Kolik měl Vyšehrad poustevníků?

Jelikož Vyšehrad patří k významným duchovním místům, doslova se dere na jazyk otázka, jestli měl někdy nějakého svého poustevníka. Ano, měl. A ne jednoho.

 

Pomineme-li bájného sv. Ivana, pak českou poustevnickou tradici započal v jedenáctém století sv. Prokop. O něm se dlouho tradovalo, že svoje vzdělání získal právě na Vyšehradě. To však historikové zpochybňují, neboť fungování první vyšehradské školy je hodnověrně doloženo až po Prokopově smrti. Co přesně se ale dělo na Vyšehradě za Prokopových „školních let“, je dosud z velké části obestřeno tajemstvím. Poodhalit jeho roušku by mohli pomoci archeologové, kteří před několika lety odkryli základy neobyčejně velkého vyšehradského chrámu z přelomu desátého a jedenáctého století. Je tedy možné, že už tou dobou představoval Vyšehrad duchovní centrum, kde mohl sv. Prokop brát rozum. Buď jak buď, zakladatel Sázavského kláštera má ve vyšehradské pevnosti alespoň svou sochu, žel krajně nepovedenou. O něco lépe dopadlo jeho vyobrazení na mozaice zdobící vyšehradský morový sloup poblíž rotundy sv. Martina.

Socha sv. Prokopa na Vyšehradě
Novodobá socha sv. Prokopa ve výklenku zdi bývalého kapitulního dvora.

Další jméno, které by v tomto souhrnu nemělo chybět, zní Václav Karel Holan Rovenský. Barokní hudební skladatel působil v druhé půlce sedmnáctého století jako vyšehradský varhaník u sv. Petra a Pavla. Po nějaké době ovšem pověsil hudbu na hřebík a zvolil si poustevnický úděl. Za tímto účelem se navrátil do rodného kraje a uchýlil se na zchátralý hrad Valdštejn.

 

Oba zmínění eremité byli s Vyšehradem spjati pouze volně a své řehole vykonávali ve vzdálených krajích. Zkraje osmnáctého století však vznikla malinká poustka přímo na Vyšehradě, a to v těsném sousedství bývalého kostela Stětí sv. Jana. O něm se traduje, že jako jediný vyšehradský chrám přečkal bez úhony řádění Husitů. Bohužel o dvě století později překážel barokním architektům při vyměřování nového vyšehradského opevnění. Kostel tehdy přišel o svou věžičku a z velké části byl zapracován do nového hradebního valu. Zároveň byl rozmetán přilehlý hřbitov, jehož někdejší přítomnost následně prozrazoval jen bývalý hřbitovní domek.

Vyšehradská kaple Panny Marie společně s bývalou kaplankou, která vznikla přestavbou hřbitovního domku obývaného poustevníkem.

Právě do jedné místnosti hřbitovního domku se někdy po roce 1732 nastěhoval vyšehradský poustevník. Kde se tak zčistajasna vzal? To objasnil roku 1893 historik Tomáš Václav Bílek. V jedné ze svých knih připisuje vyšehradskou poustevnu Kongregaci bratří poustevníků blahoslaveného Ivana, tzv. Ivanitům. Tento řád byl založen roku 1725 a arcibiskupský souhlas získal o sedm let později. Ve vrcholném období své činnosti čítalo bratrstvo 83 poustevníků. Sedmnáct z nich, včetně toho vyšehradského, bylo dokonce zaopatřeno stálým ročním příjmem, a tak se nemuselo spoléhat jen na almužny a milodary.

 

Jmenovitě je v dostupných písemných pramenech doložen pouze jeden vyšehradský poustevník, a to Filip. Zmiňuje ho Mikuláš Karlach v Pamětech kaple blahoslavené Panny Marie na hradbách Vyšehradských. O Filipovi se od něj dozvíme mimo jiné, že roku 1787 šlo o „starce 66letého, k práci neschopného“. Tou dobou už bratrstvo z nařízení Josefa II. pět let neexistovalo. Vyšehradská kapitula proto Filipa využívala jako zvoníka ve zmíněné kapličce Panny Marie, sousedící s bývalou poustevnou. Když pak byla kaple za panování Josefa II. odsvěcena, stal se Filip druhým kostelníkem při kapitulním chrámu.

Vyšehradský poustevník – Popelka Biliánová, Eduard Herold
Vyšehradský poustevník na dvou vyobrazeních z knih Popelky Biliánové a Eduarda Herolda.

Drobnou poustevnickou zmínku lze najít i v Heroldových Malebných cestách po Praze. Autor v nich doslova píše: „Z fondu, který Berghauer na vydržování kaple založil a jejž kapitola rozmnožila, odměňován byl za své služby poustevník, jenž mimo to od osadníků, sousedů z okolních vesnic milodary štědře dařen býval. Dobře mu tu bylo, věru že na kořínky a lesní med odkázán nebyl, ani teskno mu na jeho samotě nebývalo. Lidé měli rádi dobromyslného samotáře, rádi se v jeho poustce zastavovali a nikdo obyčejně s prázdnou nepřišel.“

 

Vyšehradského poustevníka samozřejmě nemohla opominout ani Popelka Biliánová ve svých Pověstech vyšehradských. Zaznamenala, že jeho duch se prý často zjevoval na hradbách kolemjdoucím, případně pozdějším obyvatelům bývalé poustevny. Chodíval prý zvonit na dávno neexistující zvon v kostele Stětí sv. Jana. Pokud byste ho někdy zahlédli nebo zaslechli, dejte mi vědět.