Vzpomínky pamětníka – Vyšák, Slepice a Studně
Ve vzpomínkách pamětníků protentokrát opouštíme Jamrtál a vydáváme se vzhůru na Pankrác a do vyšehradské pevnosti. Průvodcem nám bude pan Marek Vavrečka (1952).
Od svého narození v roce 1952 do roku 1977 jsem bydlel v ulici Na Pankráci č. 8, tj. ve čtvrtém domě od Vyšehradu. Naším eldorádem byl Vyšehrad, Slepičárna a studánka Na Topolce – pro nás jedině Vyšák, Slepice a Studně. Na Vyšák jsme si netroufali večer, rodiče nás strašili Vyšehradskými jezdci.
Přímo v domě jsme měli cukrárnu. Tam jsme si kupovali za 25 haléřů mejdlíčko nebo energit a za 70 haléřů vanilkovou nebo jahodovou zmrzlinu. Vedle v domě na rohu ulic Na Pankráci a Mikuláše z Husi později otevřeli samoobsluhu. Byla to první samoobsluha, kterou jsem viděl. Pamatuji se, že mě starší bratr poučoval, že je nutno vzít si košík. Vedle v domě byla mlékárna, tam jsme chodívali s bandaskou pro mléko k paní Svobodové.
Na protějším rohu s ulicí Mikuláše z Husi byla a dodnes je hospoda. Tam jsem chodil otci se džbánkem pro pivo. A docela rád. Byly tam na zdi obrázky pivovaru a taky Falstaffa (ten je tam pořád). Na zpáteční cestě jsem pivo upíjel – poprvé, hned jak jsem vyšel z hospody, pak před vchodem do našeho domu a naposledy, než jsem zazvonil u našich dveří. Na venkovní zdi hospody byla železná kladka. Když dovezli sudy s pivem, spouštěli je s její pomocí do sklepa. Rád jsem se na to díval.
Dokud domovní blok neuzavřely protější činžáky, viděli jsme z okna na hřiště Slavoje Vyšehrad. Hrál se tam pozemní hokej. Od té doby jsem ho živě nikdy neviděl. V zimě jsme na hřiště chodili bruslit. Občas tam prodávali za 50 haléřů chleba s hořčicí. Pamatuji se, že jednou se nám po bruslení nechtělo přezouvat, tak jsme v bruslích došli po chodníku až domů.
Z druhé strany bytu jsme viděli Vítěznou pláň. Tam bývaly cirkusy, chodili jsme tam pouštět draky a jednou tam byla dokonce Matějská pouť. Bylo tam taky fotbalové hřiště. Na okraji Vítězné pláně končila ulice 1. listopadu. Byla to tichá slepá ulice s širokým travnatým pruhem uprostřed. Nyní je to ulice 5. května, která ústí na Nuselský most. Šířka ulice se nezměnila, už tehdy se počítalo s mostem přes Nuselské údolí.
Na podzim nám pošťák přivážel koš zašitý pytlovinou plný jablek od babičky ze Slezska. Pošta přijela vozem taženým koněm. Zatímco vůz čekal na pošťáka před domem, kůň žral seno z pytlíku, který měl přivázaný u tlamy. Stále si pamatuji klapot kopyt po žulových kostkách.
Když se večer začalo stmívat, chodil rozsvěcet plynové lampy lampář. Měl dlouhou tyč s háčkem na konci, tím zatáhl za drátěné očko na lampě a ta se rozsvítila. Už tehdy mně to připadalo poetické.
Na Vyšehrad vede několik vchodů. Nám nejblíže byla Táborská brána. Po její pravé straně stával malý domek, přilepený z vnějšku k hradbám. Tam bydlel sklenář. Jednou nám průvan doma rozbil okno, tak jsme ho nesli tam.
V průchodu pro pěší v bráně byla na zdi křídou namalovaná kočka. Byla tam desítky let, vždycky ji někdo obnovil. Možná je tam pořád, už jsem na Vyšáku delší dobu nebyl. Přímo v bráně se za deště dal hrát badminton.
Další vchod na Vyšehrad byl tunelem z uličky U Podolského sanatoria. Tehdy jsme nevěděli, že se tak jmenuje, říkali jsme ji Cikánská, protože tam v jednom domě bydleli cikáni. V tom tunelu jsem s kamarádem vypil svůj první vlastnoručně koupený lahváč.
Mezi Táborskou a Leopoldovou bránou je domek, kde bydlela spisovatelka Popelka Biliánová. Má tam pamětní desku. Ve své dětské mysli jsem si ji ztotožnil s Boženou Němcovou. Po letech jsem o tom mluvil s bratrem a on se mi přiznal, že na tom byl stejně.
Vlevo za Leopoldovou branou byly (a možná stále jsou) stromy s ovocem, kterému jsme říkali čínská jablíčka. Vypadala opravdu jako jablíčka velikosti třešně. Byla dobrá. Vpravo za Leopoldovou branou bylo další hřiště Slavoje Vyšehrad, kam jsme taky chodívali bruslit.
Za rotundu ke kostelu Panny Marie na Šancích jsme chodívali sáňkovat. Svah byl mírný, ale dlouhý, takže se to pěkně rozjelo. Aspoň se mi to tak tehdy zdálo. Dole v parčíku u vchodu do Gorlice stával malý dřevěný kiosek s cukrovinkami, ale to je už hodně dávno.
Někdo tady zmínil hlídače parku na Folimance. Na Vyšehradě byl taky jeden. Hrozil nám, když jsme běhali po trávníku. Říkali jsme mu Frankenstein.
Chodíval jsem se dívat do Štulcových sadů, jak sochař dělá kopii Bendlovy sochy sv. Václava. To bylo zajímavé, měl taková velká měřidla (odpichovátka), kterými přenášel rozměry ze sochy na sochu.
O Dušičkách jsme s tatínkem chodili na Vyšehradský hřbitov dávat svíčky na hroby našich oblíbenců. Byl to vždycky Neruda a Smetana, ale začínali jsme u hrobu Svojsíka, zakladatele českého skautingu, který má hrob poblíž vchodu. Na hřbitově jsem se náhodou přichomýtl k pohřbu Maxe Švabinského, to bylo v r. 1962.
Když jsem byl trochu větší, bavili jsme se tzv. čuďáky. To se buď nastříhal film, nebo naštípalo celuloidové pravítko na malé kousky, zabalilo se to do spořiče tabáku (tyhle hnědé papírky se prodávaly v trafice, šly taky vyrobit máčením toaletního papíru v roztoku hypermanganu) a nechal se tomu krátký knot. Ten se pak zapálil a čuďák se nenápadně někam pohodil. Za pár vteřin se začal linout hustý smradlavý čoud. Nejlépe se nám to povedlo, když jsme jeden pořádný čuďák dali v neděli odpoledne do dutého kmenu kaštanu u hlavní promenádní pěšinky na Vyšehradu. Z kmenu se začalo kouřit, lidé byli vyplašení a my (zdravím tě, Radime) jsme měli nehoráznou radost.
Svoje vzpomínky ukončím připomínkou svojí brigády na vykopávkách. Kopali jsem v blízkosti Čertova kamene v hloubce asi tří metrů. Moc jsme se nepřetrhli, hráli jsme v jámě mariáš. Vedoucí vykopávek dr. Nechvátal nás chtěl vyhodit, ale naštěstí k tomu nedošlo. Ještě mám doma prasečí zub asi ze 17. století. Jeden den pršelo, tak nás dali do bývalého kostela sv. Vavřince. Tehdy byl zcela nepřístupný, tam jsme čistili základy.
Marek Vavrečka
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
