jak by se mi líbilo to umět. O to víc jsme jezdili na pekáčích na sněhu z kopce pod hradbami. Ten, kdo měl nejlepší techniku, dokázal dojet pěkně daleko. Dnes by patrně skončil v okrouhlém bazénku, který zde zrekonstruovaný slouží od roku 2007. Dodnes mám pocit, že zimy tenkrát byly dlouhé a bílé. Že sníh krásně křupal pod nohama. Ale je to asi jen nostalgie.

 

Co jsem vždycky miloval, to byly plynové lampy. Bylo poetické sledovat denně lampáře, jak s dlouhou tyčí zakončenou háčkem postupně zhasíná, nebo rozsvěcí jednu lampu za druhou. Šel celou Sekaninovou ulicí, tou dlouhou Sekaninkou a s ním přicházela noc, nebo začínal den.

 

Sekaninka, myslím celá ve své délce, to byla pro sedmiletého kluka pěkná štreka. Za myšlenou linii mostu jsme už moc nechodili. Tam bylo území úplně jiných kluků a holek. A podle vyprávění ostatních malých hrdinů od nás tam bylo velmi nebezpečno!!! Na pomezí těchto oblastí se taky občas odehrávaly bitvy, při kterých tu a tam létaly i kameny. Vlastně ani nevím, o co jsme válčili. Ty bitvy snad ani nikdy neměly vítěze.

 

Co si pamatuji, tak Sekaninka, kudy dnes vede cyklistická stezka, měla podél Botiče své korzo. Televizi měl tehdy jen málokdo, počítače a internet neměly snad ani myšlenkový základ. A tak se lidé scházeli na lavičkách pod stromy, které poskytovaly v horkých dnech příjemný stín. A mluvili spolu.

 

Můj děda tam sedával a povídal si se svým sousedem. Na tom jejich setkávání mě bavily nejvíc dvě věci. Jednak to, že oba byli Ladislavové. Jméno Ladislav nebylo z mého dětského pohledu úplně běžné, a tak mi přišlo velmi zvláštní, že na lavičce sedí Ladislav Kindl a Ladislav Tyšer. Podle mě spolu dřív bydleli v Nezamyslovce. Druhou přitažlivostí pro malého kluka pak byla nádherná kolie pana Tyšera, která se mi vždycky moc líbila.

 

Čas trhnul oponou a já v roce 2019 stojím ve dvoře v Nezamyslovce a objednávám na rehabilitaci svoji matku. Vedle mne se dvě dámy snaží o totéž. Recepční zapisuje jejich jména. Tyšerová. Nedalo mi to, oslovil jsem je a fakt to byly příbuzné toho pána, toho druhého Ladislava, se kterým můj děda trávil čas na lavičkách u Botiče. Skvělé setkání.

 

Folimanka během stavby Nuselského mostu, 1968

 

Za můstkem na Folču a pak ještě dál po asfaltových cestách až pod hradby. Tam začínal tajemný svět houští, stromů a stinných zákoutí. Dalo se tu běhat podél hradeb, a nikdo zespodu vás nemusel vidět. Dneska má tato část Folimanky jinou charakteristiku. Je tam cesta, vyhlídky, lavičky, odpočívadla, schody a navíc tolik diskutovaná díra do hradeb. Ale dovedete si představit svět imaginace malého kluka? Pod hradby se daly zasadit příběhy indiánů, rytířů i kluků z foglarovek. Já jsem si tam dokonce v kořeni jednoho stromu kdysi ukryl klukovský poklad v plechové krabičce.

 

Ale stačilo, aby se nad Fólou rozezněl mně známý pískaný signál, který se velmi dobře nesl celým údolím. To bylo tátovo znamení. Vykoukl z okna a zapískal melodii, že je čas jít domů, čas opustit svět her a fantazií. Tak jsem z roští nerad vytáhl svou zelenou „německou“ koloběžku a přes můstek a tehdy ještě obousměrnou Sekaninkou jel domů.

 

Večer jsem usínal a na tmavém stropě sledoval, jak se po něm pohybují odrazy světel automobilů projíždějících podél Botiče. Ulicí, která měla kdysi velmi honosné jméno na to, v jakých místech a u jakého veletoku se nalézala – Přemyslovo nábřeží.

Ladislav Kindl (III.) 

 

Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com