Za liškou, žlunou a strakapoudem do vyšehradské divočiny
V roce 1875 psal denní tisk o tom, kterak na Vyšehrad vběhl branou jelen a obyvatelé se ho snažili polapit. Ani dnes není na Vyšehradě o zajímavá zvířecí setkání nouze. Sir David Attenborough by si jistě přišel na své.
Loni na podzim jsem se vracel pozdě večer domů, když vtom mi Vratislavkou kráčela vstříc liška. V přítmí pouličních lamp jsem si zprvu nebyl jistý, jestli mě nešálí zrak. Ale huňatý ocas a trčíčí ušiska tvora prozradily. Chvíli jsme na sebe uprostřed dlážděné ulice civěli, dokud liška neztratila nervy a neschovala se mezi zaparkovanými auty.
Jakési podezření, že na Vyšehradě žije psovitá šelma, ve mě klíčilo už delší dobu. Několikrát mi přes cestu přeběhlo cosi, co nevypadalo ani jako kočka, ani jako pes. Ale sázel jsem spíš na kunu nebo lasičku. O dva měsíce později jsem pak lišku zahlédl znovu. Po půlnoci se nenápadně plížila podél hradební zdi od Táborské brány směrem k metru.
Napadají mě přinejmenším tři místa, kde by liška mohla přebývat. Neprozradím ale ani jedno, aby náhodou někoho nenapadlo jít ji vyrušovat. Dokonce jsem dlouho rozvažoval, zda mám svůj objev vůbec roztrubovat do světa. Proto vás žádám, držte jazyk za zuby.
Pominu-li zatoulané zajíce a sporadické veverky, pak největší druhovou pestrostí Vyšehrad oplývá v případě ptactva. Sojek a strak zalétají na Vyšehrad celá hejna, občas se nad obzorem zatřepotá poštolka. Příchod jara pro změnu oznamují holubi, kteří se po desítkách vyhřívají na hradbách nad Podolím. Nejradši jsem ale ve chvíli, když se mi cestou přes Vyšehrad ozve strakapoud. Zrakem v tu chvíli zamířím do korun stromů a pátrám po zvuku tak dlouho, dokud strakapouda neodhalím ve větvích.
Jindy mě málem přímo v Leopoldově bráně nabodl na zobák párek splašených žlun. Těžko říct, kam měly tak naspěch. Možná letěly navštívit krkavce Borise, který obývá voliéru v bývalém kapitulním dvoře ve Štulcově ulici. Občas za ním také zajdu a těší mě, když přes sklo zaslechnu jeho skřípavé „Ahóóój, ahóóój!“
Dole pod skálou převažují vodomilné druhy – labutě, racci a rok od roku čím dál více kormoránů. Ze zaručených zdrojů mám pak zprávy, že k Botiči na Folimanku tu a tam zalétá i ledňáček.
Překvapuje mě, že snad nikdy jsem ve vyšehradské pevnosti nezahlédl potkany. Možná pro ně není na skalisku dostatečná vlhkost a přísun odpadků či zbytků. O to důkladněji naopak hodují u Vltavy v podolském „háfnu“. Zkušeně se přitom dělí o potravu s přemnoženými nutriemi, kterým podolští obyvatelé podstrojují nekončící hostinu.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
