Ve vinicích vyšehradských

Textem Popelky Biliánové z roku 1903 začíná miniseriál o vyšehradském víně. Po tomto historickém ohlédnutí bude vbrzku následovat rozhovor s Drahomírou Kolmanovou z NKP Vyšehrad o současném stavu tamějších vinic. A cyklus uzavře reportáž z degustace loňského vyšehradského ročníku se someliérem Jakubem Přibylem.

 

Vinice na Vyšehradě! Valná část Pražanů, zvyklá představě Vyšehradu se sráznou, nahou skalou z Vltavy vystupující, zavrtí nedůvěřivě hlavou. Vpravdě však je tomu tak: Vyšehrad má svoje vinice od pradávných dob a tyto vinice zachoval si až do dnešních časů.

 

Ve starých letopisech často se děje zmínka o vinicích vyšehradských a lze za to míti s dobrou věrou, že vinice byly zde od nejstarších dob českých. Vinice patřívaly za starých dob k sídlu vladařskému; později dostaly se v majetek vyšehradské kapituly. Však nesetrvaly v majetku jejím a často v pohnutých dobách Vyšehradu změnily vlastníka. V přítomné době dostaly se vinice vyšehradské v majetek pražského advokáta doktora Rittra.

 

Vinice vyšehradské leží na jižním svahu hory nad Podolím. Ale staré zápisy mluví ještě o jiných vinicích na Vyšehradě. Tak hned od Karlovy brány vlevo na svahu k Nuslím měl svou vinici děkan vyšehradské kapituly. V místech oněch rozkládají se teď valy a příkopy z opevnění Vyšehradu v 17. století. Probošt vyšehradský měl svou vinici za Vyšehradem při silnici.

Mapa vyšehradských vinic směrem k Podolí
Historická mapa vyšehradských vinic a zahrad na svahu k Podolí. Písmenem A je nahoře uprostřed označen pramen Topolka. (Archiv Vyšehradské kapituly)

Však i na samém hradišti vyšehradském bývaly prý malé viničky, kteréž nemohly ovšem nikdy míti valného významu. Ležíť Vyšehrad na horském jazyku, jehož plošinový svah k severozápadu se kloní, a tím ostrému severáku jest otevřen. Rozdíl v teplotě jest na Vyšehradě dosti patrný například již vzhledem ke Karlovu náměstí, kde stromy a křoviny o kolik dní dříve rozkvétají než na Vyšehradě.

 

Drobné viničky na hradišti vyšehradském byly tedy jen v zákoutích domů, kde chráněny byly před ostrými větry, a později, když Vyšehrad ve svých stavbách z kořene vyvrácen byl a takřka kámen od kamene rozmetán (roku 1420), byly viničky snad jen v ústraní zahrad, a to jen asi v těch místech, kde nyní prostírají se zahrady domů kanovnických.

 

Že vinice na polední stráni hory Vyšehradu starší jest nežli z doby Karlovy, dokazuje zápis o ní, kterýž praví, že kanovník vyšehradský Bartoloměj spolu s jiným zbožím daroval vinici na Vyšehradě kapli sv. Jana v knížecím paláci vyšehradském. Ale později vzala vinice nejspíše opět za své, neboť v roce 1361 založil vyšehradský děkan Vilém s přivolením kapituly vinici zase znova na stráni vyšehradské. Buď byla tedy stará vinice zpustlá, nebo ji děkan Vilém jen podstatně rozšířil novou částí.

 

V roce 1457 vyžádala si vyšehradská kapitula od krále Ladislava Pohrobka nad svou vinicí věž ve zříceninách bývalého knížecího paláce k obývání, neboť po bouřích husitských byly všecky budovy na Vyšehradě rozmetány a kněží neměli kde bydleti. Vinice byla v době této majetkem kapituly – ale již odcizeným, neboť v roce 1464 vlastníky vinice jmenují se dva sousedé pražští Martin Rodič a Přibek Hrdínek, kteří měli na vinici listy s majestátem, to jest zápis už od císaře Zikmunda. Ale hnedle zas poté v roce 1482 spolu s jiným starším majetkem svým nabyla kapitula vyšehradská i svých vinic na jižním svahu hory.

Původní viniční altán na podolské stráni pod Vyšehradem.
Původní viniční altán na podolské stráni pod Vyšehradem.

V pozdějších dobách dle všeho patřily vinice vyšehradské některým občanům vyšehradským, nebo aspoň měli je za plat v nájmu. V první polovině 18. století uvádí se obyvatel starého děkanství na Vyšehradě vinař, který jistě neměl vinici svou nikde jinde, leč starou onu na jižní stráni vyšehradské.

 

Rozloha vyšehradských vinic jest asi od pradávna táž, určena jsouc vlastním územím. Staré popisy o nich praví, že prostíraly se od brány Karlovy až ke brance, kteráž vedla z hradu ke skalním schodům na Podolí. Od Karlovy brány táhla se k Podolí rokle čili zmol, jímž za nynějších dob vede cesta. Tento zmol dělil vyšehradské vinice od protějšího kopce, jak tomu jest dosavad. Byl tedy zmol jakýmsi přirozeným příkopem k opevnění Vyšehradu a pevnou zdí obehnané vinice dobrou baštou hajitelům Vyšehradu, v častých bojích osvědčenou.

 

Vyjdeme-li z Vyšehradu Táborskou branou na jih k Podolí podél hradeb vyšehradských, po malé chvíli dojdeme ke hradebnímu výseku, na jehož pozadí zřejmě viděti jest v cihelném zdivu kamenné ostění zazděné výpadní branky. Tato branka jest z opevnění Vyšehradu v 17. století a vystavěna jest z příkopu před branou Karlovou. Od této branky tedy počínají vinice vyšehradské a počínaly i za starých dob, neboť v těch místech stávala i brána Karlova.

 

Od brány Karlovy na západ stávala ve hradbách mohutná věž hradební asi v těch místech, kde nyní stojí dům „Polsko“. Z vinice velmi dobře jest viděti, kam až dosahuje nové zdivo pozdějších hradeb. V dosahu „Polska“ jsou hradby stavěny z rozličného kamene, jak asi stavitelům hradeb se hodil ze ztroskotaných budov. Jsou staré tyto hradební zdi a stáří jejich jistě se odnáší až k době Karlově. V „Polsku“ samém jsou staré zdi se zbytky otvorů po střílnách a na nádvoří jest sklep o silných zdech a špatné klenbě ne pod domem, nýbrž pod dvorem, kterýž patrně postaven v základech staré nějaké budovy.

Dům zvaný Polsko ve své původní podobě.
Dům zvaný Polsko ve své původní podobě.

Jisto jest, že na výspě nynějšího „Polska“ stávala mohutná věž hradební, jak spatřuje se na rytině Sadelerově z roku 1606. Ale mezi touto věží a branou Karlovou viděti jest na zmíněné rytině drobnou věžičku křížkem ozdobenou – tedy kapli nebo kostelík, který – dle polohy věžičky – stál níže, tedy pod hradbami. – Ekert ve svých „Zrušených posvátných místech Prahy“ praví o kapli sv. Hypolita, že stála někde pod Vyšehradem, neznámo kde. Pod Vyšehradem není však pouze ve Psářích (nynější dolní město Vyšehrad), nýbrž i na druhé straně hory vyšehradské k Podolí, a tato neznámá kaple na obraze Sadelerově může tudíž právem pokládána býti za kapli sv. Hypolita, zvláště když o kapli v těchto místech nikde není záznamu.

 

Dle toho stála by tedy kaple sv. Hypolita buď na samém začátku ve vinici vyšehradské, buď při její zdi na cestě k Podolí. I za zvláštní úkaz považovati sluší, že právě v těch místech je na návršíčku nad cestou od nepamětných dob kříž, tedy znak zvláštní zbožnosti, k místu tomu se vížící. Ostatně i ve vinici samé mohla kaple býti postavena, když vinice bývaly majetkem kapitulním.

 

Od „Polska“ ve vinicích nejlépe jest viděti velikou přeměnu, jíž doznal Vyšehrad z posledního opevnění po vzoru francouzském. Pod „Polskem“ jest přirozená roklina, kteráž zabíhala do hradiště směrem k nynější bráně Francouzské. Roklina tato z části jest zastavěna novými hradbami a z části rozšířena jest dělaným příkopem před brankou. Ve vinicích tvoří rozkošné skalní zákoutí s lesní porostlinou a zde nejzřejměji viděti jest, jaká by měl Vyšehrad překrásná zákoutí, kdyby byl zalesněn. Černá, nahá skaliska vyhlédají zde ze syté lesní zeleně a v bujné trávě krok jest utlumen.

 

Na dně rokliny jest studeň dobré vody, kteráž odtud vedena jest dolů do dvorce. Tato studeň jest nově založena, ale stará studeň po starodávném způsobu překlenutí jest při samém počátku rokliny pod besídkou nyní zemí zakrytá. Celá tato roklina i se studní byla za starých dob pojata ve hradiště a byla zde nepochybně i malá branka výpadní do vinic, k níž jakýsi vchod či sestup znamenati jest i na zmíněné rytině Sadelerově.

Kříž v podolském svahu poblíž vyšehradských hradeb
Někdejší kříž v podolském svahu poblíž vyšehradských hradeb.

Odtud podél hradeb sv. Anežky přijdeme rozkošnou ovocnou alejí k novému výseku hradeb pozad nynějších domů kanovnických. Zde uprostřed ovocného stromoví jest veliká nádrž vodovodu, kterýž mají nynější vinice svůj vlastní.

 

Když kopali jámu pro hluboký vodojem tento, přišli v malé hloubce na břidličnou skálu v západní polovině jámy a ve východní části odkryli do skály vtesanou a jen hlinou zasypanou skalní stezku. A od vodojemu dolů ze stráně dosud znamenati jest jakýsi úpad nebo roklinku rovnou dolů k Podolí. Je to stopa starodávné stezky, kteráž vedla k výpadní brance ve hradbách poblíž knížecího paláce. Směr její byl asi právě prostřed nynějšího výseku hradebního, kterýžto výsek do hradiště ovšem nebyl ve starých dobách a hradby se táhly rovným směrem. A dle vtesané ve skálu stezky, kteráž na sklonku svém skalní schody mívala, byla branka ve hradbách dost nízko položena.

 

Divné zavíří myšlenky u praskrovničkých zbytků starého Vyšehradu a nad každým kamenem a každou pídí půdy těžce zahloubá se mysl. Dle starých zápisů od této stezky počínaly teprve vinice vyšehradské a táhly se k východu. Jest tudíž nynější část vinic blíž k Vltavě později přibrána. Odtud několik jen kroků a pozorovatel stojí u paty hradeb, kteréž ve svém klínu chovaly starý palác Přemyslovců.

 

Dnes jest knížecí sídlo panovníků českých úplně z povrchu zemského smeteno a prázdné hradiště zeje tu vedle zbrojnice jako vyhloubená leb. A tak nějak jest i vnímavé duši české při pohledu na kolébku samobytnosti naší.

 

Zevní hradby tyto jsou upraveny při poslední přeměně Vyšehradu na pevnost dle vzoru francouzského ke konci 17. století, ale za cihelným jejich zdivem mysl dobře tuší prastaré zbytky hradeb nejpůvodnějších. Odtud několik ještě kroků a jsme na skále nad Vltavou, kde již není potřeba nijaké ohrady: skála nepřístupně svažuje se tu k vodě a na úpatí jejím stavějí novou silnici k Podolí.

 

Úchvatný je odtud rozhled na Vltavu a údolí její. Ztlumen zní sem šumot a ruch veleměsta a mrtvé hradby vyšehradské v posvátný klid jsou začarovány. Slunéčko vlídně soustřeďuje sem teplé paprsky svoje a severní větry ženou se přes hlavy hradeb vyšehradských.

 

Vzácné kouzlo, prosycené tklivou náladou, leží na rozkvetlých stromech vinic a mysl obrazy dob dávno minulých zde si spřádá. Všecko darmo – Vyšehrad jest mohylou a okolí jeho nikdy se již nepřimkne k bývalému významu jeho.

 

Odtud bloudí oko zpět po stráních vinice až tam záze, kde brána Karlova stávala v majestátní kráse své. Stráň posázena jest révou, kolem samých hradeb vinou se aleje ovocných stromů a tam záze k bráně Karlově ušlechtilé broskvoně a slívy pnou se po starobylé zdi.

 

As prostřed vinic stojí hospodářský dvorec nynějšího vlastníka a v dolejší části pěstují zeleninu spolu s ovocnými stromy. Vlastní vchod do vinic jest teď z Podolí blíž Vltavy; nová silnice povede podle samé zdi k vodě vybíhající. Od vchodu vpravo jest obytné stavení a některé hospodářské budovy, pozad těchto pak ční mohutné staré stromy. Na obytné budově jest malý znak s nahou, v bocích okřídlenou postavičkou. Za dřívějška býval zde hostinec s tanečním sálem.

 

Na zad obytných budov jsou staré sklepy vinné, ale původní sklepy byly jistě někde jinde v skálu vtesány. Vpravo od vchodu jsou zbytky staré stavby, z níž nejzachovalejší částí jest starý vinný sklep. Ve zbytcích ostatní budovy jsou – chlévky.

 

Rozsáhlé skleníky pokrývají nížinu pod strání révou porostlou a slunéčko zde hýří juž teplem svým, an zatím ještě nahoře na hradišti ostrý severák studeně věje. Okolní lid říká teď vinicím vyšehradským obecně „Najmonka“ po dřívějším vlastníku Neumannovi. A jak bude za několik málo let s „Najmonkou“ – jak bude s vinicemi vyšehradskými, jež po tisíciletí snad místo své si uchovaly v nepřízni dob a věků?

Zahrada „Najmonka“ pod Vyšehradem.
Zahrada „Najmonka“ pod Vyšehradem o několik desetiletí dřív, než zde vyrostlo Pražské sanatorium Rudolfa Jedličky.

Silnici tunelem skály vyšehradské již dostavují a zakrátko Praha mohutným proudem rozleje se k Podolí a dále ještě a ruch stavební zabere kdeco. Kéž ušetřeny však zůstanou vinice vyšehradské! Praha nemá místečka klimaticky příznivějšího a tunelem po elektrické dráze snadničký sem bude přístup.

 

Časné teplo ve chráněné poloze vyšehradských vinic, provanuté čistým, měkkým vzduchem vodním – jak velevhod by přišlo nespočetným trpícím veleměsta našeho, kteří nemohou si dopřáti venkovského pobytu.

 

Nejsou tak příznivě položeny četné ostrovy naše vltavské, neboť otevřeny jsou severním větrům, a zahrada Kinského nemá opět blízkost řeky. Vinice vyšehradské v poloze své shrnuly tolik výhod najednou, že jich nemá žádné jiné místečko naší matičky Prahy a samy sebou vprošují se do přízně i péče těch, kdož mají moc v rukou a spřádají osudy královské naší matičky Prahy.

 

Text Popelky Biliánové vyšel původně roku 1903 na stránkách Národní politiky. Loni se stal součástí souborného knižního vydání Vyšehradských fejetonů Popelky Biliánové, které vyšlo v nakladatelství Take Take Take.