Vzpomínky pamětníka – Z mého mládí na Vyšehradě
Dlouhodobý seriál pamětnických vzpomínek na Vyšehrad a jeho okolí se dočkal dalšího dílu. Nesmírně poutavým textem tentokrát přispěl profesor Radimír Novotný (1951), který prožil velkou část života na Pankráci. Je mi nesmírnou ctí, že mohu jeho pankrácko-vyšehradské memoáry uveřejnit.
„Moji předkové z otcovy strany se usadili v Praze na Pankráci nedaleko vyšehradské pevnosti rok nebo dva po skončení první světové války. Zabydleli se v jednom ze skrovných domů v neúplném bloku činžáků z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Můj otec se jim narodil v květnu 1921. Obývali byt o jedné veliké místnosti, v níž měla moje babička krejčovskou dílnu a kuchyň, můj tatínek malinký koutek, v němž dokázal vystudovat, zatímco můj děd – výkonný houslista a kapelník – po večerech většinou koncertoval a cestoval po štacích, takže se všichni nakonec do bytu „nějak vešli“.
Pamatuji se, že každé patro toho domu mělo společný záchod a do některých bytů byl postupně zaváděn elektrický proud. Tento blok domů byl vymezen ulicemi Na Bitevní pláni, Na Pankráci, Štětkovou a Mikuláše z Husi. V tomto prostoru se později nalézal sběr surovin a provozovna Napako. V meziválečném období do něj přibylo i několik činžáků. V severním sousedství tohoto bloku bývaly malé soukromé zahrádky, kdysi po první válce tam prý bylo i skutečné pole. Za první republiky se okolí Vyšehradu směrem k jihovýchodu rychle zastavovalo. Dnešní předpolí Nuselského mostu a pozemek Paláce kultury ale zůstaly ještě dlouho nevyužity. Dobře si pamatuji soukromé zahrádky a zasuté fotbalové hřiště. Konaly se tam poutě a všelijaké místní atrakce. Vzpomínám si dokonce na tzv. Bulhara, jak se tehdy říkalo, u kterého se v oblasti Bitevní pláně nakupovala čerstvá zelenina snad až do konce padesátých let. Z bytu mých prarodičů (v prvním patře) byl daleký rozhled přes Nuselské údolí až na Vinohrady a Vršovice.
Dnešní ulice Na Pankráci od pevnosti vzhůru byla z větší části vybudována až po první světové válce, alespoň pokud jde o obytnou zástavbu. To se týkalo i rohového domu Na Pankráci 2, kde jsem prožil většinu svého života. To bylo tak: Tento dům dostal zásah při bombardování Prahy Američany na sklonku druhé světové války. Byl napůl zbořen, nicméně brzy zrekonstruován. Nevím již, jak se to přihodilo, ale když se můj otec po válce oženil, přidělili mu úřady v tomto domě slušné 2+1 ve třetím patře. Před domem byl (a dodnes je) park, takže jsme měli z oken nádherný výhled na vyšehradskou pevnost, na Petřín a dokonce i na Hrad. Narodil jsem se v listopadu 1951 v podolské porodnici – vlastně jen pár set metrů od šťastně získaného bytu.
Otec i moje matka byli vzděláním technici (stavaři), takže byli po skončení války velmi vytíženi budováním nového státu. Můj otec pracoval na výstavbě nových železáren až v Bohumíně, matka pak v architektonickém ateliéru v Praze. Proto jsem byl – naštěstí jen krátkodobě – vystaven nucenému pobytu v tehdejších jeslích pod Vyšehradem, dnes památkově chráněné kubistické vile mezi lékárnou a železničním mostem. Dodnes si pamatuji ten pocit ponižujícího vyloučení z lůna rodiny; prý jsem ukrutně protestoval mocným řevem. Tento problém byl však záhy vyřešen – ujala se mě babička. Odstěhovala se od dědy k nám, kde mne hlídala a krmila, zatímco děda k nám každodenně docházel. Neměl to ostatně daleko.
Abych si zvykal na dětský kolektiv, musel jsem alespoň na část dne navštěvovat mateřskou školku. Ta se tehdy nalézala v ulici Na Bučance, hned vedle vyšehradských hradeb. Ani tam se mi nelíbilo. Nerozuměl jsem si prý s vrstevníky, zato jsem rád rozmlouval se starými pány, s nimiž jsem špacíroval po vyšehradských parcích. Na školku si pamatuji v nepříjemné souvislosti. Jeden ze spolužáčků mi nacpal do ucha žmolek papírků tak, že bylo nutné řešit celou věc u specialisty na ORL. Dobře to dopadlo. Tím neposedou – dnes už to snad mohu prozradit – byl Jan Štern, známý současný režisér a producent.
Naproti ulici Na Bučance (východním směrem nad mírným svahem) stávaly za mého dětství jakési garáže pro těžké nákladní automobily, které otravovaly ranním startováním vzduch v širokém okolí. Z vyprávění vím, že poslední větší vilu Na Bučance (směrem od hradeb) za války obývala fanatická německá rodina, která v květnu 1945 ostřelovala revoltující Pražany na Bitevní pláni.
Mezi bývalou školkou a „německou vilou“ si za první republiky postavil velkou rodinnou vilu dobrý známý mých prarodičů a jejich rodinný lékař, pan MUDr. Raudenský, kterého ještě dobře pamatuji. Po jeho smrti v jeho ordinaci působila až do penzijního věku laskavá a noblesní MUDr. Lobkowiczová, jíž pak vystřídala MUDr. Moravcová, než bylo obvodní zdravotní středisko z vily ostěhováno pryč a vila přešla do jiných rukou.
Ještě se chci zmínit o tajemném zámečku vystavěném v novogotickém slohu, který stojí až za koncem ulice Na Bučance ve stráni nad Čiklovou ulicí, v blízkosti stanice metra Vyšehrad. Německé dogy původního majitele tam prý před první světovou válkou roztrhaly nějaké dítě. Za mých dětských a studentských let zámeček obýval britský atašé se svojí rodinou. Občas jsem je potkával na Vyšehradě i s jejich psem. Komu dnes zámeček patří, nevím.
První stupeň základní školy jsem navštěvoval na ZDŠ v ulici Na Pankráci, zvané U Kostelíčka. Pamatuji si na vlídnou paní učitelku Šmejdířovou.
Asi ve věku šesti let mě začal můj pražský děda vyučovat hře na housle. To mě velmi bavilo a dělal jsem rychlé pokroky. Někdy jsem předehrával i při hudební výchově na ZDŠ, ale zároveň jsem i „nesmírně zlobil“, jak občas stálo v žákovské knížce. To potom doma následovala exekuce pletací jehlicí zneužitou k sešvihání holé zadnice.
Do nějakých devíti let byl perimetr nás, chlapců z okolí Vyšehradu, malý – blízké Podolí a Podskalí, Nuselské údolí, Kavčí hory a Pankrác. Z těch časů si pamatuji na jedno dramatické dobrodružství. Když započala výstavba budovy nového gymnázia Na Vítězné pláni, nalézala se na oploceném staveništi ohromná hromada navezené zeminy, která se báječně hodila ke skotačení. Spolu s jedním spolužákem jsme ilegálně vnikli na staveniště a na té hromadě rejdili. Zaskočil nás ale hlídač objektu. Já jsem tak tak unikl, ale kamarád byl jat a na několik hodin uzamčen v jakési kolně. Už se stmívalo a na mně bylo, abych událost provinile hlásil jeho rodičům. Tehdy jsem se o spolužáka opravdu bál. Oba jsme dostali za vyučenou.
Ještě si vzpomínám, že po několika letech fungování školy Na Vítězné pláni došlo k propadnutí stropů některých tříd. To byl tehdy velký malér, ale stalo se to, myslím, o zimních prázdninách, takže se nikomu nic nestalo.
Nedlouho poté došlo v ulici Na Pankráci k jinému, většímu neštěstí. Nějaká nekompetentní úřednice z ONV dala povolení ke zvětšení prodejního prostoru v obchodě s ovocem a zeleninou v přízemí starého domu. Nakázala odstranit střední nosnou zeď, o níž se opíraly stropy s byty nad nimi. K destrukci domu propadnutím stropů došlo v řádu hodin. Tehdy, pokud si vzpomínám, zahynuli čtyři lidé. Dnes tam kromě budovy bývalé ZDŠ už žádná stará zástavba není. Byla nahrazena moderními domy.
I část naší ulice mezi bývalou ZDŠ a Štětkovou ulicí postupně zmizela. Postavili tam nejprve budovu pekáren a pak i nové bytovky s moderní lékárnou. Zmizely tak všechny původní prodejny – elektro, cukrárna, drogerie a lékárna. Celoskleněným vchodem do původní lékárny jsem jednou jako malý chlapec prošel, aniž bych postřehl, že obchod je uzavřen. Prostě jsem si průhledných skleněných dveří nevšiml. Těsně za mnou se pak zřítil zbylý střep skleněné tabule na způsob gilotiny. Měl jsem velké štěstí, nebyl jsem vůbec zraněn.
Jako děti jsme tropili všelijaká alotria. Jak již ve svém příspěvku vzpomínal Marek Vavrečka, líčili jsme na důchodce tzv. čuďáky, nastražovali na lidi peněženky přivázané na téměř neviditelném rybářském vlasci a náramně se bavili, když se jich snažili pokoutně zmocnit, a my jsme tahem vlasce (někdy i opakovaně) bránili přivlastnění domněle snadné kořisti. „Nálezci“ se často rozzlobili, že naletěli žertu, přišli o lákavý profit nebo se prokázali jako chamtiví nepoctivci. Někteří lidé ale měli smysl pro humor, ale ti byli spíše poctiví a peněženku by se asi snažili odevzdat.
Také jsme na Vyšehradě trhali tzv. čínská jablíčka. Byla malinká a kyselá, a tak se hodila jen k tomu, aby se házela z hradeb na kolemjdoucí. Někdy jimi byl častován i akademik Viktor Knapp, který občas pobýval na zámečku pod severními hradbami vyšehradské pevnosti. Tyto ataky nemohly samozřejmě nikomu ublížit, neboť jablíčka byla velikosti višní. Jednou se nám ale žertíky nevyplatily – vyhlídla si nás parta starších hochů a schytali jsme několik facek. Snad jsme si je i zasloužili.
Co jsme si ale rozhodně nezasloužili, byly pohlavky od kostelníka od sv. Petra a Pavla. Zašli jsme spolu s kamarádem do vyšehradského chrámu se zvědavostí i nefalšovanou vnitřní úctou. Polohlasně jsme se tázali jeden druhého, k čemu že slouží ty kašničky s vodou. (Později jsme se dozvěděli, že měla být svěcená). Vtom se objevil bdělý pan kostelník, chytil nás za límce a po výchovném pohlavku vyhodil před kostel.
Marek Vavrečka se zmiňuje o cukrárně fungující v přízemí domu, kde bydlel. V ní prodával starý cukrář především zmrzlinu. Ani tento muž však nebyl ušetřen našich žertů; když jsme mu za ni platili, bývalo to hrstmi haléřů, které jsme předtím pečlivě a dlouho spořili a které on musel pracně přepočítávat.
Jak jsme vyrůstali a nabírali rozumu, začali jsme se názorově i hodnotově profilovat. Již jsme nebyli „univerzálními rošťáky“; vznikala tak nová přátelství. S dospíváním někteří z nás ztratili pud sebezáchovy i kázeň, a tak provozovali například riskantní honičky po parapetu hradeb, při kterých se nám tajil dech, začali kouřit, ba i pít. Těch jsme se ovšem zásadně stranili. Byli jsme nicméně bystrými i zvídavými pozorovateli běhu věcí v okolí Vyšehradu a život se nám tehdy jevil bezstarostnější a hravější než později.
Některé výstřední postavy nás přímo fascinovaly a chápali jsme je jako určitý lidský studijní materiál. Místní anomální „osobnosti“ jsme měli dokonce roztříděné do kategorií i s vytvořenými přezdívkami – vedle Frankensteina například Betopulda, Chorobejda, Lásník, Kajutník atd. (Je to vůbec zvláštní, že si starci pamatují takovéto pitomůstky z dětských let, zatímco si nedovedou vzpomenout, zda si neopomněli vzít předepsané léky před pouhou hodinou!) Vzpomínám si na jednu poněkud pomatenou starou paní, která bydlela v prvním poschodí staršího činžáku Na Pankráci. Vysedávala u otevřeného okna a shůry verbálně napadala náhodné kolemjdoucí nesmyslnými obviněními. Dotčený a překvapený nešťastník to obvykle dlouho nevydržel a incident zpravidla končil jeho úprkem mimo dosah té staré dámy.
Jiná stará paní vysoké a vychrtlé postavy s dlouhými havraními vlasy a pronikavým pohledem zase chraplavým kontraaltem informovala kolemjdoucí občany o genialitě a hvězdných perspektivách svého nepříliš nadaného synka. Dnes bych ji asi připodobnil Věře Nerušilové, avšak tu tehdy ještě nikdo nemohl znát, anebo snad „paní Rumburakové“, ovšem i do vzniku televizního seriálu o Rumburakovi chybělo tou dobou ještě několik desetiletí… Tenkrát jsme takováto setkání dokonce vyhledávali, poněvadž nám to přišlo zábavné i komické, ale dnes se za naši poťouchlost stydím.
Nemohu se zde nezmínit o prastaré paní Kostečkové, která obývala stejný dům jako můj děda. Tato žena se přistěhovala do Prahy ještě před první světovou válkou odněkud z venkova a až do konce svých dnů svítila petrolejkou, kategoricky odmítajíc elektřinu. Za celých jistě šedesát let nepřetržitého pobytu v Praze nikdy nenavštívila Václavské náměstí! A pochybuji, že kdy byla u Vltavy nebo dole v Nuslích. V přízemí téhož domu bydlel postarší podivín, který přes den tvrdě spal a v noci někde vykonával službu hlídače. Tohoto pána, jehož celý byt byl prý zaplněn stovkami hrnečků, zlobila jiná parta mladých šprýmařů, když mu do pootevřeného okna čas od času vhazovala papírové pytlíky plné chroustů nasbíraných v zahrádkách na Bitevní pláni.
V nedalekém sousedství našeho pankráckého bytu žila rodina jednoho snobského a nadutého pana architekta. Ten již tehdy vlastnil osobní automobil a se samozřejmostí sobě vlastní si pro něj usurpoval parkovací místo přímo před svými okny. Když se vzácně stalo, že „jeho“ stanoviště obsadil jiný, okolností neznalý řidič, docházelo ke sporům, které by snad nejlépe dovedl ztvárnit pan Nárožný. Jednou na vůz pana architekta někdo neznámý plivl a začaly se dít věci. Poškozený pečlivě odebral sputum do zkumavky a vybaviv se krabicí dalších nepoužitých zkumavek započal obcházet jednotlivé partaje s požadavkem, aby mu do nich lidé naplivali za účelem biochemického rozboru slin k usvědčení pachatele. Pro svoje detektivní aktivity se však architekt s pochopením rozhodně nesetkal.
V průběhu druhého stupně ZDŠ jsme přeci jen zvážněli a začali se připravovat na středoškolská studia. Já jsem stále pilně cvičil hru na housle a můj děd měl nade mnou stálý dohled. Chodil jsem do houslí i ke konkurenčnímu učiteli panu Kindlovi do Viktorinovy ulice a na LŠU v ulici Lounských k profesoru Grulichovi. Všichni tito profesionální muzikanti se navzájem i s mým dědou znali, ale každý z nich měl „svou vlastní“ školu a mezi sebou se příliš nemuseli. Jak příznačné pro všechny časy i obory lidské činnosti!
V těch letech jsme byli my čtyři – Jiří Zelenka, Marek Vavrečka, Jan Humhal a já – asi největšími kamarády. Ale záhy se naše cesty rozešly. Od roku 1967 jsme začali studovat na odlišných středních a později i vysokých školách, takže jsme se už vídali stále vzácněji. Jenom mezi mnou a Jiřím zůstalo pevné a celoživotní přátelství, ačkoliv již oba bydlíme v různých místech Čech. Marek se odstěhoval někam na Prahu 6 a Jenda se bohužel nedožil ani změny politického režimu…
Píši-li zde o „zvážnění“, není to úplně přesné vystižení našich osobností. Zajisté jsme si uchovali smysl pro humor, ale nezhrubnuli jsme. Nesportovali jsme sice, avšak například hokej jsme sledovali rádi. S Jiřím jsme spíše uměřené až konzervativní povahy, oba nás zajímaly společensko-politické otázky s přesahy do historie, příroda, nejrůznější kuriozity apod. Hodně jsme četli. Když nám bylo asi osmnáct let, kdosi mi řekl, že prý máme přezdívku „mladí vašnostové“.
Scházeli jsme se často a poměrně pravidelně, vždy bylo co probírat. Velmi často jsem chodíval po Vyšehradě i sám, zejména když jsem měl nějaké problémy. Bylo jich dost, i když mnou snad přímo nezaviněných. Tehdy jsem o sobě i běhu věcí dlouho rozjímal v kostele nebo o samotě v parku. Chrám sv. Petra a Pavla býval za našich mladých let většinou běžně přístupný. Zřejmě se tenkrát tolik nekradlo. Pociťoval jsem silné duchovní potřeby. Pamatuji si na několik vyšehradských duchovních – kanovníky Vinklárka a Lába. Pana Vinklárka odsunuli po roce 1968 jako nepohodlnou osobu do pohraničí, myslím do Stodu. A s panem Lábem jsem hovořil častěji, zejména v mých zralejších letech.
Na vyšehradský hřbitov jsem příliš nechodil. Nemám tu potřebu ostatně ani dnes. Snad za to může i nepříjemná zkušenost z mého mládí, kdy mě iritovala strnulá mozaiková tvář Krista v Slavínu hřbitova ztvárněná na způsob ikony v byzantinském stylu, která se velmi podobala tváři jedné naší prostoduché, leč energické sousedky.
Někdy na začátku sedmdesátých let byla v souvislosti s přípravou výstavby Paláce kultury a Nuselského mostu stržena veškerá stará zástavba v nejbližším okolí Bitevní pláně. Tak zmizelo navždy i dědovo obydlí, v němž jsem mu léta přehrával na housle a kde jsem mu i trochu posloužil v jeho stáří a osamocenosti. Dědu tenkrát už jako starce přestěhovali do posledního poschodí (!) nového věžáku na Praze 9, kde zanedlouho skonal. Staré stromy ani staří lidé se nemají přesazovat… Dobře si pamatuji, jak nutkavou potřebu jsem měl vyklizený dům nedlouho před jeho odstřelem navštívit. Dlouho a zcela sám jsem stál v bytě mých předků a smutně zíral z okna ven.
Náš rod se usadil u Vyšehradu zřejmě nejdříve, rod Jana Humhala někdy koncem první republiky. Otec Jendy pan Ing. Vladislav Humhal byl starý a zámožný muž, mimochodem spolužák akademika Bechyněho na ČVUT. Bydlel v ulici Na Klikovce v luxusním činžáku postaveném někdy ve třicátých letech. Zelenkovi a Vavrečkovi sem přibyli, myslím, až po druhé světové válce, snad začátkem padesátých let. Já jsem ze všech zmíněných přátel bydlel u Vyšehradu zřejmě nejdéle, v letech 1951–1976 a 1989–2014, celkem tedy 50 let. Okolnosti mě však donutily odstěhovat se z „mého“ Vyšehradu daleko od Prahy a skončil jsem v podobné osamocenosti jako můj děd. Kruh se uzavřel a zbyly jen smutné vzpomínky.“
Radimír Novotný
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
