Karlov via ferrata
Novoměstská hřebenovka nebo Slupský národní park. Tak nějak může člověku připadat kamzičí stezka, vinoucí se podél novoměstských hradeb nad Folimankou. Téměř vysokohorský dojem tu ještě umocňuje nádherná vyhlídka.
Hradební zeď mězi Karlovem a Vyšehradem patří k významným historickým památkám. Od vzniku Nového Města Pražského ve čtrnáctém století uzavírala jichovýchod metropole směrem k Nuselskému údolí. Jelikož tou dobou tudy nevedla žádná důležitá cesta, nevyplatilo se v těch místech budovat bránu. Pamatovalo se jen na to, aby otvorem v hradbě mohl protékat Botič.
To, že obranná zeď v těch místech měla své slabiny, se ukázalo začátkem září 1448. Právě tudy vnikla do Prahy první část vojska Jiřího z Poděbrad, která koordinovaně zaútočila na hradební úsek mezi hlavní vyšehradskou branou Špičkou a Karlovem. Vyšehradský hejtman Jan z Rabštejna sice tenkrát vyvinul jistou snahu o obranu, ale mnohonásobné přesile nedokázal vzdorovat.
Ještě důkladněji prověřila pražské gotické hradby Třicetiletá válka. Po jejím skončení bylo proto rozhodnuto o výstavbě moderního barokního opevnění podle italského vzoru. Na Karlově vznikla podél původní hradby nová vyšší eskarpa. Mezeru mezi dvojicí zdí pak vyplnilo kamenné jádro zpevněné vápennou maltou. V bezprostředním sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie vybudovali vojenští architekti dvojici bastionů k obranné palbě na nepřátelská vojska. Jeden z nich byl později rozšířen při výstavbě České dětské nemocnice, druhý západnější se dochoval dodnes na původním půdorysu.
V pozdějších dobách prorazila slupskou hradbu branka pro pěší, kterou ve „století páry” doplnil ještě průlom pro železnici – nově vybudovanou Pražskou spojovací dráhu. Teprve roku 1896 se Nuseláci dočkali toho, že se hradba otevřela i pro silniční dopravu, což napomohlo dalšímu stavebnímu a obchodnímu rozvoji Nuslí. Nicméně hned za hradbami vznikla výběrčí stanice potravní daně, kde se musel proclívat veškerý proviant mířící přes pražskou hranici.
Novoměstské hradby se až do druhé půlky devatenáctého století táhly po obvodu celé městské části, a to přibližně po stejné trajektorii, po níž dnes vede pražská magistrála mezi Florencí a Nuselským mostem. Prusko-rakouská válka v roce 1866 ale definitivně ukázala, že městská opevnění pozbyla v moderní vojenské taktice svůj smysl. Po vzoru Vídně se tak i Praha svých hradebních zdí postupně zbavila. Úsek mezi Karlovem a Vyšehradem zůstal posledním dochovaným zbytkem z původní tříapůlkilometrové délky.
Podél hradební zdi stoupá od Slupi ke Karlovu Horská ulice, která si své pojmenování skutečně zaslouží. Strmá je natolik, že dobrou třetinu její délky tvoří schodiště. V minulosti se těmto místům říkalo pro jejich odlehlost a ponurost Ztracená varta, kteréžto pojmenování se v místě uchovalo dodnes v podobě zahrady Ztracenky. Jak jsem však naznačil už v úvodu, z nuselské strany kopíruje hradbu ještě druhá, mírně utajená stezka.
Stačí z Ostrčilova náměstí přejít přes Botič a těsně před hradbou odbočit z chodníku vpravo. Trávníkem se vine vyšlapaná cestička, na níž si člověk zplna uvědomí, jak skalnaté je zdejší podloží. Stačí pár desítek kroků a člověk se ocitne v korunách stromů, nad jejichž vršky se rýsuje pohled na pankrácké panorama a Nuselský most.
Tak jako většina míst, jež jsou ukryta zrakům nebo jež skýtají nějaké nepohodlí, těší se i tahle stezka přizni širokého spektra společenských vyvrhelů. Dokladem budiž hojnost nepovedených graffiti, střepy čpící alkoholem nebo obsah uloupené kabelky. Pěkný základ pro novou archeologickou vrstvu.
Po dvou stech padesáti metrech mírného stoupání stezka končí, a to u důmyslného průchodu, který zde vznikl teprve nedávno. V roce 2011 byl architektonickou dvojicí Miroslav Cikán a Pavla Melková revitalizován hradební bastion na Karlově. A při té příležitosti došlo také k proražení novoměstské hradby mezi Albertovem a Folimankou. Přestože část památkářů tehdy nemohla přenést přes srdce narušení historické autenticity opevnění, historici a archeologové naopak upozorňovali, že podobné průlomy v hradbách bývaly v minulosti celkem běžné. Ostatně na nedalekém Vyšehradě vedla po staletí prolomenou barokní hradbou hlavní cesta, zatímco hned vedle stála zazděná Leopoldova brána.
Proražení otvoru v novoměstské hradbě bylo obtížnějším stavebním úkolem, než se původně zdálo. Jak bylo popsáno výše, nynější hradba se skládá ze dvou vrstev – původního gotického zdiva na severní straně, ke kterému z jihu přilehá vyšší barokní dostavba. Vnitřek tohoto sendviče vyplňuje směs, která působením doby degradovala. Zplastičněla a dala se do pohybu. Jakýkoliv významnější zásah do tělesa hradeb tak mohl vést k jejímu vyhřeznutí. Mimochodem, v uvedeném úseku je hradba vyspravována množstvím plomb, novodobých vyzdívek a dalších záplat, což svědčí o tom, že v minulosti zde zřejmě k podobným incidentům opakovaně docházelo.
Jeden takový se přihodil i nedlouho po slavnostním otevření průlomu. Nečekaný lokální sesuv hradby průchod na čas opět uzavřel. Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré. Úsek karlovské hradby se díky nehodě dočkal celkové sanace. Pod drolící se gotické zdivo byla vložena fixační síť provázaná systémem kotev. Ty jsou vetknuty do pevnější barokní stěny, což architekt Miroslav Cikán popisuje příměrem, že „barokní zeď drží svého staršího sourozence, aby jí neutekl.“ Do budoucna by se tím mělo zabránit jakýmkoliv dalším deformacím památky.
K hradebnímu průchodu vede celé množství cest. Dá se sem přijít z Albertova, Karlova, ze Slupi, Folimanky nebo po vrstevnici od Nuselského mostu. K tomu slouží visutý chodník, navazující na „kamzičí stezku“ popsanou v úvodu. Průlom tudíž nelze považovat za nějakou samoúčelnou architektonickou exhibici, ale za ryze praktický projekt. Je s podivem, že podobně důmyslná zkratka nevznikla už daleko dříve. Anebo vznikla?
Záchranný archeologický průzkum, který probíhal souběžně s rekonstrukcí bastionu, odhalil v místech nově vzniklého průlomu pozůstatky kamenného schodiště vytesaného do skály. Kdy a za jakých okolností vzniklo, je prozatím historikům utajeno. Ale naznačuje, že jistý průchod hradbou mohl v těch místech bývat už v minulosti. Několik kamenných stupňů dnes překrývá ocelový sarkofág, ke kterému vede z Folimanky novodobé strmé schodiště.
Archeologové souběžně pátrali také po zbytcích věže s čtvercovým půdorysem, o níž se domnívali, že kdysi stávala v tomto úseku hradeb. Nic však nenašli. Přesto architekti Melková s Cikánem na domnělou věž odkazují alespoň podobou čtvercového atria restaurační budovy vsazené do bastionu. Stavba je pojednána jako betonová skořepina spočívající na desce, „plující“ po zdejších navážkách. Bastion a přilehlé okolí se totiž v minulosti hojně využívaly k vyvážení stavební suti z Vinohrad. To vytváří na původním skalnatém ostrohu poměrně nestabilní podloží, s nímž bylo potřeba se vypořádat.
Dochovaný bastion na Karlově nesl v systému pražského opevnění pořadové číslo XXXI. Známější je ale pod názvem U Božích muk, neboť před jeho vstupem stojí výklenková Boží muka. Výklenek je historický z osmnáctého století, plastika uvnitř novodobá. Má podobu pěti silných ocelových plátů, do kterých proniká padesát symbolických ran zasazených Ježíši Kristovi. Podobných výklenkových kaplí bývalo v minulosti na Karlově vícero, jelikož šlo o důležité poutní místo. Michochodem, jedna výklenková kaplička se dosud nachází mezi karlovským kostelem a Matematickým ústavem.
Na veleúspěšnou revitalizaci bastionu by měli architekti Melková s Cikánem po deseti letech navázat dalším projektem v těsném sousedství. Zvítězili totiž ve veřejné soutěži na úpravu prostoru mezi hradební zdí a Horskou ulicí, kde by mělo dojít ke kultivaci divočiny podél schodiště a na jeho úpatí. Přerod by se měl dít měkčím a vstřícnějším způsobem než v předešlé fázi. Narozdíl od bastionu pojednaného ve stylu reprezentativní akropole by si „podhradí“ mělo zachovat svobodnější a uvolněnější ráz. Podaří-li se dílo alespoň z poloviny tak dobře jako před deseti lety, má se někdejší Ztracená varta na co těšit.
Za vznik textu do velké míry děkuji architektovi Miroslavu Cikánovi, který mi ochotně ozřejmil řadu skutečností a souvislostí. Kromě jiného mi prozradil, že jako vinohradský rodák má ke Karlovu a Albertovu osobní vztah. Do zdejšího areálu Přírodovědecké fakulty chodil coby žák ZŠ Londýnská na tzv. pozemky. Architekt dále vzpomíná, že Albertov býval v minulosti dobrodružnou „šípáckou“ oblastí, plnou různých kůlen, skrýší a zanedbaných koutů. Věřím, že se mu podaří mírně tajuplného ducha zachovat v místě i do budoucna.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
