Máchův útěk na Vyšehrad aneb exhumace národního pokladu

Psal se konec roku 1938. Uzavřením Mnichovské dohody přišlo Československo o velkou část pohraničí. Do Prahy a dalších měst přijížděly denně tisíce uprchlíků v touze najít nový domov. Jenže ne všichni Češi dokázali ze Sudet prchnout po svých. Karel Hynek Mácha byl tou dobou už víc než sto let po smrti. Aby se dokázal zvednout ze svého litoměřického hrobu, musel najít pomocníky.

 

S myšlenkou na převoz Máchových ostatků z Litoměřic do Prahy přišel ihned po „Mnichovu“ guvernér Národní banky československé Karel Engliš. Dobový fejeton přičítá jeho iniciativu tomu, že z titulu své funkce zodpovídal za národní poklad, do něhož se Mácha dal též započítat. Ministerská rada jeho návrh odsouhlasila, a tak se 1. října mohla rozběhnout utajená akce.

 

V poledne toho dne přijeli zřízenci Pražského pohřebního ústavu do Litoměřic s úředním nařízením k exhumaci Máchových ostatků. Hrobník Hans Knobloch v tu chvíli zrovna obědval, ale vida naléhavosti, okamžitě se pustil do práce. Spolu se svým pomocníkem odkopal za necelé tři hodiny téměř dva metry zeminy až k uložené rakvi, přičemž v hrobě nalezl ostatky dalších dvou osob. Ze ztrouchnivělé rakve pak bylo opatrně vyzvednuto vše, co zbylo z předního českého básníka. Kromě kostí to byl mimo jiné křížek od růžence nebo kousek zetlelého hedvábí.

Hrobky Karla Hynka Máchy v Litoměřicích
Dvě Máchovy hrobky v Litoměřicích. Vlevo ta skutečná, která se v roce 1938 přestěhovala spolu se svým nájemníkem. Vpravo symbolický kenotaf, pod nímž Mácha nikdy neležel a který v Litoměřicích zůstal dodnes.

Později odpoledne přijel pro vyzdvižené ostatky vůz pohřebního ústavu, který vzácnou zásilku převezl tajně do Prahy. Dočasným Máchovým domovem se stalo Strašnické krematorium, což v té době věděl jen nejužší okruh zasvěcených. Na veřejnost začaly první zvěsti o převozu ostatků prosakovat zhruba až po týdnu.

 

Vědci a lékaři si samozřejmě nechtěli nechat ujít příležitost k tomu, podrobit ostatky důkladnému zkoumání. Jednak chtěli bezpečně prokázat Máchovu totožnost, jednak si slibovali, že ze studia lebky určí jeho přibližnou podobu. Ze života Máchy se totiž nedochoval žádný věrohodný portrét. Prohlídka v Antropologickém ústavu na Albertově vedla tamějšího ředitele prof. Jiřího Malého k následujícímu závěru: „Máchu je nutno si představit jako typického vysokorostlého a temnovlasého mladého muže, zcela shodného typu, s jakým se setkáváme na každém kroku mezi Jihoslovany. Snad i básníkův živý temperament, tolik obdivovaný i kritizovaný, snad i jeho zvláštní osobní záliby, snad i jeho oblibu pro nápadnější oděv, i jeho touhu po cestování smíme se odvážiti alespoň do jisté míry vysvětliti jeho příslušností k dinarskému rasovému typu. Podle všech známek se zdá, že Mácha zdědil tento typ ze strany otce nebo jeho předků. Jeho otec měl rovněž vysokou a statnou postavu, kdežto jeho matka byla postavy menší a drobné.“

Lebka Karla Hynka Máchy
Karel Hynek Mácha a jeho úsměv pro fotografa.

Jakmile se definitivně provalilo, že Máchovy ostatky byly exhumovány a převezeny do Prahy, vzedmula se mohutná vlna zájmu veřejnosti. Ostatky byly proto vystaveny ve Strašnickém krematoriu, které se na několik měsíců proměnilo v improvizované poutní místo. Začátkem roku 1939 se pak Mácha opět přestěhoval na Albertov, kde byl zakonzervován a očekával uložení do nového hrobu. Výběr vhodného místa měl na starosti Výbor pro Máchovy oslavy z roku 1936, kdy si národ připomínal sto let od básníkovy tragické smrti.

 

To, že Mácha spočine na Vyšehradě, nebylo dlouho vůbec jisté. Vyšehradská kapitula totiž nejprve nabídla poměrně stísněné místo naproti hrobce rodiny Emlerových, které se zástupcům Výboru nezdálo dost reprezentativní. (Mimochodem, zanedlouho byl na zmíněném místě pohřben Karel Čapek!) Chvíli se dokonce uvažovalo, že by Máchův hrob nemusel být na Vyšehradském hřbitově, ale v plenéru na skále nad Vltavou. Jiní pro změnu navrhovali Olšanské hřbitovy, protože tam byla pohřbena první Máchova osudová láska Marinka Stichová. Po některých dalších peripetiích se však přece jen našlo přijatelné místo na Vyšehradskem hřbitově, a tak mohly započít přípravy na druhý Máchův pohřeb.

Pohřeb Karla Hynka Máchy na Vyšehradě
K pohřbu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě připravila pošta příležitostné razítko.

V neveselých protektorátních dobách šlo pro Čechy o vzácnou příležitost projevit národní hrdost a sounáležitost. Máchovi se proto dostalo poct vpravdě královských. „Hlavní město Praha darovalo k definitivnímu uložení básníkových ostatků jednoduchou masivní dubovou rakev s celokovovou důkladnou vložkou. Do ní byly ostatky uloženy tak, že vložka byla nejprve vystlána silnou pokrývkou a na tuto pokrývku byla rozprostřena bílá těžká látka z přírodního hedvábí, kterou daroval zesnulý velkoobchodník p. Stanislav Kynzl z Prahy. Na toto hedvábí uloženy byly kosti Karla Hynka Máchy v té poloze a v tom uspořádání, jak leží v těle. Ke kostře přidán byl starý původní růžencový křížek, růžencové zrnko a zbytek hedváné látky z hrobu, vše zabalené v novém hedvábí, a nový poniklovaný křížek daný do rakve 1. října 1938. Poté přehrnuta byla hedvábná látka ze všech čtyřech stran přes kostru a sepnuta pozlacenými spínacími špendlíky, darovanými p. Jindřichem Waldesem z Prahy. Takto zajištěné ostatky pokryty byly poté příkrovem z látky, kterou dalo svého času zhotoviti Ministerstvo školství a národní osvěty jako přesnou kopii látky, nalezené v rakvi krále Karla IV. Do nohou rakve byly potom dány dvě urny: jedna obsahující prsť z litoměřického hrobu básníkova, druhá obsahující ztrouchnivělé dřevo z původní básníkovy rakve a drť nalezenou v rakvi, v níž byly básníkovy ostatky převezeny z Litoměřic.“ Tak popisoval denní tisk Máchovu výbavu na poslední cestu.

Pohřeb Karla Hynka Máchy na Vyšehradě
Rakev s Máchovými ostatky opouští chrám sv. Petra a Pavla a o chvíli později míjí Cihelnou bránu cestou na Vyšehradský hřbitov.

Konečně nastal pohřební víkend. V sobotu 6. května 1939 byla uzavřená rakev nejdříve vystavena v Pantheonu Národního muzea, kam se Máchovi přišlo poklonit před padesát tisíc lidí. Mezi nimi i státní prezident Emil Hácha. Až čtvrt milionu lidí pak lemovalo cestu od muzea na Vyšehrad. Rakev projela městem na černém voze taženém šesti bělouši a na poslední pouti ji provázely zvony všech pražských chrámů.

 

Kolem šesté hodiny večerní dorazil smuteční průvod do vyšehradského chrámu sv. Petra a Pavla. Ve zdejší kapli Mácha přenocoval za nepřetržitých modliteb duchovních. Následujícího dne odsloužil za Máchu zádušní mši vyšehradský kanovník Bohumil Stašek. Jeho odvážná a bojovná dikce mu byla o pár měsíců později přičtena k tíži, když ho zatkalo Gestapo, načež Stašek strávil šest let v koncentračních táborech. Připomeňme si tedy alespoň část jeho kázání: „Karle Hynku Mácho, slibuji ti zde před Bohem, před svatými patrony českými, o nichž jsi ve svých básních tak dojemně zpíval, před ostatky tvými i popelem z rozpadlých srdcí našich národních pracovníků a buditelů, uložených na staroslavném a královském Vyšehradě, že zůstaneme věrni vaší práci, vašemu potu, utrpení i krvi, že nezapomeneme na váš horoucí vlastenecký odkaz, ale budeme jej věrně, poctivě a svědomitě plniti.“

Pohřeb Karla Hynka Máchy na Vyšehradě
Máchova rakev vystavená na katafalku před Slavínem.

Na Vyšehrad té nedělě dorazily tisíce lidí, lačných naposledy zahlédnout národního barda. Vstup na hřbitov byl však vyhrazen jen majitelům vstupenek, pro ten účel vytištěných. Proto průvod s rakví učinil ještě poslední defilé před zraky veřejnosti. Z kostela zamířil na hřbitov oklikou podél kanovnických rezidencí k rotundě sv. Martina, odtud k Cihelné bráně a nakonec strmě do kopce k Novému proboštství. Na hřbitov tak smuteční procesí vstoupilo severní brankou.

 

Před spuštěním rakve do připraveného hrobu ještě zarecitovali Václav Vydra s Eduardem Kohoutem a za české spisovatele se rozloučil Rudolf Medek. „A po chvíli ticha, které rušil jen pokřik veselé ptačí havěti, byla rakev spisovatelskou družinou pomalu spouštěna do hrobu. Dřevo dubové rakve se dunivě třelo o hranu hrobu a pražští učitelé zpívali národní hymnu, jejíž poslední věta přisvědčovala: ‚Země česká, domov můj.‘“ Těmito slovy končí svou zevrubnou zprávu o Máchově druhém pohřbu Josef Kopta v knize Věčný Mácha z roku 1940. Karlu Hynkovi nezbývá než popřát, aby Vyšehrad zůstal jednou provždy jeho definitivní adresou.