Zlatý Slavík má hrob na Vyšehradě

Snad mi prominete mírně zavádějící titulek, jenž by mohl naznačovat, že následující text bude o Waldemaru Matuškovi. Nebude. Jeho hlavním hrdinou je houslový virtuóz Josef Slavík.

 

Česká hudba se může pochlubit mnoha světoznámými autory i interprety. Josef Slavík mezi ně bezpochyby patří, třebaže v povědomí lidí není usazen tak pevně jako Dvořák nebo Fibich. Ve své době však ohromoval svým houslovým uměním samotného Paganiniho. Z dnešního pohledu se jeví jako nevýhoda, že se Slavík narodil do doby, která neznala záznamové technologie. O míře jeho virtuozity si tak můžeme udělat představu jen z dobových svědectví. Jedno z nich například uvádí, že Slavík dokázal na jeden smyk smyčcem zahrát 96 not.

 

Josef Slavík se narodil roku 1806 do hudební rodiny, která po generace tříbila své vlohy v okolí Hořovic. Sám se ovšem narodil v Jincích, kde jeho otec zastával místo učitele. První housličky dostal jako čtyřletý a v péči svého otce, taktéž zručného muzikanta, brzy hrál lépe než leckterý „starý šumař“. V devíti letech už pravidelně vystupoval po okolí a hrával obtížná kvarteta se svým otcem a jeho kolegy.

Houslista Josef Slavík
Houslista Josef Slavík na portrétu z alba Čechoslovanští výtečníkové.

Zvěsti o zázračném dítěti se šeptandou dostaly až k uším hraběte Eugena z Vrbny, majitele místního panství. Zásluhou jeho štědré peněženky se Josef Slavík v roce 1817 přihlásil ke studiu na Pražské konzervatoři. Musel však projít náročnou přijímací zkouškou – přehrát obtížnou Kreutzerovu etudu. Tu však vystřihl bezchybně přímo z listu, čímž se kvalifikoval rovnou do druhého ročníku.

 

Jedenáctiletý capart se záhy stal miláčkem konzervatoře a nadějí české hudební školy. Udivoval nejen talentem, ale i svou pílí, takže pod vedením profesora Pixise se stal doslova vybroušeným klenotem. Po dvou letech studia si dokonce vysloužil vzácný dar – originální housle od italského mistra Guarneriho srovnatelné se „stradivárkami“. Jejich nákup opět sponzoroval hrabě z Vrbny.

 

Kromě neustálého drilu a občasného vystupování na školních akademiích se Slavík ve třetím ročníku začal věnovat i skládání. Obtížnost jeho partitur se zvyšovala společně s tím, jak se zdokonalovaly autorovy interpretační schopnosti. A velkou inspiraci pro něj znamenalo též první setkání s Paganiniho etudami. Profesor Pixis pak dokonce svého žáka plísnil v tom smyslu, ať nepíše takovou hudbu, kterou nikdo nesvede zahrát. V tom se ale mýlil. Pixisem kritizovaný Koncert pro housle totiž Slavík zvládnul bezchybně odehrát, když se po studiích loučil s Prahou.

 

Přes domovské Hořovice se Josef Slavík vydal v roce 1825 do Vídně. Hned první odehraný koncert mu i zde zajistil přízeň obecenstva i kritiky. Zanedlouho dokonce vystoupil v Teplicích pro pruský královský pár, za což se mu od Fridricha Viléma III. dostalo vřelé pochvaly. Následující léta zastihla Slavíka v činorodém duchu. Čile pendloval mezi Čechami a Vídní, skládal, koncertoval, vyučoval, a především cvičil a cvičil.

Josef Slavík, Housle a sen
Inscenované setkání Slavíka s Paganinim ve filmu Housle a sen z roku 1946.

Když se Slavík v roce 1828 poprvé setkal s nedostižným Paganinim, rozhodně nehrál druhé housle. Tvrdí se, že na setkání Paganinimu zpaměti přehrál jeho Zvonkové rondo, které slyšel den předtím. „Vy jste sám ďábel,“ zvolal prý italský mistr, načež mezi oběma vzniklo upřímné přátelství. Při jedné z návštěv český mladík ukázal Paganinimu notový zápis svého houslového dvojkoncertu. Snažil se přesvědčit staršího kolegu, aby s tímto kusem vystoupili veřejně. V ten moment vzal ale Paganini raději zpátečku z obavy, aby si při interpretaci obtížné skladby neutrhnul ostudu a nepokazil vydobyté renomé.

 

Další schůdek ke Slavíkově věčné slávě představovala Paříž. Houslista zde strávil šest měsíců v blízkém kontaktu s Chopinem, Lisztem nebo Rossinim, což významně osvěžilo jeho hudební projev. Když se po čase vrátil nazpět do Vídně, čekalo ho příjemné překvapení – nabídka místa v c. k. dvorní kapele. S chutí přijal, neboť šlo o dobře zajištěnou existenci. A s plným žaludkem se na housle hraje o dost lépe. Obzvlášť cvičíte-li osm hodin denně.

 

Své vídeňské působení prokládal Slavík návštěvami české vlasti. Opět zahrál v Teplicích, ovšem největší aplaus sklidil v domovských Hořovicích, kde v polovině roku 1830 uspořádal dobročinnou akademii. Během ní zaznělo Slavíkovo smyčcové kvarteto A dur, které odehrál spolu se svým otcem a dvěma bratry. Něco podobného si v pozdějších letech mohli dovolit leda Kubelíkovi.

Josef Slavík, portrét
Portrét Josefa Slavíka.

Všechny Slavíkovy nové skladby byly tou dobou vynášeny kritikou do nebes. Recenzenti se rozplývali nad kuráží, s jakou autor v partiturách kombinuje a řadí nesnadné figury. Jedním dechem ale dodávali, že Slavíkova virtuózní technika si poradí i s těmi nejobtížnějšími místy. Složité akordy, flažolety a arpeggia opouštěly struny v bezchybném přednesu, který posluchačům vháněl slzy do očí.

 

Tak tomu bylo i 28. dubna 1833, kdy Josef Slavík odehrál ve vídeňském redutním sále svůj poslední koncert. Publiku naservíroval Houslový koncert fis moll, Fermatu, Variace a Paganiniho Zvonkové rondo. Po utichnutí posledního tónu následoval bouřlivý potlesk, který se dvacetkrát opakoval. Vídeňáci nechtěli Slavíka pustit z pódia, snad jako by tušili, že nejlepšího houslistu světa slyší naposledy.

 

Krátce nato odjel Slavík na plánované turné po Uhrách, ovšem na cestě do Pešti ho skolila nemoc. Někdo v té souvislosti hovoří o přechozené chřipce, jiní uvádějí břišní tyfus. Buď jak buď, Slavík ihned po příjezdu do Pešti ulehl na lůžko, ze kterého už nevstal. U smrtelné postele ho ještě stačil navštívit básník Ján Kollár, který byl houslistovi poslední útěchou. A když Slavík vydechl 30. května 1833 naposledy, Kollár tlumočil světu jeho poslední slova: „Chci domů!“

Josef Slavík, náhrobek
Rozebraný Slavíkův náhrobek na pešťském hřbitově. (Archiv městyse Jince)

Návrat do rodné vlasti se českému virtuózovi splnil až po dlouhých sto letech a s několika mezizastávkami. Celá anabáze je zaznamenaná prostřednictvím několika nápisů na Slavíkově vyšehradském hrobě. Proto dovolte krátkou rekapitulaci.

 

V roce 1833 byl Slavík pohřben na starém hřbitově v Pešti, tzv. Leopoldovském. Ten se ovšem roku 1871 rušil a nebožtíci včetně českého virtuóza putovali na hřbitov do nedaleké Kerepeši. Cestovné tenkrát za Slavíka zaplatil Českoslovanský dělnický spolek, který při té příležitosti zvelebil také houslistův pomník. Podobné hřbitovní manévry se opakovaly v roce 1900 – na třetí hřbitov v pořadí Rákoskeresztúr se Slavík přesunul s finančním přispěním Umělecké besedy. Cesta domů se pak Josefu Slavíkovi splnila až při stém výročí jeho úmrtí.

Josef Slavík - rakev s ostatky
Rakev s ostatky Josefa Slavíka před pohřbením na Vyšehradském hřbitově. (Archiv městyse Jince)

Převoz Slavíkových ostatků na Vyšehrad inicioval hudebník a profesor na pražské konzervatoři František Praský. Od Vyšehradské kapituly se mu podařilo bezplatně získat volné místo na hřbitově mezi dalšími českými velikány. 26. května 1933 došlo k exhumaci ostatků v Budapešti, kde na Slavíkovu počest proběhl také večerní koncert. Druhého dne si Slavík mohl vyzkoušet vymoženost, která za jeho života ještě neexistovala – jízdu vlakem. V soupravě ČSD překročil státní hranice a zamířil zpět domů.

 

V předposlední květnový den se Vyšehrad převlékl do svátečního. V severovýchodní části hřbitova se sešla vybraná společnost, aby mistra vyprovodila k věčnému pokoji. Smutečního obřadu se zhostil vyšehradský prelát František Vaněček, po něm zahlaholil Hlahol, recitovalo se, řečnilo a vše završila státní hymna v podání kvarteta lesních rohů. Tak byl Slavík definitivně přijat mezi českou elitu.

Josef Slavík, Národní album
Josef Slavík s Laubem a bratry Ondříčky na listu z Národního alba, vydaného Josefem Vilímkem v roce 1899.

Bez zajímavosti není ani to, že Slavíkovi dnes dělá společnost další významný houslista – Josef Suk mladší. Do sousední hrobky byl pohřben v roce 2011. O pár desítek metrů dál, přímo pod Slavínem se pak můžete poklonit jiným dvěma houslovým čarodějům – Františku Ondříčkovi a Ferdinandu Laubovi. Vše pak korunuje Jan Kubelík na místě nejčestnějším, totiž přímo ve Slavíně. A ještě na jeden vyšehradský hrob bych vás rád upozornil – osud houslisty Jiřího Straky (1923–50) se totiž s tím Slavíkovým v mnohém shoduje, a to nejen díky ptačímu příjmení. Straka zemřel ještě o rok mladší než Slavík a smrt ho zastihla v Lisabonu. Do Prahy pak byly jeho ostatky převezeny až v roce 1990.