Vzpomínky pamětníka – Osudy podolského dentisty

Do pomyslného sborníku pražských pamětníků nejnověji přispívá pan Ladislav Čermák (1976). V jeho vyprávění se přenesete do před- a poválečného Podolí, kde autorův dědeček provozoval dentistickou ordinaci v ulici Nad Kolonií.

Protože jsem rovněž Ladislav, toho jména třetí, přijímám nevyslovenou výzvu pana Ladislava Kindla III., a také nabízím několik zprostředkovaných vzpomínek na svého dědečka.

Zemřel o rok mladší než pan Kindl I., avšak také si na něj téměř nepamatuji. Odešel totiž za lepším, když mi byly dva roky. Bohužel už jsem zůstal toho jména jediný, takže svoje vzpomínání nemám o koho opřít s výjimkou starší a svědomitější sestry, která si narozdíl ode mne dědečka trochu pamatuje.

Děda, ročník narození 1907, se ze vzpomínek vynořuje v nuselské Dolní ulici, v bytě svých rodičů. Stal se dentistou a namluvil si krásnou advokátní koncipientku Marii Hroudovou. Protože byl podnikavý, udělal se sám pro sebe. Začalo se mu dařit, a tak se rozhodl uvést svou choť, budoucí rodinu i živnost do nového. Něco našetřil, něco přidala rodina a něco si půjčil. Koupil pozemek v nově vznikající západní části Podolí a za 143 tisíc Kč na něm nechal postavit třípodlažní činžovní dům. Ačkoliv byl v ulici Nad Kolonií a přilehlém okolí teprve druhý, dostal orientační číslo 8. To se počátkem sedmdesátých let změnilo na č. 10, když byl parčík na konci ulice prodán majetnému Čechobritovi Mládkovi ke stavbě přepychové vily (zdokumentované v normalizační detektivce Pumpaři od Zlaté podkovy jako sídlo neopatrného zbohatlíka Miroslava Moravce).

Dnes frekventovaná Jeremenkova ulice byla tehdy polní cestou podél potoka (později zmizelého), která vedla úzkým údolím od Vltavy na Pankrác. Nešlo sice o nejlepší adresu v Praze, ale na samém jihovýchodním okraji města byly levné pozemky. Odlehlé místo navíc slibovalo klid, který zůstal víceméně dodnes. Kdysi tu zurčel potok a vítr čeřil traviny. Jen na protilehlém svahu Cingláku, dnes zastavěném sídlištěm Pankrác III, stála kolonka, kterou ve své Praze panoramatické zvěčnil Josef Sudek. Bohužel jediným snímkem, navíc zamířeným tak, že naše ulice není vidět. Mimochodem, pokud existuje obrázek našeho domu a nejbližšího okolí z této nebo pozdější doby, moc bych o něj stál. Nejstarší mně známé fotky pocházejí až z počátku sedmdesátých let.

Děda dům dostavěl v roce 1939, nastěhoval do něj svou matku i tchýni, které prodaly své domky a přidaly peníze na stavbu. Část nemovitosti pronajal (mj. pozoruhodnému panu Firbachrovi, vynálezci a sběrateli, který nikdy nepracoval, ale dokázal dvoupokojový byt zastavět nalezenými poklady, například motocyklem Indian, které po jeho smrti vydaly na deset nákladních aut), v menší části se zabydlel a zařídil si dentistickou ordinaci. V ní ke své pozdější smůle zaměstnal sestřičku.

Uplynulo sotva několik měsíců a na dveře zaklepal německý okupační úředník a oznámil dědovi konfiskaci domu ve prospěch jakéhosi německého úřadu, který v domě sídlil až do roku 1945, kdy jej odtud doslova vystříleli osvoboditelé. Historie bohužel nezachovala, kteří to byli. Dědeček se tou dobou skrýval na jiném místě Prahy, zřejmě v Krčském lese, kde ho před útočícími Němci zachránili Vlasovci. Osvobození nám dosud připomíná prostřelený šicí stroj jako rodinná památka.

Děda během války přebýval v Nuslích, kde v roce 1942 také zplodil mého otce Ladislava II. Ten si před deseti lety odnesl na onen svět zážitek, jak jej maminka vedla po Pankrácké pláni, když vtom se odnikud snesla stíhačka s hloubkařem tmavé pleti. Byl prý tak blízko, že mu viděli do očí, což jim asi zachránilo život. Zjevný úmysl na něco zaútočit si zřejmě rozmyslel při pohledu na krásnou maminku s dítětem.

Poválečný život šel zpočátku dobře. Rodina válku přežila a přestěhovala se zpátky do Podolí. Kolem našeho domu vyrostl blok typizovaných funkcionalistických dvojdomků. Stojí dodnes, byť naprostá většina z nich prošla úpravami. Dědovi tenkrát přinesly spoustu nových pacientů a tátovi kamarádů. Děda unikl jako malý živnostník prvním vlnám znárodňování, a tak hleděl do budoucnosti s opatrným optimismem. Bohužel přišel únor 1948 a ani děda neunikl pozornosti. Byť se zpočátku zdálo, že jej komunisté nechají na pokoji – dentistů nebyl ani tehdy nadbytek.

Můj otec Ladislav II. nastoupil do nouzové obecné školy Na Pekařce. Dřevostavba slouží dodnes, tedy alespoň její levá půlka, ta pravá nedávno částečně vyhořela. Děti se zde tenkrát kvůli nedostatku míst učily na směny. Teprve později táta přešel do nově zřízené 99. osmitelé základní školy Za Zelenou Liškou. Jeho společenský otec mezitím budoval čilá přátelství se sousedy.

Bohužel kvůli zaměstnané sestřičce byl děda označen za vykořisťovatele. Jednoho dne se mu cizí pánové prokázali lejstrem a odvezli zánovní vybavení zubařské ordinace. Dům se naštěstí nezalíbil žádnému komunistovi, takže jej dědovi nechali, i když pak musela rodina dlouhá desetiletí bojovat proti hrozící konfiskaci. Dokonce dědovi ponechali i úspory, a tak se rozhodl koupit ojetou Tatru 87. Jenže přišla měnová reforma, která dědu peněz zbavila, nikoliv ale povinnosti nadále splácet vybavení ordinace, které mu už dávno nepatřilo.

Děda si překažené ambice léčil náruživým zahradničením. Hořkost z něj ale nikdy zcela nevyprchala a ke konci života se uzavřel do sebe. To se však stalo až později. Koncem padesátých let za dědou přišli, že se zas až tolik neprohřešil a mohl by zubařit v novém středisku v Krčské ulici. Děda na to kývl. Když však nastoupil do nové ordinace, našel tam zubařské křeslo, které mu bylo více než povědomé a které stále splácel.

Jeremenkova se mezitím proměnila v rušnou čtyřproudovku, vyrostly podél ní dvouletkové domy a z různých směrů k nám postupně dorazily hned tři autobusové linky. První byla v roce 1956 přetrasovaná linka 118, která jezdí Jeremenkovou ulicí dodnes. O deset let později vyrostla o ulici výš Základní škola K Sídlišti, dnes Kavčí hory. Koncem sedmdesátých let byla servilně pojmenovaná jako Škola československo-sovětského přátelství, kde nás později se sestrou uvedli do socialistického života. Mimochodem, mou třídní učitelkou byla manželka režiséra Františka Filipa. Nicméně v pohádku to tamější převýchovu neproměnilo. Nadosmrti budu vzpomínat na pietní akty u pomníčků padlých povstalců. Kdo dvě hodiny v kuse nezdravil po pionýrsku (vypadá to, jako by si člověk pravou rukou clonil oči proti slunci), nepochopí. 

V šedesátých letech se pozornost upnula na Ladislava II. Studoval na gymnáziu Jeremenkova a hrál po kapelách na trubku a klavír. Vystupoval mimo jiné s Pavlem Sedláčkem. Po maturitě měl nakročeno na vysokou. Avšak soused, člen uličního výboru, mu zasolil, že tam jako syn vykořisťovatele nemá co pohledávat. Táta šel na rok stavět lokomotivy do ČKD Sokolovo, čímž si pořídil dělnický původ a dveře ke vzdělání si znovu otevřel. Jenže železnice mu mezitím učarovala, a tak skončil na dráze. Tam za rok a půl vydělal na nové auto, jenže za cenu dnes těžko představitelných přesčasů a podlomeného zdraví. Býval v práci běžně 36 hodin v kuse.

Sedmdesátky přivedly na svět nejdříve mou sestru a později mne. A také si předčasně vzaly dědečka, který odešel nedobrovolně do důchodu a život bez práce ho přestal bavit. V osmdesátých letech se nám z domu podařilo vypakovat nájemnici, která proti naší vůli obývala pěkný dvoupokoják za 60 korun měsíčně a každodenními stížnostmi nám dělala z života peklo. Nebýt babiččina rovněž předčasného odchodu a vzniku sídliště Pankrác III takřka naproti našim oknům, vlastně by vše bylo dobré. A pak zase začal normální život, který zaplaťpánbu trvá dodnes. Jen Ladislav Čermák IV. už nejspíš na svět nepřijde. Můj syn se jmenuje jinak a sestra přijala manželovo příjmení. Takže třikrát a dost.

Ladislav Čermák III.

Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!