Rozhovor s „první dámou Vyšehradu“ Drahomírou Kolmanovou

Aniž si to mnohdy uvědomujeme, Praha patří k nejzelenějším světovým metropolím. Lesy a parky pokrývají okolo pětiny rozlohy města. Ovšem jeden z pražských parků vyniká obzvláštní krásou. Je to Vyšehrad, který za poslední čtvrtstoletí prodělal výraznou změnu k lepšímu. Velkou zásluhu na tom nese vedoucí úseku parků Národní kulturní památky Vyšehrad Ing. Drahomíra Kolmanová, bez níž by se zmíněná proměna nejspíš neuskutečnila.

 

Kdy jste začala pracovat na Vyšehradě a za jakých okolností?

Nastoupila jsem v roce 1992 na žádost tehdejší paní ředitelky Jitky Švejdové. Ale už předtím jsem měla Vyšehrad na starosti v rámci Obvodního úřadu Prahy 2 a ještě dříve na Správě veřejné zeleně. Takže můj první profesní kontakt s Vyšehradem proběhl v roce 1990.

 

Měla jste nějaký vztah k Vyšehradu už předtím?

Byla jsem tu kdysi jako dítě se školou, ale pak jsem Vyšehrad dlouho neviděla. Když jsem přicházela poprvé už jako dospělá, měla jsem velké očekávání. Ten krásný magický Vyšehrad… Místo toto jsem ale byla nesmírně zklamaná. Dokonce jsem se chvílemi bála, protože Vyšehrad byl ponurý a zpoza keřů se vynořovali různí podivní pánové. Proto jsem radši při dalších návštěvách vyzvedávala pana zahradníka a chodili jsme spolu.

 

Park byl tehdy hodně zarostlý. Tíseň, ponurost a podivný nepořádek. V parku za Leopoldovou branou a na Akropoli byly dva květinové záhony, ale prostor nijak nerozjasňovaly. Nebyly ani dostatečně udržované, takže jejich efekt byl mizivý. Hodně se tu sázely muškáty, které osobně k výsadbě do měst nemám příliš ráda. Jednak kvůli jejich tradičnímu umisťování do oken, jednak pro nepříjemný zápach a křehkost. Našlo se tedy dost důvodů, proč zmíněné záhony musely pryč.

Vyšehrad byl tedy začátkem devadesátých let hodně zanedbaný?

Takový byl stav parků v celé zemi. Vyšehrad netvořil výjimku. Zeleni se tenkrát věnovala minimální pozornost. Parky a travnaté pásy se braly jako prostor, kde se dá zaparkovat nebo kde se může něco postavit. Když jsem tedy nastoupila na pražskou Správu veřejné zeleně, měla jsem pocit zmaru.

 

Naštěstí jsem se tam spřátelila s panem inženýrem Zdeňkem Kozákem, který byl respektovanou a obávanou osobností. Byl to velký pedant, a když přebíral zeleň po různých výkopových pracích, nikomu nic neodpustil. Pan Kozák měl tenkrát na starosti Prahu 2 včetně Vyšehradu a Prahu 10. Nějaký čas jsme se o obě městské části starali spolu, ale pak mi dal velkoryse na výběr, kterou z nich bych chtěla. Vybrala jsem si Prahu 2, protože se mi víc líbila a byla pro mě dopravně dostupnější.

 

Nedlouho poté došlo ke zrušení Správy veřejné zeleně a pražské parky začaly postupně přecházet pod jednotlivé městské části. Nejprve parky, které nebyly památkově chráněné, a posléze i ty ostatní. Když Praha 2 převzala první část parků, požádala mě, abych se o ně na částečný úvazek starala. Takže jsem dostala cennou příležitost ve své práci pokračovat.

 

Vzpomínám na tu dobu ráda, protože s Prahou 2 bylo výborné jednání. Postupně se dařilo měnit pohled na parky ze strany veřejnosti i odpovědných lidí. Rada městské části začala zeleni věnovat větší pozornost a dostala jsem například první peníze na úpravu vinice v Grébovce, která byla tehdy v dezolátním stavu.

 

Někdejší vinici měli rozparcelovanou zahrádkáři, v některých místech už réva nerostla a na zbývající ploše byly řádky vedené po spádnici, takže po každém větším dešti se úrodná zem splavovala na cestu. Bylo potřeba prostor vyčistit, odplevelit, zpevnit svahy, vytvořit terasy, opravit zdi, obnovit cesty, dosadit vinnou révu…

Grébovka se vám podařila nastartovat velice pěkně.

Spolupracovali jsem tam s firmou MGM, která vysoutěžila péči o park. Její pracovníci vinici vyčistili, vypleli a srovnali terén. Ale největší zásluhu si připsal pan vinař Antonín Tureček, na něhož jsem se obrátila na doporučení magistrátu. Už předtím obnovoval trojskou vinici Svaté Kláry a také v Grébovce udělal společně se svou paní obdivuhodnou spoustu práce. Všechno oddřeli vlastníma rukama. Zpevnili svahy, obnovili terasy, založili řádky po vrstevnici a obnovili staré cesty.

 

S radostí vzpomínám na první vinobraní, které tehdy bylo velice skromné. Nedá se vůbec srovnat s tím, jak probíhá v dnešní době. Pan Tureček už na nás bohužel shlíží z nebeských vinic, ale určitě má radost, jak se jeho rodina o vinici stará a jak jeho dílo vzkvétá.

 

Kdy vlastně došlo k vyčlenění Vyšehradu jako samostatného subjektu, který nepodléhá Praze 2?

V roce 1992. Podnětem k tomu byla velká roztříštěnost majetkoprávních vztahů na Vyšehradě – třináct různých majitelů nebo správců pozemků a objektů. Navrhla jsem proto převod všech parkových pozemků pod Správu NKP Vyšehrad. S tím tehdejší paní ředitelka Švejdová ráda souhlasila a podařilo se území sjednotit téměř do dnešní podoby.

 

Jitka Švejdová svolávala čtvrtletní koordinační schůzky, kde se setkávali všichni, kdo měli s Vyšehradem co do činění – památkáři, magistrát, Praha 2, Technická správa komunikací, Vyšehradská kapitula, Správa pražských hřbitovů, Jedličkův ústav, odbor školství atd. Společně jsme řešili, co je potřeba a kdo co udělá. Tříbily se podněty a připomínky. Dodnes na ty schůzky vzpomínám s povděkem, protože se na nich vyřešila spousta věcí z očí do očí. Neexistovaly mobily ani e-maily, takže někoho sehnat byla docela potíž. Ale u paní doktorky Švejdové se věci řešily operativně a všichni byli vtaženi do hry jejím praktickým a elegantním přístupem. Hned na schůzce bylo jasné, kdy co bude hotové. Všichni brali své sliby vážně a fungovalo to.

Pamatuji si na jednu podzimní schůzku, na které jsem chtěla vyřešit systém zimních posypů. Tehdy platila vyhláška, podle které měl majitel nemovitosti povinnost udržovat chodník, který k ní přiléhal. Takže jsem vzala mapu Vyšehradu a fixami vyznačovala, že jeden chodník má napůl Praha 2 a TSK, další zase TSK se Správou hřbitovů atd. Čárkovala jsem a čerchovala, dokud mi stačily barvy, jen aby každý věděl, na čem je. Všichni byli překvapení, protože do té doby byli zvyklí, že Sady, lesy a zahradnictví hl. m. Prahy (SLZ) chodníky uklidí. Ale to muselo skončit, protože SLZ byly v likvidaci a rozpočet Prahy 2 takovou péči neumožňoval.

 

Rozpočet byl klíčovou součástí péče o parky. Když tenkrát zapršelo, nespala jsem děsem z toho, za co shrabeme opadané listí. Zbývaly mi peníze tak akorát na to, abychom udělali ještě jednu seč. Ale do rozpočtu se muselo vejít obojí. Pokud ne, tak by na Vyšehradě od podzimu do ledna poletovalo a tlelo spadané listí. Mnohdy se vyskytly složité situace, se kterými jsem si nevěděla rady. Ale vždycky jsme to naštěstí nějak zvládli.

 

Dnes listí hrabeme průběžně. Na to tenkrát nebylo ani pomyšlení. Čekalo se, dokud všechno neopadá, takže návštěvníci na podzim klouzali po mokrém listí a my jsme riskovali soudní spory. Neexistovaly ani fukary, takže jediným nástrojem byly hrábě. Zahradníci trávili spoustu času jen tím, aby listí shrabali alespoň k cestám.

 

Do toho za námi chodili takoví ti věční stěžovatelé, kteří jsou přesvědčeni, že naší práci rozumějí lépe než my. Ti nám zase vytýkali, že listí hrabeme. Že prý má zůstat na zemi a přes zimu sloužit jako zateplení. Ale u nás je prioritou bezpečnost. Proto na Vyšehradě důsledně čistíme návštěvnicky exponované plochy. Listí nehrabeme pouze v přírodních partiích, které leží mimo návštěvnický ruch. Ve vegetační sezóně zaléváme trávníky, které mají díky vodě velmi dobrou schopnost přežívat a chránit kořeny stromů. I stromy samy o sobě jsou odolnější a hluboce koření.

Co všechno bylo potřeba na Vyšehradě od roku 1992 změnit a zkultivovat? Můžete zmínit alespoň ty nejdůležitější věci?

S paní ředitelkou Švejdovou a jejím zástupcem, vedoucím stavebního úseku Františkem Stádníkem, jsme se shodli na tom, že tu chceme upravený, čistý a vzdušný park, který bude založený na kvalitních stromech a trávnících. Což je pro zahradníka dost velká výzva, protože Vyšehrad leží na skále a historických navážkách.

 

Nejprve jsme tedy park vyčistili od náletové zeleně a nevhodně vysazených skupin keřů, aby byl bezpečný, přehledný a zároveň funkční. Jedná se o výjimečné místo s vysokými nároky na kvalitu prostoru a na kvalitu řemeslné práce, včetně té zahradnické.

 

Keře v té době vytvářely lemy a bariéry jednotlivých území. Snižovaly přehlednost parku a sloužily jako veřejné záchodky. Vyhrabali jsme z nich tenkrát spousty odpadků. Mnohé navíc působily nebezpečně, protože jít po cestě lemované třímetrovými keři není úplně dobrý pocit.

 

Káceli jsme také kolizní a nebezpečné stromy, s čímž jsme měli obrovské problémy. Přes primátory na nás dokonce létaly různé stížnosti, což bylo tenkrát v módě. Obzvlášť po incidentu, kdy se v rámci rekonstrukce parku na Karlově náměstí pokácel dub pýřitý, vysazený nevhodně do hlavního průhledu parkem. Strana zelených a veřejnost tenkrát proti kácení protestovali, zablokovali nadějnou rekonstrukci parku a spustili davové šílenství proti jakémukoliv dalšímu kácení.

 

Vraťme se ale zpátky na Vyšehrad. Zatím jsme se věnovali úpravám parků, ale změnila se nějak i vyšehradská zástavba? Zanikly například nějaké objekty?

Byl zbořen a nově postaven žlutý domek před Leopoldovou bránou. Původní stavební materiál, staré vepřovice, prý neumožňoval bezpečnou rekonstrukci. Dnes je tu tedy replika. A díky bohu zmizela nevzhledná trafostanice v průhledu Leopoldovou bránou, což považuji za další husarský kousek. A ještě zanikl domek před Táborskou bránou.

Jak k tomu došlo?

Domek patřil soukromému vlastníkovi. Správa NKP Vyšehrad jej navrhla prohlásit za památku, ale neexistovaly k němu žádné doklady. Majitel měl stavební povolení pouze na přilehlou kůlnu, ovšem zboural celý domek ve víře, že na jeho místě postaví nový. Na to už ale stavební povolení nezískal.

 

Nicméně v areálu Vyšehradu se v devadesátých letech dávala řada věcí postupně do pořádku. Správa NKP Vyšehrad provedla opravy kanovnických domů a obou děkanství, které zčásti využívala. Zásluhou paní ředitelky Švejdové se pak v rámci dobrých vztahů vrátil majetek Vyšehradské kapitule dřív, než to ukládal zákon.

 

Správa Vyšehradu sídlila v devadesátých letech v Novém děkanství a pak do roku 2002 ve Starém děkanství, než byl dostavěn nový dům v místech bývalého tenisového kurtu. Pak jsme se přestěhovali do něj. Také Jedličkův ústav své objekty opravoval a nevzpomínám si, že by se tam za mého působení něco bouralo.

Zajímalo mě spíš to, jestli tu po období komunismu nezůstaly nějaké krátkodobé nebo utilitární objekty, které postrádaly další využití…

Objekty dočasného charakteru, takové provizorní malé kůlničky, si pamatuji v zahradě Starého děkanství. Nyní jsou tam místo nich provozní objekty, sídlo archeologů a garáže. Na tohle téma vám doporučuji promluvit si raději se současným ředitelem Františkem Stádníkem, který je tu z nás služebně nejstarší.

 

Vzpomínám si ale, že mě na začátku mého vyšehradského působení jedna věc úplně šokovala. Tou dobou se rekonstruovala Novoměstská radnice, takže svatební obřady Prahy 2 probíhaly v Novém proboštství na Vyšehradě. Když novomanželé vyšli z budovy ven, přímo proti sobě měli hřbitovní skládku se zbytky rakví a věnců. Prostě hrůza hrůz! Jedna z prvních věcí tedy byla, že jsem skládku nechala oplotit neprůhlednou dřevěnou ohradou. Byla sice na našem pozemku, ale využívala ji Správa hřbitovů.

 

Tou dobou se na Vyšehradě ještě dolaďovaly vlastnické vztahy a postupně jsme díky různým dohodám vyřešili i toto. V místech skládky dnes stojí nový hřbitovní domek od architektky Marie Švábové s důstojným systémem skládkování.

 

Také v zahradě Nového děkanství stál malý dřevěný domek. V devadesátých letech ho využívali skauti jako klubovnu a poté v něm měli archeologové svůj depozitář. Dnes v těch místech zbyla pouze základová deska.

Přibylo na Vyšehradě kromě hřbitovního domku a nového sídla Správy NKP Vyšehrad ještě něco dalšího?

V areálu staré budovy Jedličkova ústavu se nachází novostavba dílen od architekta Davida Vávry. A u Starého purkrabství přibylo zázemí v zadní části. Když se dnes půjdete projít po hradbách, tak v místech vinice objevíte nový podzemní prostor, který tam původně nebyl. Je vybudovaný v hradebním náspu, který jsme v těch místech odtěžili. Uvnitř přístavby pak najdete krásný syrový prostor s odhalenou kostrou hradeb. Občas v něm probíhají výstavy nebo slouží jako zázemí kulturních akcí.

 

V kterých letech vznikla tahle přístavba?

V letech 2002 až 2006 jsme prováděli úpravy Akropole, takže rekonstrukce purkrabství končila rokem 2002.

 

Někdy tou dobou zaniklo i hřiště Slavoje Vyšehrad v sousedství purkrabství.

Hřiště zaniklo ještě před začátkem rekonstrukce, která pak probíhala dva nebo tři roky. Během té doby bylo v místech hřiště zařízení staveniště. Dokonce jsme tam v té době nějaký čas kompostovali, než jsme kompostárnu přestěhovali k Táborské bráně. U Starého purkrabství pak vznikl krásný nový park.

Na kterou z proměn, které na Vyšehradě za pětadvacet let proběhly, jste nejvíc hrdá?

Na podobu Královské a knížecí Akropole. Na závlahový systém a přívod vltavské vody. Na celkovou koncepci parků a zokruhovaný systém péče až po vlastní kompostárnu. A mám velkou radost také z nového veřejného osvětlení a z odstraněné trafostanice.

 

V roce 2017 jsme dokončili „velký úklid“ Vyšehradu. To znamená, že všechno dostalo svůj smysl, řád a logiku. Ošetřili jsme stromy, zpevnili svahy a instalovali závlahy. Celý vnitřek pevnosti teď zaléváme vodou z Vltavy.

 

To, že se nám podařilo dostat vltavskou vodu nahoru na Vyšehrad, považuji za jednu z nejdůležitějších věcí. Dokázali jsme to ve spolupráci s Povodím Vltavy a podolskou porodnicí, v jejímž areálu stojí už od dvacátých let vodárenský domek od architekta Rudolfa Kříženeckého. Původní sanatorium totiž logicky využívalo vodu z Vltavy. Zalévalo se s ní a pralo se v ní prádlo prý až do sedmdesátých let, kdy děti začaly z vltavské vody dostávat vyrážku. Porodnice pak vodovod přeťala stavbou nové trafostanice.

 

Do domečku proudí vltavská voda kanálem pod silnicí. Říká se mu „vajíčko“, protože má vejčitý průřez, a je umístěný ve slepém rameni Vltavy před tunelem. Domeček má vlastní studnu, která udržuje výšku vodního sloupce shodnou s hladinou Vltavy. A protože „vajíčko“ se nachází zhruba uprostřed mezi hladinou Vltavy a jejím dnem, tak těžké nečistoty spadnou dolů a lehké odplavou. Vodovod tudíž bere relativně nejčistší vodu. Přesto tam už před sto lety vodu filtrovali a také my samozřejmě používáme čerpadla s filtry. Jedno slabší, které vykrývá menší spotřeby, například když zaléváme hadicí, dopouštíme vodu do fontány nebo plníme cisternu. Ale když se v noci rozjede závlahový systém, přidá se velké čerpadlo a jedeme na plný výkon. Voda do postřikovačů musí proudit pod určitým tlakem, proto máme ještě regulátory tlaku, abychom nepoškodili trysky.

 

Celý Vyšehrad tedy zaléváme skoro zadarmo nejlepší vodou, jakou si můžeme přát. Má správnou teplotu a složení bez chlóru. Navíc zadržujeme vodu déle v naší krajině a eticky nezneužíváme vodu pitnou.

To je v současnosti velké téma, zvlášť po loňském velkém suchu.

Ano, to je. Zatím se nám podařilo rozvést vodu z Vltavy po celém centrálním Vyšehradu. Ale v úseku u budovy ředitelství a u Táborské brány bohužel dosud zaléváme vodou pitnou. Kdybychom chtěli dovést vltavskou vodu až sem, musela by překonávat ještě mnohem větší odpor. To by znamenalo pořídit výkonnější čerpadla a současně s tím redukovat větší tlaky. Proto se tento úsek chystáme vyřešit recyklací šedých vod nebo čištěním vod odpadních. Už máme nějaké inspirace a od známých se dozvídám zkušenosti s podobným způsobem zavlažování. Samozřejmě to bude znamenat velký zásah, protože budeme-li chtít využívat šedou vodu, musíme v domech instalovat dvojí rozvody. A pokud budeme chtít získávat vodu čištěnou, musíme zavést nějaký čisticí systém. Na tomto nyní pracuji a hledáme vhodné řešení.

 

Bez závlah by vyšehradské parky nemohly existovat. Rozhodně ne v podobě, jakou známe nyní. Jsou totiž buď na navážkách, anebo na skále. Když jsme tedy chtěli Vyšehradské parky založit na kvalitních stromech a trávnících, museli jsme jim poskytnout vodu. Každý zahradník při zakládání parku řeší ze všeho nejdřív vodu a kompost. Což je druhá věc, která se nám na Vyšehradě povedla uskutečnit.

 

Ještě, než jsme měli kompostárnu, stávaly na Vyšehradě kontejnery, do kterých se vyhazovala posekaná tráva. Ta po krátkém čase začala kvasit a páchnout, ale čekalo se, dokud se kontejnery nenaplní. Do té doby překážely návštěvníkům a obtěžovaly je. Pak pro ně po historické dlažbě přijelo těžké nákladní auto a s ním přibyl hluk a další zápach. Odpad se za drahé peníze odvezl na skládku, což znamenalo další zátěž pro životní prostředí. A vzápětí samozřejmě přijel další kontejner, protože tráva se sekala v sezóně pořád. Celou letní sezónu, kdy by měl být Vyšehrad nejpřístupnější lidem, strašily v areálu kontejnery. To bylo nepřijatelné, proto jsme se už od roku 1993 snažili kompostovat.

 

S tím však byla od počátku potíž. Jakmile totiž vytvoříte kompost ve veřejném prostoru, třebaže ho schováte někam do keřů, lidé vám z něj udělají smetiště. Začali jsme tedy kompostovat v místě hřbitovní skládky. Část zůstala hřbitovu a část byla naše. Chlapi tam tenkrát chodili trávu přehazovat vidlemi a strašně mi u toho nadávali. Přestože jsme trávu nechávali nejdřív trochu proschnout, aby tolik nepáchla, byla s ní hodně nepříjemná práce. Navíc se hned vedle konaly svatby. Jakmile se tedy našla příležitost přestěhovat kompost jinam, okamžitě jsme toho využili.

 

Nějakou dobu byl v ohradě pod Cihelnou bránou a potom na Akropoli, kde se na čas uvolnil prostor po bývalém hřišti Slavoje. Všechno to ale byla jen dočasná řešení. Proto jsem prozkoumala Vyšehrad skrz naskrz a hledala prostor pro definitivní umístění. Našla jsem ho na baště vedle Táborské brány. Na pozemku v těch místech stojí malý domeček, což jsou bývalé záchodky patřící k Táborské bráně. Celý pozemek kdysi připadl Jedličkovu ústavu, třebaže část u brány patřila společně se záchodky původně nám. Vyřešili jsme to tak, že jsme Jedličkovu ústavu poskytli pozemek, na kterém pak vzniklo malé hřiště, a oni nám na oplátku přenechali tento.

Kompostuje se tam nádherně, protože jde o poměrně velký prostor, který je mírně přistíněný stromy. Postupem doby jsme technologii kompostování skvěle „vypilovali“, což je zásluha našich zahradníků. Především majitele zahradnické firmy Antonína Pechka staršího.

 

Na podzim skládkujeme listí, a to pak ve vegetační době přidáváme do posekané trávy, abychom udrželi správný poměr uhlíku a dusíku. Dnes už všechno funguje dokonale a je úžasné sledovat, jaký zázrak tam probíhá. Zvlášť když pak vezmete do jedné ruky suroviny a do druhé hotový výsledek. Proměna trvá zhruba tři měsíce, pokud dostatečně prší a je teplo. Za jiných okolností to může trvat klidně i půl roku, ale na tom tolik nesejde.

 

Důležitější je, že zodpovědně zpracujeme všechen cenný biologický materiál a že výstup je opravdu kvalitní. Místní suroviny navíc nesou informaci o starostech, které místní porosty trápí, a my je po zkompostování vracíme v oslabené formě zpět. Provádíme tak mimo výživy něco jako očkování nebo léčbu homeopatiky.

 

Vystačí vám zdejší kompost pro účely vyšehradských parků?

Naprosto. Nemusíme nic dokupovat.

 

Vrátil bych se zpátky k závlahám. Vyšehrad je známý tím, že sem vedl jeden z nejstarších, ne-li vůbec nejstarší vodovod v Českých zemích. Zajímalo by mě, zda se lze na Vyšehradě setkat ještě s nějakým jeho pozůstatkem.

Když se rekonstruoval dvůr v Jedličkově ústavu, tak jsem ve výkopu osobně viděla otevřené kamenné koryto. A jsem přesvědčená, že to byl zmíněný vodovod.

 

Už v roce 1993 jsme na Vyšehradě dělali nedestruktivní archeologický výzkum. Chtěli jsme před začátkem parkových úprav vědět, co se nachází pod zemí, abychom nic neporušili. Z výzkumu tenkrát naprosto jasně vyplynulo, že na Vyšehradě existovalo několik studen v trase uvedeného vodovodu – kamenná studna na Akropoli a další v atriu bývalé zbrojnice. Třetí pak byla v místech, kterým se říká V Topolce, neboť tam dříve rostly topoly. Dnes jsou tam místo nich sloupovité buky.

 

Prameny uvádějí, že první otevřený vodovod z nedaleké studánky Jezerky mohl být vybudován už ve 12. století. Později byl zatrubněn do dřeva a nakonec vyzděný z kamenů.

Bavila jste se o tom někdy s vyšehradskými archeology Nechvátalem nebo Varadzinem? Věnovali středověkému vodovodu pozornost v rámci svých výzkumů?

Když se prováděl zmíněný archeologický průzkum, bylo to ve spolupráci s panem archeologem Bořivojem Nechvátalem. Společně jsme si tenkrát potvrdili, že jde o zmíněný vodovod a kudy pravděpodobně vedl.

 

Vyšehrad měl kromě vodovodu i vlastní vodní prameny. Dělali jsme kdysi čerpací zkoušky, ale pro závlahový systém nejsou prameny dost vydatné, ačkoliv Popelka Bilianová psala, že tu vody muselo být dost. Nicméně Vyšehradská kapitula dodnes využívá své dvě studny alespoň k závlahám kanovnických zahrad.

 

V kanovnických zahradách se pěstuje také vinná réva. Kolik vinic se v současnosti na Vyšehradě nachází a na jakých místech?

První vinice vznikla v roce 1993 na podnět probošta Antonína Doležala. Tenkrát mě oslovil zástupce Vyšehradské kapituly pan doktor Kotous, abych navrhla rekonstrukci zahrady u Nového děkanství. Před mým nástupem sídlila v děkanství Správa NKP Vyšehrad a v zahradě fungovala letní scéna. Rostly zde dva sloupovité jalovce, nádherný smrk a zbytky ovocného sadu s plodící meruňkou.

 

Všechny kanovnické zahrady mají úplně čítankové členění. Na budovu vždy navazuje okrasná zahrada s odpočivnou částí a ořešákem královským, následuje zeleninová zahrada a sad. V zahradě Nového děkanství chyběla zeleninová část, ale patrně byla zrušena v souvislosti se zřízením letní scény.

 

Navrhla jsem tenkrát do míst u budovy odpočinkový a zároveň reprezentativní prostor s pergolou popnutou vinnou révou a do jižní části obnovený sad. Myšlenka vinné révy nadchla pana probošta natolik, že vyslovil přání založit vinohrad na celém území někdejšího sadu. Na pergolu tedy nakonec nedošlo, ale prostor v zahradě pro ni zůstal, pokud by se kapitula chtěla k původní myšlence v budoucnu vrátit.

 

Tehdy začal velký návrat vinic na Vyšehrad. Vinná réva se tu pěstovala už od nepaměti, obzvlášť na svahu v areálu dnešní porodnice. Ten je orientovaný jižně, směrem k Vltavě, která mu poskytuje vlhkost. Sluníčko se tu mohutně opírá do hradeb, které akumulují teplo a pak ho postupně vracejí vínu. Podle Popelky Bilianové šlo o nejvhodnější polohu pro pěstování vína v Praze. Kdysi tam bývala úrodná proboštská vinice, která později přešla do soukromých rukou.

Na pozemku porodnice se dodnes dochoval viniční altán s několika hlavami vinné révy a pan zahradník Petr Matura se svým kamarádem Lumírem Šindelářem obnovují dávnou tradici a vysazují révu podél hradeb. Nahoře u altánu a podél hradeb pěstují nepříliš známou odrůdu Saphira. Ale myslím, že pomalu nazrává čas, abychom tam společnými silami vrátili vinici v celé kráse.

 

Všimnul jsem si, že pár keříků vína roste také u purkrabství…

No, pár keříků… Tam je dvě stě hlav! To jsou naše vinice, na které jsme neskutečně pyšní. Vznikly v roce 2006.

 

Ještě se ale s dovolením vrátím k našemu závlahovému systému, protože s vinicemi úzce souvisí. Budovali jsme jej společně s porodnicí. Oni tenkrát poskytli zázemí a pozemek, my jsme financovali zemní práce a každý samostatně si zaplatil svoje trubky. Ty jejich končí na plošině pod hradbami, kam se už tehdy vedly se záměrem možného využití pro obnovené vinice. Už v dřívějších dobách se zde voda čerpala do dvou velkých nádrží, odkud se potom rozváděla samospádem dolů.

 

V kterých místech byly zmíněné nádrže? V areálu porodnice je malé zahradní jezírko, ale nepředpokládám, že by s nádržemi souviselo.

Jezírko je v místech bývalé studánky, o které píše ve svých textech Popelka Bilianová. A jeden vodojem je na kopci vpravo nad ním. V místech, kde je vchod do pevnosti skrz nádvoří Jedličkova ústavu.

Myslíte malou brankou, kterou kdysi nechal postavit Rudolf Jedlička?

Ano. Když vyjdete brankou z Jedličkova ústavu do areálu porodnice, uvidíte po levé straně pahorek, pod kterým je schovaný jeden z vodojemů. Ten druhý je o kus dál směrem k Vltavě. Nachází se zhruba uprostřed hradební kurtiny mezi dvěma podolskými bastiony.

 

Popelka Bilianová píše v jednom svém fejetonu, že druhý vodojem původně sloužil k zadržování vody ze studánky, o které jsem mluvila.

 

Vraťme se ale zpátky k vyšehradským vinicím…

Těch pár keříků, které jste zmiňoval, jsou tři nádherné střešní vinice. Stará pověst praví, že dokud budou na Vyšehradě vinice, bude se českým zemím dobře dařit. V tomhle ohledu tedy máme velký závazek, a proto jsme chtěli na Vyšehradě nějaké vlastní víno. Sice už tou dobou existovala kapitulní vinice, ale my jsme chtěli vrátit vinohrad také do míst, kde bude v dotyku s návštěvníky. Bohužel nemáme žádný vhodný jižní svah, protože všechny jsou porostlé stromy. A tak jsme se rozhodli pro střešní vinice.

Jedna vinice se nachází na střeše nové dostavby purkrabství a další dvě jsou na střechách gotických sklepů. Původně jsme plánovali, že na zdejší nízký půdní horizont navezeme kvalitní zeminu. Ale pan vinař Tureček mě ubezpečil, že víno je natolik zvláštní rostlina, že čím horší podmínky, tím lépe. Prý tam máme nasypat, co máme. I tak jsme tenkrát vínu trošku přilepšili, ale žádné velké rozmazlování keřům poskytnout nemůžeme. Mají v těch místech jen kolem půl metru zeminy.

 

Jaké odrůdy vína tam pěstujete?

Bianku, Marlen a Festival, což jsou rezistentní odrůdy.

 

A jaká je jejich produkce?

Sklidíme okolo osmdesáti kilogramů ročně. A protože víno lahvujeme po půllitrech, máme zhruba dvě stě až dvě stě padesát lahví.

Lahvujete každou odrůdu zvlášť, anebo z nich děláte cuvée?

Děláme cuvée z Bianky a Festivalu. Marlen zpracováváme zvlášť na červené. Zkoušeli jsme dělat cuvée ze všech tří, ale Marlen má zvláštní kořenitou chuť a dohromady to nedělalo dobrotu. Samostatně se chová lépe.

 

Existuje nějaká příležitost, při které by bylo možné vyšehradské víno ochutnat?

Na veřejnou ochutnávku jsou naše vinice zatím příliš malé. Ale plánujeme jejich rozšiřování. Pak bychom něco podobného při významných příležitostech rádi umožnili. Zatím děláme ochutnávku jen při přátelském setkání s partnery, kteří spolupracují s Vyšehradem.

 

Kam jinam kromě podolského svahu by se daly vyšehradské vinice ještě rozšiřovat?

Historicky doložené vinice bývaly i na západním svahu. Je možné, že je v budoucnu vrátíme i tam.

 

To znamená na stráň nad Vltavou? Ale tam je snad jen holá skála…

Vinice bývaly v místech, kudy dnes vede schodiště z Vyšehradu k sokolovně. Tam je místy relativně vyšší půdní horizont, takže vinice by se tam vrátit daly.

 

Ten prostor je pro nás v současnosti významný tím, že jde o ekologicky cennou, trochu divokou lokalitu. Je dobré mít na Vyšehradě podobnou plochu, takže pokud by se tam za naší éry vinice vracely, budou mít umírněné parametry.

 

Nenabourala by se tím původní Thomayerova koncepce parku na západním svahu?

Vůbec ne. Původní koncepce je založená na terasách, průhlednosti a otevřenosti. Dokonce počítala s průhledy na Vyšehrad, které jsou dnes omezené vzrostlými stromy. Spíš si naopak myslím, že bychom Thomayerově koncepci prospěli.

 

Zajímalo by mě, jak spolupracujete s vyšehradskými archeology. Vycházíte si navzájem vstříc, nebo je chápete spíš jako nutné zlo, když vám občas rozkopou část parku?

Vyšehrad má štěstí na úžasné archeology, takže naše vztahy jsou výborné jak v osobní, tak profesní rovině. My se naopak vzájemně potřebujeme. Abychom pro Vyšehrad dělali to nejlepší, musí jít všechno ve vzájemném souladu. A to nejen s archeology, ale i s památkáři a dalšími profesemi.

Jaké jsou další archeologické záměry na Vyšehradě? Máte už představu o tom, kde by se mělo příště kopat a jakou část parku nechat prozatím ležet trochu ladem?

Mám informace od pana Varadzina, ale nechci je prozrazovat. Na to se zeptejte jeho. Navíc ta lokalita, o které vím, už je upravená. Půjde tedy spíš o to, aby se nic příliš nepoškodilo. A cokoliv by se poškodilo, aby se znovu s co nejmenšími ztrátami nahradilo. Cestu určitě vidíme, takže nebudeme panu archeologovi bránit. Naopak, těšíme se na nové objevy.

 

Mohla byste říct pár slov také o osvětlení Vyšehradu? Od kdy se začal po setmění nasvěcovat chrám sv. Petra a Pavla?

Současné osvětlení Vyšehradu vzniklo kompletně v letech 2010–11. Do té doby tu byly jen pouliční lampy se známými bílými kotouči a podél hlavní silnice vysoké zahnuté stožáry. Některé svítily, některé ne. Slavnostní osvětlení neexistovalo vůbec.

 

My jsme pro veřejné osvětlení zvolili vlastní historizující lucerny, které jsou obdobou pražského typu luceren. Jsou však zjednodušené a elegantnější. Zmizely oblé tvary a velké zdobení, naopak přibyl znak Vyšehradu. Slavnostní osvětlení pak nasvětluje všechny brány, kostel, rotundu a hradby. Rozsvěcí se večer v závislosti na roční době. Investorem a správcem osvětlení byl a je pražský magistrát.

 

Slavnostní osvětlení po celé Praze se rozsvěcí velmi zajímavě. Začíná se dobou románskou, takže jako první se nasvětlují románské objekty, následuje gotika, renesance, baroko… Prostě úžasné, když to člověk sleduje například z terasy Kongresového centra. Vyšehrad se nasvětluje mezi prvními a slavnostní osvětlení pak zhasíná o půlnoci.

Pražský hrad ale svítí až do jedné hodiny ranní.

Ten je samostatný.

 

Na kolik vás zhruba vyjde slavnostní osvětlení, pokud se jedná o spotřebu elektřiny?

Nevím, protože Vyšehrad nemá osvětlení ve vlastní správě. Původně ho měla na starosti Správa veřejného osvětlení. Teď se o ně stará magistrát prostřednictvím Technologií hlavního města Prahy.

 

Poslední dobou se vedou diskuze o světelném smogu, ke kterému slavnostní osvětlení objektů přispívá. Jaký na to máte názor?

My jsme především rádi, že slavnostní osvětlení vzniklo. Vyšehrad jako vzácná památka musí být v noci vidět. Ale současně jsme se snažili osvětlení dimenzovat tak, aby neobtěžovalo. Hodně jsme si dávali záležet na tom, aby paprsky nepřesvěcovaly objekty. To je nejlépe vidět večer na věžích kostela, což byla ohledně světelného smogu nejzranitelnější záležitost. Paprsky je nepřesvěcují, ale pouze podbarvují. Věže jsou pak nasvětlené zevnitř, díky čemuž je kostel hezky vymodelovaný. Vystoupí ze tmy, ale nemá okolo sebe rušivou záři.

 

Myslím si, že naše osvětlení je po technologické stránce zvládnuté velmi dobře. Ale není to moje dílo. Byla jsem jen součástí širšího týmu, který spolupracoval na jednotlivých krocích. Práce financoval magistrát, realizaci měla na starosti firma Eltodo a my jsme za Vyšehrad plnili spíš koordinační roli.

Jak to v současnosti vypadá se schodištěm, které kdysi vedlo z Vyšehradu k tunelu? Od kdy už je zavřené?

Tam se v devadesátých letech zhroutila opěrná zeď, takže část schodiště de facto zmizela. Pokud bychom ho chtěli obnovit, museli bychom tam nejdřív postavit obrovskou novou zeď.

 

Což asi neplánujete…

Nepočítáme s tím, protože v tom směru není nijak frekventovaný provoz. Náklady by byly naprosto neúměrné využívání. Opodstatnění by to mělo, jen kdyby vyvstala potřeba vést tamtudy opět cestu nahoru.

 

Další místo, které mě zajímá, je bývalá zahrada Přemyslovka. Patří také do správy NKP Vyšehrad?

Přemyslovka je vysloveně naše území. Patří přímo NKP Vyšehrad, zatímco zbytek vyšehradských pozemků je ve vlastnictví Hlavního města Prahy. Ale vázne tam věcné břemeno, protože na pozemku stojí měnírna Dopravních podniků. To je poměrně rozlehlá stavba v ústí parku, takže do zahrady se dá projít jen úzkou uličkou. Park je také téměř nepřístupný pohledům zvenčí. I proto je více znečišťovaný. Zejména mnozí pejskaři tam neuklízejí po svých psech. Přemyslovka tedy nefunguje jako klasický park, ale využíváme ji k tomu, abychom dali prostor ekologickému působení organismů. Nenápadné čisticí četě, která dává do pořádku půdu a vzduch.

Kdysi jsme si ještě od OPBH vyžádali i přilehlou Černou skálu, která byla hodně neudržovaná. Odtamtud jsme ve spolupráci s horolezci vyvezli spousty odpadu a pokáceli nebezpečné stromy. Prostor dnes zčásti užívají majitelé přilehlého domu. Zatím s ním žádné další záměry nemáme. Není žádoucí vtáhnout tam veřejnost.

 

Takže necháváte část Vyšehradu přírodě, ať tam žije hmyz a ptactvo…

Přesně tak. Tím bych chtěla také apelovat na pejskaře, ať ta místa klidně využívají, ale uklízejí po svých psech. Ať nás nenutí, abychom těm místům poskytovali stejnou intenzitu péče, jakou dáváme parkům uvnitř pevnosti. Znamenalo by to další zátež lokality, jejíž největší devizou je klid. Ideální by bylo, kdyby lidé žádný nepořádek nedělali. Veškerý úklid je až bod číslo dvě.

 

Přímo nad Přemyslovkou vedou hradební kasematy, které jsou přístupné veřejnosti. Nechystáte se zpřístupnit také jižní část kasemat nad podolskou porodnicí?

Jejich oprava už probíhá a měl by se znovu otevřít zasypaný vstup z Velké louky. Nejdřív ale musí proběhnout vnitřní úpravy kasemat kvůli schůdnosti a bezpečnosti. Dále se musí upravit větrání, protože některé větráky jsou zazděné. Uvnitř jsou navíc různé vestavby z dob, kdy kasematy sloužily jako kryt civilní obrany. Ten vznikl za druhé světové války, aby se lidé měli v případě náletů kam schovat. Vyčištění kasemat bude chvíli trvat. Poté by mohly sloužit k jednorázovým kulturním akcím.

Co nového se ještě na Vyšehradě plánuje. Na co konkrétního se mohou návštěvníci těšit?

V nejbližší době budeme zpracovávat nový památkový záměr pro Vyšehrad a zejména jeho parky. Máme už vytipovaná některá kolizní místa, kde věci nefungují, jak by měly. Oslovíme proto architektonické kanceláře, které získaly nějaká významná ocenění a kde jsou lidé z naprosto jiných sfér. Pro nás je totiž důležitý pohled zvenčí a moc si přejeme, aby se na současnou situaci podívali různí lidé různýma očima.

 

Rádi bychom například upravili příchod k Vyšehradu od metra, zlepšili přístup pro hendikepované anebo upravili prostor před rotundou sv. Martina, aby zvládl nápor turistů.

 

Co přesně je památkový záměr? Jak si ho má představit člověk, který o památkové péči neví zhola nic?

Jde o určitou obdobu urbanistické studie, která stanoví cíl, jak by měl Vyšehrad vypadat, a zároveň cesty, jak se k němu dostat. Tedy dlouhodobý návod na směřování běžné péče. To bude samozřejmě obnášet řešení jednotlivých území a navazovat na současné majetkoprávní vztahy a využití objektů.

 

Na této záležitosti budeme pracovat s Hlavním městem Prahou, památkáři a archeology, protože nám velmi záleží na vysoké kvalitě výstupů.

 

Do kdy by měl být nový památkový záměr vypracován?

První fáze by měla být hotová ještě letos.

 

Ale realizace věcí, které se v něm objeví, bude předpokládám delší.

To bude záviset na jednotlivých vlastnících. Představujeme si, že změny by měly vznikat v koordinaci všech vyšehradských vlastníků a správců. V dokumentu by nemělo být nic, co by kolidovalo se záměry někoho jiného. Naopak by měl otevřít nové možnosti a přinést nové nápady.

 

Především je důležité, aby podchytil všechna důležitá témata. Všechno, co se na Vyšehradě dělá, musí mít logiku a dlouhodobou vizi. A lidé by do toho měli být vtaženi svým srdcem.

 

Děkuji mnohokrát za rozhovor.

 

---

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!