Vila Bělka krví zkrápěná

Ve svahu nad nuselským údolím vznešeně trůní letohrádek Bělka. Místo rozkošné a děsuplné zároveň. V bezprostředním okolí se totiž odehrálo tolik tragických událostí jako málokde jinde.

Podle starých map lze dohledat, že už před rokem 1769 stála na místě dnešní Bělky venkovská usedlost obklopená sadem. Založil ji zde Josef Ignác Buček z Heraltic, po němž získala jméno Bučanka. Nusle a Pankrác tou dobou žily poklidným venkovským životem a jediné pořádné vzrušení s sebou přinesla pruská vojska, která odtud ostřelovala Prahu.

Zhruba o století později pak usedlost zakoupil pražský purkmistr Václav Bělský a nechal ji svým bratrem Janem přestavět v novogotickém stylu. O tom, že si purkmistr vybral ke stavbě svého sídla znamenité místo, nemůže být pochyb. Je odtud překrásný výhled na Hradčany, Karlov, Emauzy, kostel sv. Apolináře i Vyšehrad.

Bělský nechal na pozemku zbudovat ještě jeden dům, kterém se zvyklo říkat Bělka. Stával zhruba v místech, kde se dnes nachází bezbariérová rampa z terasy Kongresového centra k Vyšehradu. Ačkoliv byl zbourán na začátku druhé světové války, jeho jméno si přivlastnila zrekonstruovaná Bučanka. Ta je dnes pod názvem Bělka zapsaná i do seznamu kulturních památek a následující text pojednává právě o ní.

Záhadná vražda strážníka Bartoše

Po smrti Václava Bělského připadl dům jeho synovi Václavu mladšímu s chotí Matyldou, rozenou Mercyovou. Někdy tou dobou lze poprvé v pražském dobovém tisku dohledat zmínky o krádežích v budově Bělky. Zdobná vila totiž působila na pankráckou galerku jako magnet, umocňovaný vidinou klenotů a starožitností z purkmistrovy pozůstalosti. Ostatně ani německá rodina Mercyových nebyla z chudých poměrů. Patřil jí německy psaný deník Prager Tagblatt, za jehož prodej inkasovali Mercyovi šest milionů korun, což byla na tehdejší poměry závratná suma.

Není tedy divu, že si Matylda Bělská na ochranu rodinného sídla pořídila psy. Na náklady se při budování smečky věru nehledělo, jak dokládá článek Národních listů z roku 1902. Zmiňuje se o šestici pudlíků, kteří během krátké doby zaútočili na několik ctihodných pankráckých občanů a nuselského listonoše. Jeho zranění byla dokonce tak vážná, že si vyžádala čtyřdenní pracovní neschopnost. Proto také zažaloval majitelku Bělskou u vinohradského okresního soudu pro ušlou mzdu. A neuspěl. Veterinární posudek totiž shledal pudlíky Rikyho, Pusi, Fleka, Mariku, Molli a Burcla velmi hodnými zvířátky bez příznaků zlé kousavosti. Lidé se přesto začali Bělce obloukem vyhýbat a raději si cestou zašli, než aby riskovali potrhané nohavice.

V roce 1909 byla Bělka znovu vykradena a za pár měsíců tu došlo dokonce k vraždě. Pod rouškou srpnové noci byl na schodišti u Bělky zastřelen policejní strážník Bartoš. Byl z toho tenkrát slušný poprask, leč vraha se nikdy nepodařilo usvědčit. Nepřímé důkazy ovšem naznačovaly, že jím mohl být jistý Alois Lukeš, známá pankrácká firma. U něj se totiž našly předměty z mnoha vloupaček v okolí včetně Bělky. S velkou pravděpodobností se lze domnívat, že strážník Bartoš Lukeše při noční obchůzce načapal a poznal, proto se ho lump snažil umlčet. Lukeš si nakonec odseděl několik let za krádeže, ale vraždu Bartoše mu soud přišít nedokázal.

Fanoušci a sebevrazi

Smrt strážníka v sousedství utvrdila Matyldu Bělskou v tom, že pankrácké podsvětí je všehoschopné, takže zbavovat se psí ochrany by bylo pošetilé. Bezprostřední okolí Bělky navíc přitahovalo různé podivíny, blázny a sebevrahy. V přilehlém poli se z nešťastné lásky zastřelil mladý milenecký pár. A občas i několikrát do roka bylo potřeba ze stromu odříznout oběšence, který ukončil život s vyhlídkou do údolí. Tento zlozvyk nabyl znovu na aktuálnosti po výstavbě nedalekého Nuselského mostu.

Každopádně je vidno, že začátkem 20. století bývalo v končinách kolem Bělky pořádně rušno. A to i zásluhou fotbalových fanoušků, kteří sem jezdili od roku 1910 na zápasy místního SK Nusle. Jeho hřiště se rozprostíralo na místě dnešního Kongresáku a některým zápasům zde přihlíželo až 30 tisíc diváků. A ti neplatící rádi sledovali hru ze stromů v přilehlých zahradách.

Možná i proto pudlíky v Bělce postupem času nahradili bernardýni. A to už je, panečku, jiná váhová kategorie. S bernardýnem by měl co dělat i slavný silák Šmejkal, pankrácký mistr v zápase řecko-římském. Tím spíš, že těch bernardýnů bylo dohromady jedenáct.

Krvavé divadlo na Pankrácké pláni

Dvacátého pátého ledna 1917 si to kolem Bělky štrádoval třináctiletý školák Julius Čelikovský, kterého maminka poslala na Vinohrady pro chleba. Bernardýnům se toho dne podařilo podhrabat zanedbaný plot zahrady a zaútočili na nebohého klučinu jako hladoví vlci. Během několika vteřin z něj strhali všechno oblečení, takže ležel na cestě zcela nahý a psi z něj odtrhávali kusy masa. Záhy sice Čelikovskému přispěchali na pomoc kolemjdoucí, kteří rozzuřené psy zahnali a hocha zachránili od nejhoršího. Do nemocnice sice dovezli malého Julka ještě při vědomí, ale druhého dne svým zraněním bohužel podlehl.

Pražané požadovali pro Matyldu Bělskou co nejpřísnější potrestání. Ta ale po pár dnech uprchla před spravedlností do Vídně. Odkazovala se přitom na mimosoudní vyrovnání s rodiči Julia Čelikovského, kterým náhradou za smrt syna vyplatila 6000 korun. Přesto byla v nepřítomnosti odsouzena k trestu v trvání šesti týdnů, který si ale ze zdravotních důvodů nikdy neodseděla.

Bělka se krátce poté dostala do dražby s vyvolávací cenou 200 000 korun. Od nového majitele se očekávala výrazná investice, neboť vila byla v době prodeje dost zanedbaná. Nejprve se objevily plány na využití Bělky coby výletní restaurace, jako tomu bylo v případě nedaleké Přemyslovky. Z neznámých důvodů z toho ale sešlo a namísto toho se do vily roku 1923 nastěhoval kynologický ústav Kyona. To při vědomí historických souvislostí zní jako cynický vtip. Psi se zde stříhali, cvičili a jinak zušlechťovali, zatímco jejich majitelé si mohli na přilehlém pozemku prohlédnout menší zoologickou zahradu. Z ní jednoho dne zmizel chřestýš, a než se ho podařilo po devíti dnech znovu ulovit, vystrašil na pankrácké pláni pěknou řádku lidí.

Skinheadská elegie

Za druhé světové války se do Bělky nastěhovalo gestapo a v cizích rukách zůstala vila i po válce. Nejdřív se z ní stalo mexické velvyslanectví a později diplomatická rezidence, ve které byli ubytováni zaměstnanci britské ambasády.

Po roce 1989 se Bělka vrátila do soukromých rukou, ale jisté prokletí si s sebou přinesla i do demokratických poměrů. V březnu 1991 se v hospodě Pod Bělkou (známé též jako U Olmerů) odehrál koncert skinheadské skupiny Orlík, po jehož skončení si několik nácků vybíjelo zlost na kolemjdoucích. Do potyčky se vložil sochař Pavel Opočenský, který jednoho ze skinheadů bodl nožem tak nešťastně, že ho na místě zabil. Soud ale po mnoha letech dospěl k rozsudku, že ze strany Opočenského šlo o nutnou sebeobranu.

V současnosti vlastní Bělku nechvalně proslulý bankéř Václav Skala, který v 90. letech vytuneloval stejnojmennou banku a investiční fond Trend. Před spravedlností se dlouhá léta skrýval v zahraničí, ale dnes už bez jakýchkoliv skrupulí znovu podniká a vlastní řadu lukrativních pražských realit.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!