Z historie vyšehradských Pohanů

Při pročítání sebraných spisů Ignáta Herrmanna mě zaujal odstavec o vyšehradském řezníkovi Josefu Pohanovi. Jelikož jsem jeho jméno zaznamenal i v jiných souvislostech, chtěl bych o něm ztratit pár slov.

 

Nejprve mi dovolte citovat Ignáta Herrmanna z jeho knihy Před padesáti lety. „Než se rozloučím s oborem řeznickým, nemohu nevzpomenouti, že na Vyšehradě v hlavní třídě, ve vlastním nízkém, patrovém domě proti tamní radnici vysekával maso starý známý, bodrý mistr Josef Pohan, v jehož rodině se živnost řeznická udržovala nepřetržitě bezmála tři sta let, jak vždy s oprávněnou pýchou uváděl, někdy od počátku nebo poloviny století sedmnáctého, a tuším, že dokonce i na témž místě. Vzpomínám-li správně, hlásal to taky nápis na jeho domě. Nebyl sice posledním svého rodu a jména, zanechal potomky, ale když asi před patnácti lety zemřel, blízek sedmdesátky, zanikla jeho živnost v té rodině. Staří návštěvníci kavárny Slavie dojista se pamatují na jeho vysoký, sukovitý zjev i na jeho samorostlý humor a jadrné, rázovité vyjadřování. Býval tam častým hostem. Byl nejen posledním řezníkem svého jména, byl také posledním městským radním královského města Vyšehradu z dob, kdy Vyšehrad byl obcí samostatnou. A tam nahoře v posvátné půdě hřbitovní zetlívají kosti jeho.“

Řezník Josef Pohan - konskripce
Starý konskripční arch rodiny Pohanových. (Národní archiv ČR)

Herrmann nebyl jediným pražským literátem, kdo svérázného řeznického mistra zvěčnil ve svých textech. S důvěrou a povděkem se na jeho vypravování často odkazovala Popelka Biliánová ve fejetonech o starém Vyšehradu. A stejně tak i vyšehradský vikář Petr Kopal, který působil dlouhá léta ve funkci šéfredaktora katolického týdeníku Čech.

 

Z pražského soupisu obyvatel jsem zjistil, že Josef Pohan se narodil 18. října 1839, což potvrzuje i rodinná hrobka na Vyšehradském hřbitově. Tvrzení, že rod Pohanů žil na Vyšehradě několik staletí, zní hodnověrně. Historické záznamy například praví, že v roce 1789 koupil řezník Antonín Pohan spolu s jedním dalším občanem zrušenou kapli Blahoslavené Panny Marie na vyšehradských hradbách. Mimo jiné tenkrát z kaple odnesl ozdobnou mříž, která oddělovala oltář od věřících. Mříž pak posloužila k výrobě houpačky, která stávala v jednom ze dvorů ve Vratislavově třídě a byla oblíbenou atrakcí při různých slavnostech.

Řeznický domek Josefa Pohana ve Vratislavově ulici
Řeznický domek Josefa Pohana ve Vratislavově ulici na snímku z roku 1907. (Archiv hl. m. Prahy)

V Herrmannově textu se píše, že rodina Pohanů obývala patrový domek naproti Vyšehradské radnici. Nesl číslo popisné 58-IV. Na archivní fotce lze spatřit, že se sveřepě krčil na svém místě, i když kolem už vyrůstaly moderní činžáky. Nakonec došlo i na něj. V roce 1935 na jeho místě vyrostla funkcionalistická novostavba od architekta Františka Dittricha. Při pátrání v archivních záznamech mě ale upoutal list s údaji o rodičích Josefa Pohana. Podle přeškrtnutých čísel v kolonce „Haus-Nro.“ se zdá, že Pohanovi se minimálně dvakrát stěhovali. Ovšem nijak závratně daleko. Z jednoho domu do druhého to obyčejně mívali třicet až čtyřicet metrů.

 

Jejich první adresou bývala sousední parcela s číslem 57. K její historii podává stručnou zprávu Edvard Herold ve svých Malebných cestách po Praze. V odstavci věnovaném tehdejší Vyšehradské třídě doslova píše: „V levém pořadí domů poblíž viaduktu na místě, kde stojí nyní dům čís. 57, rozkládalo se malé prostranství s boudami řeznickými, o něž v století osmnáctém vedl se vlastnický spor mezi jejich držiteli a kapitolou. Kapitola spor vyhrála a prodala pozemek i boudy zámožnému řeznickému mistru Pohanovi za 326 zl.“

 

O řeznických schopnostech Josefa Pohana se mi bohužel nepodařilo zjistit zhola nic. Zato jsem objevil spoustu zmínek o tom, jaký byl znamenitý vypravěč. Petr Kopal na něj vzpomíná jako na pravidelného hosta pivovarské restaurace Na Libušince: „Chodíval sem též nedávno zemřelý vyšehradský měšťan Josef Pohan, humorista na slovo vzatý, o němž lze tvrditi, že pochybil se svým povoláním, místo řezníkem měl se státi humoristickým spisovatelem.“ Pietní vzpomínka v časopise Český dům pro změnu končila slovy: „Zemřelý pan Pohan těšil se veliké oblibě na Vyšehradě u každého, kdo jej znal, pro svou nelíčenou a vždy přímou a poctivou povahu.“

Dům rodiny Pohanů na Vyšehradě
Vyšehradský dům rodiny Pohanových (označený červeně) na Pinasově plánu Prahy z roku 1845.

Byla by však mýlka řadit Pohana mezi hospodské tlučhuby a pábitele. Kromě sdílné povahy měl také silně vyvinutý smysl pro odpovědnost. Dlouhá léta zasedal ve vyšehradském obecním zastupitelstvu a byl starostou zdejšího živnostenského spolku. Pravidelně se tak setkával s předními českými intelektuály té doby, ať se jednalo o geologa Jana Krejčího, anebo vyšehradské kanovníky Štulce s Karlachem. Spolu s nimi také v roce 1883 spolurozhodoval o sloučení Vyšehradu s Prahou.

 

Srdce Josefa Pohana dotlouklo v červnu 1907. A přestože jeden z jeho synů se vyučil řeznické profesi, nakonec dal přednost úřednické dráze. Rodinná živnost tak po několika staletích zanikla. Posledním dokladem „Pohanských dob“ je dnes rodinný náhrobek na Vyšehradském hřbitově.