Vzpomínky pamětníka – Jak jsem se stal Podskalákem
Nejpilnějším autorem podvyšehradských vzpomínek je pan Ladislav Kindl (1960). V předchozích dvou dílech svého vyprávění nás už zavedl do Nuslí a na Folimanku. Díl třetí je věnovaný Podskalí, kam se autor přestěhoval se svými rodiči v sedmdesátých letech.
Vzpomínky pánů Kadlečka a Herle jsou doslova hozené rukavice. Díky nim se mi vybavují věci, na které jsem už dávno zapomněl. Třeba hraní čáry na Folimance. I když jsem ji zažil v nižším věku a vždycky měl strach z těch „velkáčů“, kteří ji provozovali, tak vzpomínka je velice živá. Zejména si vybavuji tento „hazard“ v prachu u cesty na kraji Botiče.
Do koryta Botiče jsme jako malí lezli zcela samozřejmě. Ti zkušenější z nás věděli, kde se dá po fasetovaných kamenech pohodlně slézt dolů. Jen někde totiž kameny vytvářely přirozené stupně. Býval to kalup, když nám do potoka spadl kožený balón na fotbal. Botič podtékal můstek na Slupi a za tratí pokračoval směrem k Vltavě až do doby, než jeho koryto přemostili a Vnislavovu ulici protáhli do dnešní podoby. Člověk sebou musel pěkně hodit, aby špatně trefený kopačák včas vylovil. Takový balón nebyla žádná levná věc a jeho utopení by se doma neobešlo bez večerních problémů a velkého vysvětlování.
Matně si vzpomínám, že u železniční trati na Slupi – hned vedle zmíněného můstku – stával malý domeček. Když tam jdu dnes, nedovedu si představit, že by se tam jakékoliv obydlí vešlo. Jedna ze starých fotek, které jsem objevil díky tomuto webu, mi ale zasutou a dosti nejistou vzpomínku potvrdila. Domek tam opravdu stál!
Stejně tak stálo i Divadlo na Slupi. Kdysi jsem se s někým dohadoval, že nic takového neexistovalo, ale fotky mluví jasně. Nevím, zda jsem v tom divadle byl někdy jako návštěvník, ale zcela jistě jsme do něj spolu s kamarády ze skautu pronikli někdy v letech 1969–70 s dětsky naivní představou, že právě tam by mohla být skvělá klubovna. Vzpomínám si jen na rozházené lavice a prkna bez ladu a skladu na jevišti. À propos – vůbec netuším, kdy bylo divadlo zbouráno.
Roky 1970-71 pro mě znamenaly zásadní změnu z mnoha pohledů. Jednak došlo k zákazu skautingu, jednak byla zahájena rekonstrukce dříve obousměrné Sekaninovy ulice. Naši se obávali budoucího hlučného provozu, a tak se rozhodli přestěhovat. Současně s tím odjel táta montovat televizní vysílače do Afriky a nechal stěhování na mámě. Jak jsem se zmínil už v předešlém díle svých vzpomínek, Vyšehrad musel zůstat na dohled. Takže jsme se přestěhovali do Plavecké ulice, kde jsme sice měli malý byt v přízemí, ale zato s ústředním vytápěním. A se soumrakem tehdejší existence skauta jsem naposledy navštěvoval klubovnu, která byla kdesi v podkroví kostela svatého Ignáce na Karláku.
Naším nejbližším skautským vedoucím byl Ota Böhm. Bydlel v domě u pošty Na Hrádku a byl to skvělý kamarád. Ale asi nás měl občas dost, protože když nás vodil domů k Výtoni, balamutil nás smyšlenými fantaskními příběhy. Vystupovali v nich útočící cikáni, kteří po nás stříleli bílými kamínky z tehdy probíhající stavby budovy Sdružení projektových ateliérů od Pragera a Kadeřábka. Ti cikáni na nás číhali se svými praky každý týden po setmění, vždy po schůzce Junáka. Jako z udělání. „Vy je kluci nevidíte?“ ptal se Ota a mrštně se vyhýbal svištícím kamínkům, které údajně létaly ze setmělého staveniště. Občas nějakou ránu „koupil“, ale my kupodivu nikdy… Výrazně rychleji jsme pak sbíhali kolem Botanické zahrady do klidného prostředí Podskalí k našim domovům. Možná to tak Ota chtěl.
Podskalí má trochu jiné aroma než Folimanka. Ovlivňuje ho blízkost vody a také historie, a to včetně dosud udržovaných tradic. Nebylo ničím neobvyklým, když zpoza rohu Podskalské ulice vypochodovali Vltavani v červeno-bílých košilích s tmavě modrými vázankami, červenými šerpami, muži s nízkými klobouky s modrou šerpou. V době počínající normalizace šlo o závan starých dob, který byl pro dítě tak trochu neuchopitelný. Za ten pocit se zpětně omlouvám.
Se svým tátou jsem byl vícekrát na návštěvě v historické celnici na Výtoni, dnes snad dobře opečovávané. Koncem šedesátých let tam ještě bydlela paní Šulcová, maminka Franty a dvojčat Hany a Edy. Srozumitelnější pro nezasvěcené ale asi bude, když připomenu, že Franta Šulc přezdívaný Čert byl jedním z proslavených Vyšehradských jezdců. Jako dítě jsem se nahoře v celnici dost nudil. Táta pil s paní Šulcovou čaj a společně vzpomínali na Frantu, který na jaře 1968 emigroval. Před časem jsem objevil nějaké dopisy po tátovi a mezi nimi také psaní od Franty z Ameriky. Odešlo v prosinci 1968, asi měsíc poté, co se Čert dostal z Evropy do USA.
Dodnes nevím, zda Vyšehradští jezdci byli pro tátu realitou, kterou s nimi osobně prožil, anebo jen zprostředkovanými zážitky od jeho spolužáka Franty Šulce alias Čerta. Můj plán navštívit archivy a zjistit více zůstává nadále zatím jen plánem.
Prostor, který jsme jako děti považovali za vlastní, byl na západě lemován řekou, na jihu Vyšehradským tunelem a na severu Zítkovými sady. Pro nás to nikdy nebyly sady, ale Palačák s krásnou fotbalovou plochou uprostřed. To si bohužel nenechal vysvětlit pán ze Sadů, lesů, zahradnictví, který tam zaléval zeleň a bral nám kopací balon. Také zde byla zakázaná zóna.
Pro náctileté kluky to byl jasný pokyn k přesunu do parčíku na Výtoni. Dnes je zde sofistikované dětské hřiště, ale dříve tam stálo jen pár laviček. Když se překotily na záda, bývaly z nich super branky na hokej s tenisákem. Kamarád Roman Zich si koupil brankářskou hokejku a já za 45,- Kčs malou koženkovou lapačku v Lověně v Ladově ulici. S takovým vybavením už se dal hrát skoro profesionální hokej. Kdo by to byl býval tušil, že v budoucnu bude mít hokejbal vlastní mistrovství světa.
Když naši sportovní produkci narušovaly nějaké „děsné matky s dětmi“, které chtěly mít v parčíku trochu klidu, přesunuli jsme se na další pseudohřiště. Na rohu ulic Pod Slovany a Ladovy ční zadní stěna dřívější „Knödelfakulte“ čili knedlíkárny v Podskalské. Tam jsme hráli nejen hokej, ale i tenis. Uvedené hřiště mělo i svůj název – scházeli jsme se prostě „U zdi“. Tuhle jsem si zajel zmíněný prostor zaměřit. Na délku maximálně 12 metrů, kónický tvar kratších stran 8,5 a 4 metrů. Pro nás dostatečná hrací plocha. Však jsme také byli o něco menší, a tak jsme se lépe vešli…
Vyrazit se dalo ještě pod Emauzy na „Bouračku“, což byla trojúhelníková plocha mezi dnešním ministerstvem zdravotnictví, Morání a Emauzy. Přijde mi, že zde velmi dlouho ležela suť po zbořených domech. Proto i ten název. Ale tam už jsme se trochu báli, protože areál a hřiště za zdí na rohu ulic Trojické a Pod Slovany ovládala partička, která s námi dost nevybíravě vyběhla, když jsme k nim jednou vtrhli s kopačákem.
Trojická byla význačná svým kinem Vyšehrad, které registruji přibližně v rozmezí let 1965 až 1977. Vzpomenu si dokonce i na filmové snímky, které tento časový úsek ohraničovaly: pojarovská klasika Potkali se u Kolína a Belmondův Strach nad městem. Myslím, že za tu dobu se toho v kině moc nezměnilo. Dřevěné sklápěcí sedačky, paní s bedničkou na břiše nabízející Míšu a pro movitější „ruskou zmrzlinu“. Dnes už zde kino dávno není, ale za rohem lze stále tu a tam narazit na průvod Vltavanů v krojích.
Ladislav Kindl III.
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
