Legendární vyšehradský hrobník pohřbil Němcovou, Nerudu, Smetanu i Dvořáka

V roce 1909 vyšla v týdeníku Světozor fotografie vyšehradského hrobníka Antonína Čermáka. Usměvavý stařík patří k památným vyšehradským postavám, proto dovolte, abych na něj krátce zavzpomínal.

Antonín Čermák se narodil v roce 1835 a vyučil se pokrývačem. O tom, že tuto živnost skutečně provozoval, svědčí drobná zmínka v článku Františka Emanuela Babánka z roku 1912. V časopise Český dům napsal: „Pamatuji, že mistr pokrývačský p. Čermák, nynější hrobník na Vyšehradě, pracoval, a to opravdově pracoval, v letech 1875–1880 za denní mzdu 4 K od 6. do 6. h.“ To je však jediná významnější zmínka o Čermákově řemeslném umění. Mnohem větší vážnosti i publicity totiž požíval coby hrobník Vyšehradského hřbitova.

Do zdejších služeb nastoupil už ve svých devatenácti letech, kdy byl Vyšehradský hřbitov ještě velice skromný. Pak však přišel rok 1862 a s ním pohřeb Boženy Němcové, která se po Václavu Hankovi stala druhou veledůležitou osobností pochovanou na Vyšehradě. To vnuknulo kanovníkovi Václavu Štulcovi myšlenku, že by se okolí chrámu sv. Petra a Pavla mohlo proměnit v národní pohřebiště. Záměr se dařilo postupně naplňovat v následujících desetiletích a Antonín Čermák byl osobně u toho.

Na věčnost ustlal tolika velikánům a velikánkám, až se z toho výčtu točí hlava. Kromě Němcové pohřbil Vítězslava Hálka, Boleslava Jablonského, Václava Beneše Třebízského, Jana Nerudu, J. V. Friče, Julia Zeyera, Antonína Chittusiho, Julia Mařáka, Václava Levého, Josefa Mockera, Svatopluka Čecha, Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Františka Ladislava Riegra a desítky dalších. VIP klientela, dalo by se říct.

Antonín Čermák během svého života Vyšehradský hřbitov několikrát kompletně překopal, takže měl dokonalý přehled, kde jsou pod zemí pozůstatky starých zdí nebo domovních základů. Rád svoje poznatky svěřoval Popelce Biliánové, která je pak vkládala do svých fejetonů. Čermák dokonce pod zemí při kopání hrobu rodiny Odkolků odhalil kamennou rakev, která se nápadně podobala tzv. sarkofágu sv. Longina. Podal o tom zprávu tehdejšímu amatérskému badateli Karlu Vlačihovi, který údaj publikoval v časopise Památky archeologické. Informace tehdy zapadla. Teprve po pětašedesáti letech si zmínky všimli odborníci a sarkofág vykopali. Má se za to, že by mohlo jít o původní rakev některého z přemyslovských panovníků.

V dobovém tisku lze najít také několik drobných zpráv, vypovídajících o Čermákově charakteru. Jednou chytil přímo na hřbitově zloděje, jindy zas poctivě vrátil nalezené stříbrné hodinky anebo rozehnal dětskou bitvu, při které létalo vzduchem kamení. V roce 1909 byl místodržitele hrabětem Coudenhove odměněn medailí za čtyřicetileté věrné služby. To je zřejmě onen metál, který má Čermák připnutý i na fotografii z týdeníku Světozor.

Vyšehradský hrobník sám naposledy vydechnul 17. 4. 1913. A spolu se svou manželkou Barborou je dodnes pohřbený na Vyšehradském hřbitově. Dojemné poslední rozloučení s Antonínem Čermákem obstaral na stránkách týdeníku Čech vyšehradský vikář Petr Kopal. Dovolte mi tedy reprodukovat text v nezměněné podobě:

Za vyšehradským hrobníkem p. Antonínem Čermákem.

Konečně dle pořekadla, že jiným jámu kope, a sám sobě ji nevykope, došlo i na něho. Dosáhl vysokého věku 78 let. Připočítávám to tomu, že po dlouhá léta býval strážcem sv. pole na našem Vyšehradě, o němž jsem před lety napsal, že by mohlo slouti Sanatoriem živých i mrtvých. Koho se ruka hrobníkova na posvátném Vyšehradě dotkla, toho již nic nebolelo, ani zuby, ani údy. Kam jej položili, tam spal a spí dosud spánkem spravedlivých.

Byla to postava přímo athletická, když se vzpřímila. Protože ale příliš často nahýbal se do hrobů, časem se nachýlila i ona, – jako strom, do něhož větry stále jen z jedné strany dují.

Uložil do zdejších hrobů celou generaci; sv. pole čtyřikráte obrátil, vždy za sedm roků jednou.

Jako bych ho dnes viděl, stále úsměvného, mělť do sebe něco z hrobníka „Hamletova“. Uměl si zažertovati, častěji i dosti vtipně. Z kapsy vytáhl dřevěnou tabatěrku a s úsměvem: „Je libo šňupeček?“ podával každému. Myslím, že se šňupečkem zatluče i na bránu nebeskou a že sv. klíčníka osloví: „Je libo šňupeček?“

Před několika lety mnozí – i lékaři – tvrdili, že hřbitovy jsou plny otravných plynů a že by bylo nejlépe, aby všichni lidé šli za p. drem Záhořem někam do Sas ku spálení. Bylo to na nebožtíku vidět, jak mu ozvduší z mrtvol sloužilo.

Jeho rukama prošlo na tisíce mrtvol. Sám se pamatuji za 30 let na 5 proboštů, na 4 kapitolní děkany a na celou řadu kanovníků, vikaristů, kostelníků, z každého domu přinejmenším jeden, často i více. Každý dům byl mu poplatným, musil mu vydati, co měl nejmilejšího. Sám jsem jich doprovodil do jeho zahrádky několik set, on však jich umístil několik tisíc.

Nesháněl jsem se po jeho zápiskách. Bylo by zajímavo pročítati jména a stav všech.

Býval vždy úsměvným, i když kolem něho ozýval se pláč matek, manželek, jako by chtěl říci: K čemu plakat?

V jeho sanatoriu léčily a léčí se dosud všecky nemoce. Léčily se tam i nemoce duše, např. paní Pýcha, když viděla, že nesmí s sebou ničeho pojmouti, léčily se i bolesti: žárlivost, závist, marnotratnictví.

Často naň paní Zubatá z hrobu přítele promluvila: „Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš!“ A kdybychom návštěvníkům mohli vždy pohlédnouti do srdce, četli bychom ve mnohých: Již dosti jsi se nahřešil, začni jednou sekati dobrotu! Léta utíkají, děti dorůstají, pohleď na sebe do zrcadla a spatříš změnu! Ví to jedině Bůh, kolik dobrých předsevzetí kdo si ze sv. pole odnesl, a nechci tvrditi, že všecky úmysly byly marné.

Nebožtík Čermák znázorňoval roztomilého ptáčka čermáčka. Nikomu neublížil, konal si svou povinnost, vzal si a nabídl šňupeček. Jeho manželka přinášela mu denně ráno snídani z drštiček, žili spolu spokojeně a šťastně. – Odpočívej v pokoji!

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!