Na procházce Vyšehradem s architektem Davidem Vávrou

Herec a architekt David Vávra bývá častým průvodcem po zajímavých stavbách jiných autorů. Pro jednou však udělal výjimku, aby představil svoje vlastní realizace na Vyšehradě a v blízkém okolí.

Možná se to bude zdát k nevíře, ale David Vávra je z žijícíh architektů pravděpodobně tím, kdo se na současné podobě Vyšehradu podepsal největší měrou. V posledních dvaceti letech totiž realizoval přímo v pevnosti tři zakázky. Zajímalo mě tedy, jak k tomu došlo. Má snad Vávra k Vyšehradu nějaký speciální vztah? Je všeobecně známo, že jeho celoživotním domovem je Braník, potažmo Dobeška. Přesto se objevilo zajímavé geografické pojítko.

Vávrova maminka prý zastávala teorii, že právě branická skála je tím pravým Vyšehradem z pověsti o Dívčí válce. Nachází se přímo naproti Dívčím hradům, což by legendě odpovídalo lépe. V minulosti byli stejného názoru také někteří historici, ovšem pozdější výzkumy jejich spekulace vyvátily. Přesto David Vávra s nadsázkou říká: „Já vlastně na Vyšehradě žiju celý život.“

Pracovní povinnosti zavály Davida Vávru do vyšehradské pevnosti poprvé na přelomu tisíciletí. Jeho ateliér tehdy oslovila Správa pražských hřbitovů s požadavkem, zda by nenavrhnul nový mobiliář Vyšehradského hřbitova. Zakázka zahrnovala koše, pumpy s výlevkami, zábradlí a orientační cedulky. Vávra jim vtisknul sebevědomý, a přitom pietní výraz. Pumpy v podobě mnohostěnů mohou připomenout některé kubistické doplňky od Janáka nebo Hofmana. Napadlo mě tedy, zda tím Vávra nechtěl navázat na vyšehradskou kubistickou tradici, reprezentovanou Chocholovými vilami pod skálou. Podle jeho slov v tom ale tento záměr nebyl. Ostré hrany a lomené linie se mu pouze zdály pro hřbitovní prostředí vhodnější nežli oblé tvary.

Kovový hřbitovní mobiliář chytnul po necelých dvaceti letech služby pěknou patinu. Dojem kazí pouze chybějící dvířka u některých košů a plastové kohoutky na pumpách. Ty původní kovové se ztratily neznámo kam. Ani David Vávra netušil, zda si je někdo odnesl jako suvenýr, anebo časem přestaly fungovat tak, jak měly.

Druhou zastávku na pomyslné Vávrově vyšehradské stezce tvoří Stará budova Jedličkova ústavu. Na jejím dvoře si lze povšimnout nenápadné novostavby z roku 2003. Jde o bezbariérovou keramickou dílnu, kterou David Vávra šikovně vměstnal do výklenku v hradbách. Hradební zeď je v těchto místech zalomená tak, že vytváří cosi na způsob bastionu. Toho se podařilo využít tak, že budovu ze dvou stran svírají barokní cihly. Čelní stěna pak při pohledu ze dvora přirozeně navazuje na linii hradeb.

Mnohem zajímavěji se chráněná dílna jeví ze směru od Podolí. Horní patro má půdorys písmene U a koruna stavby navíc mírně vystupuje nad úroveň hradeb. Tím se podařilo navodit dojem, jako by přes zeď vykukovala dvojice očí. Klienti Jedličkova ústavu mají z jejich zřítelnic krásný výhled na město. A především mohou k posezení využívat otevřené atrium s vysazeným stromem.

Společná prohlídka interiéru dílny nám bohužel nebyla souzena, neboť v Jedličkově ústavu panoval za nouzového stavu přísný hygienický režim. Budovu jsme tak mohli spatřit pouze ze dvora. David Vávra zde alespoň zavzpomínal, jak se kdysi k zakázce dostal. Od poloviny devadesátých let totiž společně s Jiřím Vorlem rekonstruoval a dostavoval stacionář v Horním Bezděkově. O pár let později pak přidal ještě stacionář v pražských Dejvicích, čímž se do obecného povědomí zapsal jako odborník na podobné typy staveb. Jedličkův ústav tak měl výběr architekta značně usnadněný.

Při této příležitosti se ještě sluší dodat, že David Vávra navázal v areálu Jedličkova ústavu na práci architekta a stavitele Matěje Blechy. Ten v rozmezí let 1912-17 adaptoval čižovní dům zvaný „Polsko“ na sanatorium pro postiženou mládež a na jeho dvoře pak vybudoval několik provizorních dílen.

Třetí Vávrova realizace ve vyšehradském rajónu je doslova symptomatická. Zakladatel Divadla Sklep dostal totiž v roce 2005 za úkol rekonstruovat interiér Gotického sklepa, kde je umístěna hlavní expozice o vyšehradské historii. Vzhledem k tomu, že se jedná o pozůstatek palácové stavby z období Karla IV., bylo třeba zvlášť obezřetného zacházení. David Vávra si tehdy lámal hlavu, jak provést zakončnení jedné z původních gotických zdí. Ondřej Šefců z Národního památkového ústavu mu poradil mazané řešení, ať ji zakončí drny. Důkaz, že památkáři mohou být pro architekty cennými partnery, třebaže si navzájem mnohdy nemohou přijít na jméno.

Několik let po rekonstrukci Gotického sklepa vznikla na jeho střeše vinice, o které se můžete dozvědět více v rozhovoru s Drahomírou Kolmanovou.

Při společné toulce po vyšehradských šancích jsme s Davidem Vávrou spočinuli také na vyhlídce směrem ku Praze. Ze severozápadního koutu hradeb lze průhledem mezi stromy zahlédnout stařičkou Podskalskou celnici na Výtoni. Dnes v ní funguje Muzeum starého Podskalí a také rázovitá restaurace, kde se pravidelně scházívá Spolek Vltavan. Současný interiér hospody má také na svědomí David Vávra, který se zde snažil připomenout někdejší dřevařskou tradici. Jeden stůl například pojal jako svázaný dřevěný vor, jenž však svými dimenzemi překážel plynulé obsluze, a tak byl po čase odstraněn. I takové bývají osudy architektonických záměrů, když se střetnou s realitou každodenního provozu.

Poslední drobnou vzpomínku na Vyšehrad David Vávra utrousil, když jsem po hradbách došli až do míst nad Slupi. Architekt se naklonil přes zábradlí, aby mi ukázal, že až do konce osmdesátých let pracoval v projekčním podniku Drupos v Neklanově ulici. Jelikož však tou dobou už hodně natáčel, brával si často neplacené volno. Když pak nadřízeným v půlce roku 1989 ohlásil, že odlétá s Věrou Chytilovou na dva měsíce do Hollywoodu s filmem Kopytem sem, kopytem tam, přetekl pohár trpělivosti. David Vávra proto raději dal v Neklance výpověď a několik měsíců před Sametovou revolucí odešel na volnou nohu.

Vypadá to, jako by Davida Vávru spojovala s Vyšehradem neviditelná guma, která architekta jednou za čas přitáhne zpátky do pevnosti. A dobře tomu tak. Přál bych si proto, aby jeho příští návrat na Vyšehrad proběhl co nejdříve.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!