O liškách, studnách, pajasanech a atomovce v kasematech s ředitelem NKP Vyšehrad Petrem Kučerou

Zatímco na většině území Prahy se o vládu dělí zastupitelé, radní a starostové, území vyšehradské pevnosti tvoří výjimku. Jelikož má statut národní kulturní památky, obstarává její správu samostatný pracovní tým pod vedením ředitele. Už sedmým rokem tuto funkci zastává Petr Kučera. Jeho příchodem v roce 2020 došlo ke generační obměně vyšehradského kolektivu a také k mnoha koncepčním změnám. Nedávno Petr Kučera svou pozici obhájil na další funkční období. To pro mě byla vítaná příležitost k rozhovoru. Zajímalo mě, co všechno se během uplynulých šesti let na Vyšehradě událo i jaké jsou plány do budoucna. A jelikož jsem si s panem ředitelem v uplynulých letech potykal, neslo se naše setkání v neformálním duchu.

 

Petře, kdybys měl zhodnotit svoje první období, co důležitého a zajímavého ses o Vyšehradu dozvěděl?

Beru to tak, že první šestiletka byla taková poznávací a transformační, protože člověk musel instituci v podstatě od základů změnit. Posunout z devadesátých let do jedenadvacátého století. Spousta práce, která se udělala, je na první pohled neviditelná. Bylo potřeba přenastavit organizační strukturu, financování, systém dodavatelů, nájemců. Do toho přišel covid a další krize. Pro mě je tohle první zkušenost s vedením veřejné instituce, takže jsem se spoustu věcí učil za chodu a ještě ve ztížených podmínkách.

 

S oblibou uvádím číslo, že mezi lety 2019 a 2025 nám kvůli inflaci narostly náklady o nějakých 42 %, ale od zřizovatele jsme za to období dostali navíc jen 7 %. Vzniklý rozdíl jsme tedy museli pokrýt z vlastních zdrojů. Zvýšeným výnosem z prohlídek, nájmů…

 

To je ta neviditelná práce. Ale pak se podařila řada viditelných výsledků. Začali jsme o Vyšehrad víc pečovat jako o značku. To se promítlo například do nové vizuální identity. Za další úspěch považuju, že se nám areál daří kultivovat. Drobnými zásahy, někdo by možná řekl nepodstatnými detaily, které ale dohromady vytvářejí harmonické prostředí. Mám na mysli informační systém, úbytek dopravního značení, regulaci předzahrádek, kultivaci místních podniků výměnou nájemců. A přičítám k tomu i záhony a vůbec zeleň jako takovou.

V prvních šesti letech jsme si připravili půdu pro další dynamičtější rozvoj. A teď věřím, že už to půjde snáz, protože jsou tady noví lidé, máme nově nastavené procesy a připravenou spoustu projektů. K nim bylo nejprve nutné sehnat podklady, celý areál zaměřit, rozjet badatelskou a publikační činnost, která tady léta stagnovala. Výrazně jsme také rozšířili odborné stavebně-historické průzkumy – vlastní informační bázi, ze které čerpáme jak při projektech, tak při prohlídkách nebo přípravě publikací. V dnešní situaci už máme šuplíky plné zpracovaných studií, takže se těším, že v dalších šesti letech budeme realizovat některé větší zásahy.

 

Vzpomněl jsi covid, který přišel krátce potom, co jsi nastoupil. Je to tak?

Ano. 1. ledna jsem nastoupil a v březnu už jsem zavíral Vyšehrad.

 

Jak to tenkrát Vyšehrad poznamenalo? Z mého pohledu mu to paradoxně spíš pomohlo. Protože když lidé mohli nejdál do nejbližšího parku, spousta z nich Vyšehrad vlastně objevila.

Souhlasím s tím, co říkáš. Mnoho lidí se k nám do areálu naučilo chodit. Ale bohužel nemám přesné srovnání s dřívějšími léty. Nevím, jestli tu v roce 2019 nebyl stejný počet lidí jako v roce 2025. V roce 2020 jsme zažili sešup dolů, ale od té doby už to jenom roste. Covid nám pomohl v tom, že s utlumením návštěvnického provozu jsme se mohli v prvním období víc soustředit na změny organizace. Nezabývat se tolik provozem, protože ten se v podstatě zabrzdil.

 

Areálu ale covid příliš neprospěl. Parky byly mnohem navštěvovanější a také zdevastovanější. Větší kumulace lidí, popíjelo se tu víc než obvykle, což s sebou neslo i zvýšené náklady. Ale oproti jiným institucím, které opravdu trpěly tím, že tam lidé nechodili a neplatili vstupné, my jsme finančně tolik netrpěli. Výpadek příjmů z prohlídek nám nijak zvlášť neublížil, protože tvoří necelou čtvrtinu rozpočtu na údržbu areálu.

Máš představu, kolik lidí na Vyšehrad vlastně chodí?

Snažili jsme se návštěvnost spočítat a vyšlo nám zhruba 2,5 milionu návštěvníků ročně. Jsme hned za Pražským hradem druhá nejnavštěvovanější památka v České republice. Pro srovnání, Karlštejn má 140 000 návštěvníků, Český Krumlov 270 000, Lednicko-valtický areál také 270 000. Vyšehrad je tedy o řád někde jinde. Samotná bazilika sv. Petra a Pavla dosáhla loni asi 220 000 placených návštěvníků. Je to čtvrtá nejnavštěvovanější církevní památka v českých zemích. Na tom si člověk uvědomí, jak je zdejší areál enormně atraktivní.

 

Zmínil jsi, že inflace vám zvyšuje náklady, proto musíte hledat způsoby, jak si na provoz víc vydělat sami. Není to vlastně pro Vyšehrad dobrá zpráva? Že se dokáže uživit lépe než dřív?

Já myslím, že to je hodně dobrá zpráva. Je vidět, že Vyšehrad ten potenciál má. Například oproti Jedličkovu ústavu a podobným institucím, kde to nedává smysl. Pro Prahu je jedině dobře, že nenatahujeme ruku víc než dřív, ale naopak jsme schopní rozvíjet své vlastní doplňkové zdroje.

Máte v tomhle ohledu i nějakou vizi do budoucna, jak příjmy dál navyšovat nebo jak s nimi pracovat?

Když jsem nastoupil, tak jsme udělali nepopulární krok a zvedli vstupné do památek. To bylo do té doby výrazně podprůměrné. Postupně ve třech vlnách, naposledy teď v dubnu, jsme vstupné dostali na standardní pražskou úroveň. To se samozřejmě nesetkalo s nadšením úplně u všech, ale přináší nám to potřebné finance. A návštěvnost naštěstí nijak nepoklesla.

 

To stejné s nájmy, krátkodobými i těmi dlouhodobými, které tady bývaly výrazně nižší. Přesoutěžením nájemců a postupným tlakem se nám podařilo příjmy z nájmů zvýšit, což pomáhá hradit doplňkovou činnost. Není to ale tak, že by tady bylo výrazně dráž než jinde. Spíš jsme dorovnali obvyklou úroveň.

 

Samozřejmě se to snažíme vyvažovat, aby prohlídky byly zajímavější, zážitkové. Abychom víc investovali do vybavování prostorů, například kasemat…

 

Vzpomínám si, jak jsi mi kdysi říkal, že víc peněz než prohlídky vám paradoxně vydělávají veřejné toalety. Nestálo by za to udělat na Vyšehradě víc záchodů? (smích)

Ano, zpoplatnili jsme toalety, to tu také dřív nebývalo. Báli jsme se toho, protože vždycky se najde někdo, kdo si rád rýpne, že jako veřejná instituce máme mít toalety zadarmo. Ale už to tak bez problémů funguje tři roky.

Ale vraťme se od záchodů k významnějším věcem. Ke stavebním úpravám, které na Vyšehradě v posledních šesti letech proběhly. Na co z toho jsi nejvíc hrdý?

Ze stavebních úprav považuju za nejvýznamnější přesun infocentra ze Špičky do vhodnějšího a lépe umístěného prostoru – na místo „hladového okna“ před Leopoldovou bránou, které důstojnosti areálu příliš nepřidávalo. Další větší projekt byla oprava Prachárny, kde sídlila Galerie Vyšehrad. A pak spousta drobností – teď jsme třeba na celém Vyšehradě vyměňovali hromosvody. Opravili jsme litinovou pumpu, kříž nad Cihelnou branou, Boží muka, sochy Jana Nepomuckého a sv. Václava… Pořád je co dělat. Máme osmnáct objektů, třináct hektarů parku, tři kilometry hradeb, kilometr podzemí a devět drobných památek. Sice za sebou nemáme žádný projekt, kde bychom proinvestovali 20 milionů, ale máme sérii těch drobnějších.

Zatím největší věc, která je na spadnutí, bude nová expozice. Soutěžila se už koncem roku 2022. Pak se dlouho táhla projektová dokumentace, ale teď už jsme před vypsáním výběrového řízení. Počítám, že do konce roku budeme mít zhotovitele a v příštím roce se bude expozice realizovat. Měla by v mnoha ohledech změnit pohled na Vyšehrad. S oblibou říkám, že je potřeba odstranit nános dvacátého století, kdy se zamlčovala stavební aktivita Vyšehradské kapituly. Přitom současný Vyšehrad a jeho podoba je dána zejména Kapitulou – Štulcem a Karlachem.

 

Zároveň se pokoušíme oddémonizovat Habsburky a barokní pevnost. Jsou tací, kteří pevnost a s ní spojenou vojenskou minulost nemají v lásce, ale ona je klíčem k pochopení místa. Chceme vyvrátit zažitý pohled, že Habsburkové vládli z Vídně a Vyšehrad je příliš nezajímal. Není to pravda. I pro Habsburky tvořil Vyšehrad symbol jejich moci. Nikoliv panovnické, ale vojenské.

Nová expozice se plánuje do Gotického sklepa. Jaké záměry máte s takzvanou Prachárnou, tedy bývalou Galerií Vyšehrad?

Jednoho dne tam snad zpřístupníme menší expozici o vyšehradských mýtech a legendách.

 

Jak vycházíte s ostatními zdejšími institucemi? Myslím tím Kapitulu, nedaleké Kongresové centrum, ale i městskou část nebo Magistrát.

Na úrovni města spolupracujeme s řadou organizací. Ať je to Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Galerie hlavního města Prahy, Muzeum města Prahy, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Městská knihovna a další.

 

Praha 2 je pro nás přirozený partner. Jsme v jejich katastru a navzájem si pomáháme s kulturními i jinými projekty. Nedávno jsme například spolupracovali na revitalizaci Lumírových sadů. S Magistrátem pro změnu řešíme sanaci vyšehradské skály nebo opravu tunelu.

 

S Kapitulou máme také velice pozitivní spolupráci. Nedávno jsme společně posunuli plot u kaplanky. Dohodlo se, že Kapitula veřejně zpřístupní část svého pozemku, čímž se obnoví průchod za kaplí Panny Marie. Obrovskou radost mám samozřejmě i z nové střechy baziliky, která se vrátila k původnímu dvoubarevnému vzoru. Teď se ukazuje, že to byl správný krok.

 

A s Jedličkovým ústavem jsme se společně domluvili na rozumném kroku, že převezmeme péči o část jejich pozemku u Táborské brány, abychom mohli spravovat kompostárnu, tunýlek do Podolí a alpinum na hornwerku. Pozemek mohou dále využívat, ale my se o něj budeme starat a kultivovat ho. Také díky tomu jsme se mohli pustit do úpravy Jedličkova alpina.

Mohl bys vysvětlit, o co se jedná?

Alpinum má zajímavý příběh. Vlastně dosud pátráme, kdy vzniklo. Je sice pojmenované po Rudolfu Jedličkovi, ale vzniklo zřejmě až po jeho smrti. Tipujeme ve třicátých letech. Fungovalo dlouho, než někdy v devadesátých letech zarostlo keři a břečťanem. Přáli jsme si skalku obnovit, protože staré fotky ukazují, že byla skutečně nádherná. Museli jsme v těch místech poměrně výrazně kácet, protože pokud tam má růst alpská květena, musí tam jít dostatek slunce.

 

Překvapilo nás, že alpinum se pod břečťanem dochovalo ve výborném stavu. Schodiště a zídky vypadají i po padesáti letech bez údržby jako na těch starých fotkách. Do podzimu teď probíhá pozorovací období, kdy sledujeme, jestli na skalce nezačne něco samo růst. Existuje teorie, i když se o to odborníci trochu přou, že semena některých druhů dokážou v půdě přežívat desítky let. A když jim člověk poskytne vhodné podmínky, znovu vyklíčí.

 

Tak snad pořádně zaprší.

Uvidíme, jestli něco přežilo. Kromě toho jsme ale také vzali staré fotografie a na jejich základě určili, jaké druhy tam kdysi rostly. Pokud všechno půjde dobře, na podzim provedeme řízenou výsadbu.

 

Také je důležité říct, že ještě zcela nevíme, jestli to bude klasické alpinum. To by potřebovalo ještě výrazně víc slunce, kvůli čemuž bychom museli ještě víc kácet. To se nám nechce, přestože borovice v těch místech samy dost odcházejí.

Ještě mě zajímají vaše vztahy s Kongresovým centrem. Tak abychom to nezamluvili.

To považuju za zásadní téma. Kongresové centrum nyní patří stoprocentně Praze. Už do toho nevstupuje stát, což je skvělá příležitost k dalšímu rozvoji. Pro kongresové turisty tvoří Vyšehrad vstupní bránu do Prahy. Je to taková výkladní skříň a jeden z prvních zážitků – vylézt na Vyšehrad, podívat se na pražské panorama a pak pokračovat dolů na náplavku.

 

Druhá věc je, že kongresová klientela je přesně ten kultivovaný typ návštěvníků, o které stojíme. Jsou to lidé, kteří se pak do Prahy vrátí i s rodinami. Žádní alkoholoví turisté. Takže v tomhle ohledu chceme s Kongresovým centrem spolupracovat. Před pár dny byl navíc položen základní kámen dostavby Kongresového centra. Víceúčelové výstavní haly, která má být hotová v roce 2028. To dál posune možnosti kulturního vyžití.

 

A jak vycházíte s místní komunitou? Za tvého působení vznikla na Vyšehradě Táborka, nedávno přibyla pevnostní zahrada…

Z toho mám opravdu velkou radost, že se kromě kultivace areálu podařilo vytvořit také zázemí pro místní. Vyšehrad se s nadsázkou dělí na dvě části. Na tu exkluzivnější, důstojnou a váženou, což je prostor mezi Leopoldovou a Cihelnou bránou. A na jakýsi apendix mezi Leopoldovou bránou a Táborkou, který lidé donedávna většinou jen proběhli a příliš nevnímali. Přitom jde o zónu, která má skoro až vesnický charakter. Vzniklo tady několik komunit, které se navzájem výborně doplňují.

 

Máme tu Táborskou bránu přístupnou veřejnosti. Mimochodem, k ní máme připravené projekty na stavební úpravy, například obnovu druhého vstupu z východu.

 

Pak tu máme legendární hospodu Na Hradbách. Ta je sice už v té důstojnější části areálu, ale já ji mentálně počítám do té vesnické. Vyměnili jsme nájemce, který už po letech ztratil drajv, a našli nového. Myslím, že to uchopil velmi dobře a z lehce bohémské, punkové hospody vytvořil v podstatě kulturní instituci, kde se koná přes šedesát akcí ročně.

 

Letos jsme to zkompletovali dalším počinem, a to pevnostní zahradou v příkopě pod Leopoldovou bránou. Zlí jazykové nám říkali, že tam nic neporoste, ale jdi se tam podívat.

Koukal jsem na tu džungli.

Mírně jsme se obávali, aby se z toho nestala obvyklá komunitní zahrada. Striktně jsme řekli, že bude čistě pěstební. Kytky, zelenina, ale žádné grily, žádné ohníčky nebo narozeninové párty. Od toho je hospoda Na Hradbách.

 

Teď nás na hornwerku čeká úprava kompostárny a současně s tím chceme rozšířit včelíny. Změnili jsme vyšehradské květinové záhony, aby v nich od března do listopadu každý měsíc něco kvetlo. Díky tomu se tu teď pohybuje víc včel, proto chceme včelíny rozšířit. Kdo ví, možná už za rok budeme prodávat lipový čaj z vyšehradských lip a k tomu vyšehradský med.

 

Taky se nám na Vyšehradě výrazně množí lišky. Trošku s nimi bojujeme, s potvorami, protože si z podzemních chodeb dělají spižírnu. Často v kasematech najdeme holuba bez hlavy nebo něco jiného zakousnutého. Vždycky to odneseme, ale lišky tam nanosí něco jiného. Vedeme s nimi marný boj.

Dalším významným elementem jsou na Vyšehradě archeologové a historici. Předloni zde dokonce proběhla konference na téma vyšehradského středověku, ze které vzniknul knižní sborník…

Badatelská činnost zažívá na Vyšehradě po letech renesanci. Už jsem zmínil stavebně-historické průzkumy, které výrazně posouvají naše vědomosti. Také se nám podařilo některé archeologické lokality očistit a částečně zpřístupnit v rámci prohlídkových okruhů – například fragmenty románského mostu.

 

Jiný úžasný prostor je pod Prachárnou, kde archeologové zanechali naleziště in situ s kontrolními sondami. Je zde vidět průřez všemi historickými vrstvami, celá vyšehradská stratigrafie. Dvě stě padesát tisíc let na jednom místě.

 

Je důležité dodat, že archeologové se na Vyšehradě zaměřují především na středověk. Proto mám radost ze spolupráce s Jirkou Hofmanem, který se naopak vyzná v novověké pevnostní historii. Je hezky vidět, jak se oba pohledy navzájem doplňují. Povědomí o středověkém Vyšehradu se mění díky znalostem o barokním opevnění a naopak.

 

Lidé mají Vyšehrad spojený hlavně s bájemi, pověstmi a středověkem. Pevnostní období se často opomíjí. Proto doufám, že do dvou let zvládneme vydat samostatnou knihu o vyšehradské citadele mezi lety 1648 až 1911. Na to se těším, protože příběh pevnosti je opravdu fascinující.

 

V čem například?

Dneska je Vyšehrad vlastně uprostřed města. Člověk si skoro ani neuvědomí, že původně tvořil okraj Prahy. Když si odmyslíš okolní baráky, tak pozice skály je naprosto strategická. Krásně je to vidět z nově otevřeného Dvoreckého mostu. Vyšehrad stojí v čele údolí a celá fronta jeho bastionů rámuje řeku. Když armáda na bastiony postavila děla, ovládala přístup do Prahy.

 

Až do devatenáctého století se do Prahy téměř všechno dopravovalo po Vltavě – dřevo, sůl i další zboží. Bez nadsázky říkám, že kdo vládl Vyšehradu, držel prst na tepně Prahy. Vltava pod Vyšehradem je něco jako Hormuzský průliv. Stačilo pár děl na hradbách, aby císař dokázal Prahu velmi rychle zpacifikovat. Kdyby se rozhodl, mohl město snadno odříznout od hlavní zásobovací trasy. Dokonce i když později přibyla železnice – most a Smíchovské nádraží –, pořád byla na dostřel vyšehradských děl. Paradoxně si člověk tyhle vojenské zásady o to víc uvědomí v souvislosti s válkou na Ukrajině nebo krizí v Hormuzu. Jak důležité je mít logistické trasy nebo zbraňovou výrobu pod kontrolou.

Vy jste na Vyšehradě v minulých letech dělali některé menší průzkumy. Například jste čistili zdejší studny.

Mně by se samozřejmě líbilo kopat někde na větší ploše, ale to bohužel není jednoduché. Rádi bychom třeba vykopali druhou část brány Špička, která je dodnes zasypaná v zemním valu. Myslím, že by stačilo odkopat metr a objevily by se zdi. To nám ale jen tak nikdo nepovolí, proto se soustředíme spíš na nedestruktivní georadarové průzkumy. I to je způsob, jak si rozšířit obzory.

 

S archeology teď řešíme otázku, jak původně vypadala vyšehradská ostrožna. Jaký byl její přirozený terén, který pak proměnila stavba barokního opevnění. Postupně se nám daří rekonstruovat tvar skály, který býval úplně jiný, než jak ho vidíme dnes. Při snahách o rekonstrukci středověkého Vyšehradu se většinou vychází z premisy, že býval nahoře srovnaný do roviny stejně jako dneska. Ale vyšehradská skála nebyla rovná, zvedala se směrem k akropoli. Nejvyšší bod Vyšehradu býval na její západní straně. Předpokládá se, že v areálu akropole stávala rotunda sv. Jana Evangelisty, která tedy nebyla na rovině, ale na kopečku.

 

Mně nedávno překvapilo, že podlaha rotundy svatého Martina je o dva nebo tři metry výš než podlaha svatého Petra a Pavla.

Bazilika sv. Vavřince je zase o metr a půl níž než Petr a Pavel, takže i tyhle dvě stavby stály na různých úrovních. Málokomu dochází, že vyšehradský terén je výrazně přemodelovaný.

 

Další samostatné téma, kterému se věnujeme, je vyšehradská historie dvacátého století. Postupně zpracováváme příběhy vyšehradských sportovišť anebo válečné příběhy. Nedávno jsme například odhalili druhý největší podzemní prostor na Vyšehradě – podzemní vodojem za Jedličkovým ústavem, patrně z druhé světové války. Velkou kruhovou nádrž, o které se sice ví, ale dosud se nijak zvlášť nezkoumala.

 

Měl jsem za to, že nádrž vznikla současně se zahradou sanatoria.

To nám říkali i v Jedličkově ústavu, že se to tak traduje. Ale mám k dispozici digitalizovanou dokumentaci Podolského sanatoria z roku 1914 a fotografie z roku 1923, kde nic takového není. Logicky by se nabízelo, že vodojem zásoboval Thomayerovu parkovou úpravu nebo skleník pod ním. Ale podle plánů to nesedí. Takže musel vzniknout buď za první republiky, nebo během války v návaznosti na lazaret SS, který samozřejmě potřeboval zásoby vody. Ne kvůli závlahám parku, ale jako požární opatření a zdroj vody pro lazaret.

 

Při rozkrývání vyšehradské druhoválečné historie jsme v archivu objevili také doklad, že Gorlice měla být pronajatá společnosti Marconi Radioslavia. Ta mívala továrnu ve Vysočanech, kde za války vyráběla součástky do cyklotronů pro německý jaderný program. Když německá armáda viděla, že úplně nevítězí, tak kromě toho, že začala narychlo budovat kryty, začala také mapovat podzemní prostory kvůli přesunu strategické výroby. Gorlice tehdy měla tři patra, což dělalo 900 metrů čtverečních plochy, a byla vyhrazená právě pro Radioslavii. Nechybělo moc a na Vyšehrad se mohla přesunout výroba německých jaderných bomb. Nedošlo k tomu, protože vysočanský závod v březnu 1945 vybombardovali Američané.

Ale abychom nezůstávali jen v minulosti. Co čeká Vyšehrad v nejbližší budoucnosti?

Rádi bychom víc rozvíjeli fundraising, což už částečně děláme prostřednictvím Pokladu kněžny Libuše. To je veřejná sbírka, která pomáhá financovat opravy drobných památek. Naší vizí je, že bychom chtěli navázat dvě nebo tři strategická partnerství s českými firmami. Od toho si slibujeme peníze na realizaci větších projektů, které si za současných podmínek nemůžeme dovolit.

 

Velké změny se budou týkat Gorlice. Galerie hlavního města Prahy dokončila nový depozitář a bude do něj postupně stěhovat sochy z Gorlice. Už příští rok by měl zmizet sv. Augustin. Ostatní budou následovat postupně až do roku 2031. Originály soch z Karlova mostu jsou sice v Gorlici léta zažité, ale zároveň tam dost trpí. A nám vlastně brání využít ten prostor lépe. Teď to samozřejmě u mnohých vyvolává hrůzu, protože přijdeme o jeden z návštěvnických taháků. Ale beru to jako výzvu. Jakmile dokončíme expozici v Gotickém sklepě, začnu přemýšlet, jak naložíme s Gorlicí.

 

Také chceme rozšířit park v příkopu u Leopoldovy brány. Skvěle zafungovalo, když jsme tam otevřeli branku do Lumírových sadů. Taková blbost, stačilo otevřít dveře, a je z toho málem nejoblíbenější projekt.

 

Znamená to, že z příkopu pod Leopoldovkou zmizí tenisový kurt?

Výhledově, je to jen otázka času a nějakého sentimentu. Dojít k tomu může třeba až za deset nebo patnáct let, kdy už tady nebudu. Ale snažím se tomu vytvořit vhodné podmínky. Ten prostor je jako dělaný, aby po obou stranách valu vedlo schodiště dolů a jednoho dne se třeba prorazila branka i do sousedního parku podolské porodnice. Prorazit otvor by tam určitě šlo, protože v těch místech je novodobá hradba.

 

Na druhé straně kurt pod Leopoldovkou je vlastně poslední sportoviště v pevnosti. Nezaniká tím jedna tradice?

To ano, ale člověk musí někdy odložit sentiment stranou. Můj malý sen je vrátit před Leopoldovu bránu dřevěný most. Odkopat před bránou část valu a nahradit ho dřevěným mostem. Jednak by se díky tomu dalo příkopem projít, jednak to k té bráně historicky patří. Museli bychom ale vyřešit problém s vedením sítí – kanalizace, plynu a vodovodu.

 

Další projekt, který čeká na realizaci, je úprava zmršeného kubistického altánu ve Štulcově ulici u schodů k Libušince. To bychom chtěli udělat příští rok. Podařilo se nám na základě starých fotek najít jeho původní podobu. Sice jsme nevypátrali autora, ale máme podezření na Chochola nebo Hofmana.

Také by to mohl být Matěj Blecha, který dělal pár provizorních  dřevostaveb v Jedličkově ústavu.

Možná. Máme pár tipů, ale zatím se nepodařilo vypátrat žádnou dokumentaci. V sedmdesátých letech dovolili památkáři původní altán zbourat z důvodu havarijního stavu. S podmínkou, že do roka má vzniknout jeho replika. To se nestalo a teprve v devadesátých letech vyrostlo na místě něco, co lze těžko nazvat replikou. Zmizely všechny ozdobné detaily.

 

A ještě máme povolenou jednu věc, totiž rekonstrukci Černé studny a studny v Karlachových sadech. Obě budeme vracet do původní podoby. Ta v Karlachových sadech dostane zpátky dřevěné dveře, omítnutou střechu a nahoru křížek. Také v ní obnovíme čerpadlo. Černou studnu budeme celou repasovat. Už jsme ji změřili, vyčistili a zjistili, že není hluboká až na úroveň Vltavy, jak se tradovalo.

 

Už několikrát jsi zmínil vyšehradské stromy. Jaký máš k tomuhle tématu obecný postoj?

Na vyšehradskou zeleň se snažíme dívat komplexně. První věc, kterou máme za sebou, byla rehabilitace záhonů. Postupně jsme je rozšířili i tam, kde nebývaly. V Karlachových sadech jsme vytvořili dva dominantnější záhony proti průčelí Nového děkanství. To se nyní opravuje a zároveň s tím se pokácí nešťastně umístěná borovice na předzahrádce, takže děkanství se odhalí v celé kráse a bude pěkně vidět.

 

Dokončili jsme revitalizaci svahů okolo rotundy sv. Martina. Odstranili jsme nefunkční plastové rohože a místo nich použili hatě a zeleň tak, aby se svahy zpevnily přirozeně. Ve větším měřítku pak dochází k obnově keřového patra. Loni jsme vysadili několik stovek keřů kolem Gorlice a budeme v tom pokračovat, což ocení hlavně ptáci. A moc rádi bychom u Gorlice vybudovali jezírko. To se sice úplně nelíbí památkářům, ale Vyšehradu chybí nějaký zdroj vody přístupný pro zvířata. Máme jenom fontánu v Karlachových sadech, což je málo.

Ptáci si zalétnou k Vltavě. O ně bych neměl strach.

Menší vodní plocha je na Vyšehradě žádoucí. U Gorlice je pro ni ideální místo. Zrušili jsme tamější dožilý fitpark, takže teď to je takový klidný parkový záliv, kde by jezírko vůbec nebylo od věci.

 

A co se týče stromů… Teď tady poměrně výrazně řežeme. Nešvarem všech pražských parků včetně toho vyšehradského je, že se do stromů v minulosti málo zasahovalo. To je samozřejmě kontroverzní téma, které vyvolává emoce. Ale parky stárnou a je potřeba obměňovat je. Nové výsadby už připravujeme na sušší klima, protože závlahy Vyšehrad nespasí. Je to vidět na tom, jak hromadně žloutnou vyšehradské borovice. Proto měníme druhovou skladbu, aby park obstál za dvacet, třicet let.

 

Celkem dost jsme letos ořezali akát před Leopoldovou bránou, nejstarší strom na Vyšehradě. Měli jsme o něj strach, protože měl přetíženou korunu. Zároveň má prasklý kmen, takže byl v minulosti už opakovaně spoutaný. Nechali jsme si zpracovat několik posudků, abychom postupovali s maximálním citem. Ukázalo se, že když akát necháme, jak je, pak při každé větší bouřce hrozí, že se zlomí. V lepším případě pak spadne na prázdný chodník, v horším případě na kolemjdoucí. Rozhodli jsme se tedy, že korunu zredukujeme o dvě třetiny, aby se stromu ulehčilo. Akát to přežil, krásně obrazil a my jsme mu tím o takových deset až patnáct let prodloužili život.

 

Teď bojuju za jiný strom, který je u vstupu na hřbitov…

Myslíš jasan, který svými kořeny bourá vstupní bránu na hřbitov?

To je strom, který patří pod TSK, ale moc se o něj nestarají. Také by potřeboval zdravotní řezy, aby se nepřetěžoval a nerupnul. Mám trošku pocit, že Hřbitovy by byly nejradši, kdyby strom odumřel, protože pak by jim nezvedal plot a mohla by se tam udělat nová rovná zídka. (smích) To ale nechceme. Ten jasan je nádherný, velký a perspektivní.

 

Teď v červenci máme v plánu prořezat některé stromy na Akropoli. V korunách je tam hodně suchých větví, které by mohly větrem popadat. Anebo jsou koruny přerostlé, leckde i hodně nízko nasazené, což může stromy přetěžovat.

 

V rohu Karlachových sadů jsem si všimnul, že před rokem nebo dvěma zmizel strom. Ani nevím, jestli spadl sám, nebo jestli jste ho pokáceli. Ale najednou se díky tomu objevil krásný nový výhled zezadu na baziliku.

Máme vytipovaných několik míst, výhledů na Prahu, nebo naopak pohledů od Prahy, kde chceme nechat některé stromy na dožití a znovu je neobnovovat. Abychom zarostlé průhledy uvolnili. Trošku nás v tomhle ohledu trápí strom na redanu nad Výtoní, který je čím dál větší. Jednak zasahuje do hradby, jednak stále víc zakrývá pohled na Pražský hrad, který je z redanu opravdu pěkný.

 

Říkal jsi, že jehličnanům neprorokuješ na Vyšehradě světlou budoucnost.

Borovice, o kterých jsem v té souvislosti mluvil, byly vysázené během padesátých let v rámci Akce Z. Postupně usychají, jak u Gorlice, tak na hornwerku, proto je postupně nahrazujeme odolnějšími dřevinami.

 

V Praze se teď vede boj – a nás to taky čeká – s pajasanem žláznatým, což je invazivní druh. Už nějakou dobu platí, že se nemá nově sázet a jeho výhonky se mají likvidovat, protože ubližují ostatním stromům. Tuším, že za dva nebo za tři roky ale začne platit přísnější nařízení, kdy pajasany nejen že nesmíš sázet, ale musíš je cíleně odstraňovat. Pro nás to znamená kácet ve svazích u Libušinky nebo u Jedličkova ústavu.

 

Jeden obrovský pajasan roste také u dětského hřiště v Lumírových sadech. Nádherný veliký strom. Naštěstí to nemusím řešit, protože nepatří nám, ale byla by ho škoda.

 

Jsem zvědavý, co spolu budeme probírat za dalších šest let. Kam se věci vyvinou…

Udržuju si naději, že se mi do konce letošního roku podaří přimět Prahu, aby zadala mezinárodní soutěž na slavnostní osvětlení Vyšehradu. To současné je už šestadvacet let staré a provozně dožívá. Už se k němu ani nevyrábějí náhradní díly. Především je ale energeticky náročné a esteticky zastaralé. Celoplošně nasvícené hradby jsou zbytečnost a do jisté míry hřích.

 

Cílem bude, aby byl Vyšehrad nasvícený moderně a citlivěji. Aby tolik nesvítily hradby, ale naopak se rozsvítily některé jiné památky. Například nechápu, proč je Cihelná brána nasvícená jen z jedné strany. Když všechno dobře půjde, příští rok by mohla proběhnout soutěž. A pak v letech 2028 nebo 2029 realizace. Bude to samozřejmě stát desítky milionů, nicméně Vyšehradu to dodá nový noční vizuál na řadu let dopředu.

 

Jak vidíš, pořád se tu něco děje a dít bude.

 

Tak si necháme něco i na příště. Děkuju za rozhovor