Vyšehrad ve stroji času – rok 1975 (2. díl)
Taky občas zatoužíte po tom, udělat si řidičák na stroj času a zaletět se podívat o pár desítek let zpátky? Pokud je vaší vysněnou destinací Vyšehrad, máte příležitost. Do rukou se mi dostal početný soubor fotografií, dokumentujících stav vyšehradské pevnosti a blízkého okolí v roce 1975. Za poskytnutí snímků děkuji NKP Vyšehrad. První část procházky od Táborské brány k budově Starého děkanství můžete absolvovat zde.
1. Druhá část procházky začíná pohledem do vyšehradského parku s Myslbekovými sousošími, přesunutými z poškozeného Palackého mostu. V době pořízení snímku zde stála pouze trojice z nich – Libuše s Přemyslem přibyli až o dva roky později, kdy byla dokončena jejich kopie. Dnešní dispozice parku je mírně odlišná a stromy o dost mohutnější.
2. O kus dál míjíme letní cvičiště Slavoje Vyšehrad u budovy Starého purkrabství. Oplocený sportovní areál zmizel z akropole až začátkem nového tisíciletí a na jeho plochu expandoval přilehlý park.
3. Totéž hřiště z opačného pohledu, tzn. s bazilikou sv. Petra a Pavla v pozadí. Sportovní zázemí fungovalo v těchto místech bezmála sto let. Za první republiky tu cvičívali sokolové, hasiči a četníci. A dokonce tu stanovali skauti.
4. Z jihozápadního rohu hradeb je nádherný výhled proti proudu Vltavy až k vysílači Cukrák, který se však na snímku ztrácí v hrubém fotografickém zrnu. Nalevo lze spatřit siluetu rozestavěného sídla Československé televize na Kavčích horách. A za povšimnutí stojí i absence Barrandovského mostu.
5. Spolu s fotografem děláme čelem vzad a ze stejného místa míříme své zraky k severu. Vpravo vykukuje štít Starého purkrabství. Skalisku pak vévodí budova současné Galerie Vyšehrad, pozůstatek někdejší gotické zástavby z doby Karla IV. Přímo v linii hradeb se na obzoru rýsuje Pražský hrad.
6. Předěl mezi parkem a bazilikou sv. Petra a Pavla tvoří brána „slepená” ze dvou portálů vyhořelé barokní zbrojnice. V těchto místech se toho za posledních čtyřicet let příliš nezměnilo, nepočítáme-li opravenou dlažbu a zmizevší nástěnku.
7. Severozápadní kout hradeb na okraji Štulcových sadů poskytuje vyhlídku na Nové Město s Pražským hradem v pozadí. V současnosti tu během léta potkáte divadelní publikum, které navštěvuje zdejší letní scénu.
8. Hradební výběžek nad Výtoní (tzv. redan) je poslední vybudovanou částí vyšehradského opevnění. Odtud měli dělostřelci držet v šachu Pražany, pokud by ve městě došlo k nepokojům. Z důvodu přítomnosti divadelní scény dnes není tento prostor volně přístupný.
9. Zaoblenému hradebnímu redanu se říkalo také Kulatina nebo Bačkora. Bývalo to výsostné místo vyšehradských „pánů kluků“, kteří zde sváděli legendární bitvy s Pankráčáky, Nuseláky, Micheláky nebo Smíchováky. K bližšímu studiu doporučuji knihu Zdatní chlapci z roku 1944 od autorů Vopravila s Proškem.
10. Opouštíme Kulatinu a po obvodu vyšehradských hradeb kráčíme dál. Míjíme Štulcovy sady a skrz opadané koruny stromů prosvítá budova Nového proboštství, toho času v rekonstrukci.
11. Volným krokem se zakrátko ocitáme v místech nad Cihelnou bránou. O šest let později do stejných míst zavítá také výtvarník Jiří Kovanda, aby u hradební zdi vystavěl věž z kostkového cukru.
12. Promenádní okruh po vyšehradských hradbách nás zavádí na hřiště pozemního hokeje nedaleko rotundy sv. Martina. Jde o tentýž prostor, kam dnes můžete zajít do hospůdky Na Hradbách a dát si něco dobrého z proslaveného Gigi Migi Grilu.
13. V těsném sousedství zmíněného hřiště míjíme vstup do kasemat za rotundou sv. Martina. Tento úsek vyšehradského podzemí bohužel nebyl nikdy zpřístupněn veřejnosti, pouze se počítalo s jeho využitím coby krytu civilní obrany.
14. Kolem dokola jsme obkroužili vyšehradské hradby a vydáváme se ulicí V Pevnosti směrem ku Praze. Na cestě k Cihelné bráně se ještě pokocháme pohledem na kapli Panny Marie a sousední dům zvaný kaplanka. Původně zde bydlíval vyšehradský kaplan, dnes tu žije emeritní velkopřevor řádu Maltézských rytířů Karel Eduard Paar.
15. Při průchodu Cihelnou bránou zvedáme pohled vzhůru, abychom si prohlédli její klenbu. Definitivně tak opouštíme vyšehradskou pevnost a míříme do podhradí.
16. Cesta z Vyšehradu je v sedmdesátých letech lemovaná neprostupnou džunglí stromů a keřů. V současnosti už je Chotkova serpentýna mnohem přehlednější a bujná vegetace tolik nezaclání pohledům na barokní hradby.
17. Zhruba uprostřed Vratislavovy ulice odbočuje k pevnosti bývalá Hrnčířská ulička. Na jejím nároží stojí obytný dům od architekta Bohumila Hübschmanna s kubistickými prvky. Dnes zde sídlí mimo jiné Galerie Pecka.
18. Nacházíme se před vyšehradskou školou a před námi se otevírá spodní partie Vratislavovy ulice. Po její levé straně schází dnešní stromořadí, a tak si lze v celé kráse prohlédnout zdobné fasády bývalého Studentského útulku (pozdější koleje Univerzity 17. listopadu) a Vyšehradské záložny (od roku 1948 sídla Husova sboru). Vlevo přitahuje pozornost keramický obklad funkcionalistické budovy OÚNZ.
19. Procházka končí na plácku před někdejší Vyšehradskou radnicí. Za železničním viaduktem už začíná Nové Město, kam se pustíme na špacír někdy příště.
Zaujalo vás putování Vyšehradem v roce 1975? Vydejte se i na některou z předešlých historických toulek:
- Toulka Prahou černobílou (od Wilsonova nádraží pod Vyšehrad, 1935 – 22 zastávek)
- Letenský výlet do prehi(p)storie (Letná, Smíchov a Vinohrady, 1960 – 14 zastávek)
- Se skicákem po náplavce (Vltavské břehy, 40. a 50. léta – 10 zastávek)
- Se skicákem Vyšehradem (od Emauz na Vyšehrad, 40. a 50. léta – 8 zastávek)
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
