Z historie pražských plováren – Žluté lázně

Ačkoliv jsem tenhle miniseriál pojmenoval Z historie pražských plováren, ke Žlutým lázním název úplně nesedí. „Žlutky“ totiž jako jediná pražská říční plovárna fungují dodnes a podle všeho je čeká i relativně spokojená budoucnost.

 

Vznik Žlutých lázní přesně vystihl atmosféru začátku 20. století. Moderní doba přinesla vyšší hygienické standardy a spolu s tím se zvyšoval i zájem o zdraví a dobrou kondici. Začínalo se organizovaně sportovat, vznikaly turistické spolky a do módy se dostala léčba sluncem. Obyvatelé měst začali za slunečných dnů hromadně odkládat svršky a nastavovat bledá těla paprskům, aby utužili své organismy. První podolské lázně jim k tomu vytvořily vhodné zázemí.

 

Jejich založení má na svědomí několik podolských usedlíků, kteří se roku 1903 v hospodě Na Zavadilce dohodli, že si pod cementárnou postaví vlastní koupadlo. Původně skromný dřevěný prám s koupacím bazénem se postupem let zvětšoval a přibývalo návštěvníků. Na břehu se proto vybudovaly dřevěné kabinky a z kroužku zakladatelů se stalo družstvo. Ze společného měšce pak družstevníci odkoupili přilehlou Schwarzenberskou louku a na ní vybudovali moderní pískové, sluneční a sprchové lázně.

Na molu před kabinou plavčíka.
Na molu před kabinou plavčíka.

V těsně blízkosti bývalo přístaviště parníků Podolí-Dvorce. Dnes už zrušená zastávka tehdy tvořila důležité dopravní spojení s Prahou, neboť tramvaje dorazily do stejných míst až o 20 let později. V dobovém tisku se záhy po slavnostním otevření objevily chvalozpěvy typu: „Ano, dokonce ani Berlín, který pokud zdravotnictví a zejména lázní se týče, nemůže se pochlubiti vzdušnými a pískovými lázněmi s větší péčí vypravenými.“ Návštěvníci se zde mohli oddávat vodním radovánkám, sluneční a pískové lázni nebo cvičení pod dohledem zkušených sportsmenů. Jedním z nich byl Fridolín Hoyer, český vzpěračský a boxerský guru.

 

Plocha o rozloze 5000 m2 byla rozdělena na mužské a ženské oddělení, které byly v zájmu cudnosti obehnány plachtovím. Zdejší mravní úzkostlivost se stala terčem posměchu Emila Artura Longena v krátké filmové grotesce Rudi na plovárně, která se natáčela přímo v areálu lázní. Nicméně bariéry mezi pohlavími byly na pražských plovárnách definitivně zbořeny až v průběhu 20. let.

Všeobecné hemžení v bazénu dámského oddělení Prvních podolských lázní.
Všeobecné hemžení v bazénu dámského oddělení Prvních podolských lázní.

Tou dobou už v sousedství Prvních podolských lázní fungovaly také Železniční lázně, které dle dobových svědectví nabízely ještě větší komfort než jejich starší sourozenec. Aby se obě plovárny od sebe odlišily, natřely si dřevěné ohrady jinými barvami. A od těch dob se jedněm začalo říkat Žluté lázně a těm druhým Modré. Oba podniky se po znárodnění v roce 1949 sloučily, neboť konkurence přestala mít v plánované ekonomice smysl.

 

Ale vraťme se ještě o desetiletí zpátky. Ve 30. letech plovárna prosperovala jedna báseň. Přibývaly atrakce, gymnastické vyžití, nabídka občerstvení nebo holičských služeb. V novinách byl celodenní pobyt ve Žlutých lázní inzerován coby plnohodnotná náhrada za letní byt. V obzvlášť parných dnech se dokonce stávalo, že plovárna musela kvůli přeplněnosti zavřít brány před dalšími příchozími. Ti ale nezřídka prolomili oplocení a vnikli do chrámu příměstské rekreace i bez vstupného.

Letní podolský blahobyt v roce 1942.
Letní podolský blahobyt v roce 1942.

Kapacita plovárny se v roce 1939 výrazně zvýšila rozšířením areálu. Přibylo dalších 12 000 m2 volných ploch, kam Pražané mohli rozložit své deky. Tou dobou dokázaly lázně obsloužit až 10 000 návštěvníků denně.

 

V dnešním kontextu bych rád upozornil na informaci, kterou se lze dočíst v článku Národních listů ke 30. výročí lázní. Autor v něm píše: „Lázně tyto nikdy nežádaly subvencí nebo jiných veřejných podpor. Byly soběstačné. Výsledky finanční obráceny vždy jen ku prospěchu podniku. I tehdy, když živelné pohromy postihly lázně, vždy vykřesaly se ze zlé situace vlastním přičiněním.“ Kromě toho provozovatelé poskytovali volný vstup chudým dětem, školním a prázdninovým výpravám nebo mrzáčkům z Jedličkova ústavu.

 

Krátce před druhou světovou válkou vznikl ve Žlutých lázních nový sportovní fenomén. Plovárnu rádi navštěvovali fotbalisté z různých pražských klubů, kteří si zde krátili dlouhou chvíli kopáním přes tenisovou síť. Tak se zrodil nohejbal, u jehož kolébky stál mimo jiné Pepi Bican. V letech 1942-44 se pak ve Žlutých lázních pořádaly jedny z prvních nohejbalových turnajů.

Letní podolský blahobyt v roce 1942.
Letní podolský blahobyt v roce 1942.

Po skončení války si Žluté lázně oblíbili komunisté. Pravidelně tu pořádali velkolepé lidové veselice pod patronátem primátora Vacka nebo Rudolfa Slánského. Zalíbilo se jim tu dokonce do té míry, že družstevní podnik za pár let znárodnili. Slovy tehdejšího Rudého práva: „V zájmu toho, aby Žluté lázně sloužily plně rekreaci pražského obyvatelstva a přestaly být výdělečným podnikem hrstky milionářů.“

 

Na chodu plovárny se toho ale v následujících letech příliš nezměnilo. Snad jen, že po sloučení s Modrými lázněmi se opět zvýšila kapacita a padl nový návštěvnický rekord – 17 000 lidí během jediného dne. V šedsátých letech pak přišly do módy bikiny a Žluté lázně získaly novou atrakci v podobě Olgy Schoberové, která zde často přiživovala svou pověst české sexbomby.

 

Pověst Žlutých lázní ovšem začala pozvolna chřadnout stejně jako dřevěné plovárenské zařízení. Velkou měrou k tomu přispělo otevření podolského plavečáku v roce 1965. Zatímco voda v bazénu byla jako kafe, Vltava nabízela o dost chladnější zážitek. Během normalizace se do Žlutých lázní investovaly jen minimální prostředky a tentýž nezájem pokračoval i v demokratických poměrech. Tou dobou do lázní přes léto chodili pouze nostalgičtí pamětníci, anebo nudisti, kteří tu měli vyhrazený vlastní koutek.

 

Vysvobozením ze stavu klinické smrti se paradoxně stala ničivá povodeň v roce 2002. Původní dřevěné lázně sice pod tíhou pětisetleté vody vzaly definitivně za své, ale na jejich troskách vyrostl o pár let později nový areál, který do míst znovu přivedl život. Dlužno ovšem dodat, že novodobé Žluté lázně bývají označovány za jeden z pomníků kmotrovské spolupráce mezi primátorem Bémem a podnikatelem Janouškem. Co naplat. Snad vás tento fakt neodradí od návštěvy.

 

Příběhy dalších plováren: Mejzlíkárna, Vyšehradské říční lázně

 


LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!QR platba – 1015305071/6100