Vzpomínky pamětnice – Podolí a Vltava
Paní Eva Střížovská už před časem hezky zavzpomínala na své podolské dětství. Nyní vám nabízím druhé pokračování z jejího pera, které vás zavede na podolské plovárny, zamrzlou Vltavu nebo do starého Kublova.
V Podolí jsem prožila krásné dětství a mládí. Řeku Vltavu jsme měli minutu od domu. A s ní také Schwarzernberský ostrov, později Veslařský. Vedl na něj malý most. Rodiče tam s námi chodili brouzdat se a později i plavat. To mne naučil tatínek. Prostě mne hodil do vody, řka: „A plav!“ Bylo to výchovné, plavala jsem. S mojí mladší sestrou to bylo podobné.
Jako malé jsme se jen hrabaly v písku na břehu a sbíraly šedé mušle, ale jako větší jsme si řeku užívaly naplno. V létě, když jsme přišly ze školy a práskly taškami do kouta, převlékly jsme se do plavek a běžely rovnou do vody. Plavaly jsme nejen kolem ostrova a ke Žlutým a Modrým lázním, ale až na Císařskou louku, řečenou Cinda. Tam s námi někdy plavala i maminka. Mám od ní krásný veliký obraz. Jsou na něm plachetnice na řece a nad nimi Vyšehrad. Oba moji rodiče krásně malovali.
Měly jsme rády i plovárny, tam se dalo hezky skákat do bazénů. Normální návštěvníci přicházeli skrz pokladnu, kde zaplatili vstupné. Ale my jsme neplatily nic, protože jsme připlavaly rovnou po řece. Cestou na Cindu byla malá plovárna na rohu Veslařského ostrova. Tu jsme používaly jako zastávku na naší plavecké cestě.
V zimě jsme pro změnu už doma nazouvaly brusle – byly to „šlajfky“, které se pomocí šroubů utahovaly k botám. A pak jsme vyrazily na led. Bruslily jsme zase kolem ostrova i dál. Nejednou se pod námi lid prolomil, ale mezi naším břehem a ostrovem bylo celkem mělko. Vylezly jsme z vody a bruslily dál. Pamatuji se, jak na mne jednou zmrzly kalhoty do té míry, že jsem je po příchodu domů musela svlékat vleže a postavit se za kamna, aby rozmrzly.
S kamarády jsme často chodili bruslit do „háfnu“, což byla zátoka mezi zmíněnou malou plovárnou a Veslařským ostrovem. Tam vždycky býval hodně tlustý led. Chodili ho tam vysekávat ledaři z Branického pivovaru, takže jsme museli dávat pozor, abychom nespadli do díry v ledu. Ale myslím, že tam býval nějaký hlídač a dokonce snad i stánek s horkým čajem a grogem. To už nevím jistě. Bruslit nebo chodit po řece se mohlo kolem Cindy až k železničnímu mostu či dále.
Ráda jsem chodila do Žlutých lázní, kde maminka na celé léto koupila permanentku s kabinkou. Tam mne jednou okolo mých dvanácti obtěžoval nějaký nemrava, ale utekla jsem mu. Čas mezi koupáním jsem nejradši trávila s knížkou pod velikou smuteční vrbou poblíž dětského koutku. Maminka tam poblíž rozprostírala deku, aby na svoje holky viděla. Hned vedle vrby byl vlez do vody z plata, tudíž vhodné místo pro skákání.
Byla to doba, kdy voda v řece měla ještě normální teplotu. To skončilo, když později vybudovali přehradu na Slapech. Z přehrady se voda vypouští zespodu, takže je v létě ledová. V zimě naopak není dostatečně studená, aby zamrzala, což znamenalo i konec bruslení. Když jsem asi před deseti lety vzala na Žlutou plovárnu dcerky mé holandské kamarádky, varovala jsem je před tou ledovou vodou. „Pchá,“ řekly. „My jsme zvyklé na Severní moře.“ A tak tam naivně naskákaly. V tu ránu byly venku a křičely: „To je hrůza, to je horší než Severní moře!“
Kopec
Když bylo pěkně, brali nás rodiče na kopec, na který jsme viděli z oken. Scházeli se tam obyvatelé z našeho domu a z okolí na posezení a popovídání. Jakýsi starodávný piknik. Vpravo pod kopcem byla pěkná vila a nad ní velký morušový strom. Na moruších jsme si pochutnávali. Pod tou vilou si koupila kus pozemku rodina Vurcfeldova a postavila si tam hezký bílý domek. Jejich dcera Květa pak se mnou chodila do třídy.
Vpravo pod kopcem, přímo naproti našim oknům měl svůj domek v zahradě pan Kolář. Vedle měl políčko s obilím, které sekal kosou, v zahradě pak ovoce, které jsme mu jako děti kradli. Měl také malé hospodářství – kozu, slepice a krásného kohouta. Milovala jsem a dodnes miluji kohoutí kokrhání. Bohužel, když se začal budovat plavecký stadion, musel se pan Kolář odstěhovat pryč.
Kublov
Ve stejnou dobu (nebo možná už dřív) byl také zbourán starý Kublov. Byla to vlastně malá vesnička či čtvrť poblíž našeho domu, který byl posledním z řady velkých městských činžáků v ulici. Kublov neměl kanalizaci. Močůvka a splašky tekly volně uličkou dolů z kopečka. Asi neměl ani vodovod, ani žádnou pumpu si nepamatuju. Kamarádila jsem se s jednou holčinou z Kublova, ale myslím, že ostatní děti se jí posmívaly.
Dodnes je asi sto metrů od našeho domu ulice, vedoucí do kopce a nesoucí jméno U Kublova. Číslo jedna měl veliký moderní dům, kde bydlely tři moje kamarádky. Byly tam krásné velké byty s halou a několika prostornými pokoji. Ale k tomu se vrátím. Teď ještě Kublov. Z jedné jeho strany stála jakási zeď či zábrana, aby se nelezlo do cementárny, která tehdy ještě stála, ačkoliv už nebyla v provozu. Byla jsem svědkem bourání jejího velikého komínu. Celý dav lidí stál v patřičném odstupu, když to bouchlo a komín se pomalu poroučel k zemi.
Za tou zídkou pokračovalo Podolí. Tedy v ulici, nad ní už byla jen skála v cementárně s množstvím malých jeskyní. To bylo něco pro nás, děti z okolí. Mám to celé prolezlé…
V ulici za Kublovem bydlela v malém domečku, přilepeném ke skále, moje kamarádka Miluška. Měla jsem ji moc ráda. Byla hodná a moc krásná. Měla černé oči, hodně hnědé a kudrnaté vlasy a krásné červené rty. Vidím ji dodnes. Její maminka jí měla s americkým vojákem, který osvobozoval v roce 1945 Plzeň. S Miluškou jsme často lezly po skalách. V domě za Miluškou byla hospoda pana Maixnera. Chodila jsem tam někdy tatínkovi pro pivo a on se mnou vtipkoval. Měl krásnou velkou dceru Jarku, která kamarádila s mými rodiči. Myslím, že se mému tatínkovi hodně líbila. A vedle byla cukrárna. Tam jsem si chodila pro marokánky či věnečky.
Tohle všechno kdysi zmizelo kvůli dnešnímu plaveckému stadionu.
Eva Střížovská
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
