Jedna z nejznámějších vyšehradských pověstí se týká Čertova sloupu v Karlachových sadech. Velkou pozornost mu ve svém díle věnovala také spisovatelka a vyšehradská patriotka Popelka Biliánová, která je autorkou následujících řádek. Text původně vyšel roku 1924 na stránkách časopisu Český svět a letos se dočkal obnoveného vydání v souborné knize Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové. Na závěr jsem si dovolil připojit ediční poznámku stran nejnovějších archeologických a geologických poznatků o Čertově sloupu.

Na východ od hřbitova vyšehradského je park a hned v rohu proti hřbitovu v zeleni stromů a keřů postaven jest do pyramidy ve tré přeražený Čertův sloup. A pověstí o něm na Vyšehradě jako much, starých i novějších. Jádrem všech je, že čert přinesl tento sloup z Říma v sázce o duši kteréhosi nešťastníka a dle jiných zas nešťastnice.

A to bylo tak. Nešťastné, čertu zapsané duše ujal se svatý Petr a uložil čertu, chce-li této duše opravdu dosíci, že musí přinésti na Vyšehrad sloup z kostela v Římě, a to dřív, než kněz doslouží mši svatou ve vyšehradském kostele. – Nu – dušička byla asi čertu vzácná – tož letěl vichrem do Říma – „utrhl“ sloup z prvního kostela hned za Tiberou a přímo pekelnou rychlostí letěl zpět na Vyšehrad.

Ale svatý Petr třikrát shodil čertu sloup do moře – a panečku – byla to asi čertu vzácná dušička, když se čert pro sloup odvážil do vody – jíž se čert nesmírně bojí. – Nu – ale všecko marno – než čert třikrát po sobě nalezl vždycky sloup v moři, hodně se omeškal, a když přiletěl se sloupem na Vyšehrad – kněz dosloužil mši svatou – a čert duši prohrál. Ve zlosti mrštil tedy sloupem o střechu kostela, prorazil jím střechu i klenbu kostela, sloup se ve tré přerazil a zůstal ležeti v kostele blíže vchodu na severní straně. – Tak pověst – zapsána a vyvěšena kdysi za sklem v samém kostele v presbyteři. A dodatek k ní: čert jmenoval prý se Lardan – a přiznal se sám k tomu – když jej vymítal kněz v Římě z těla kteréhosi Švýcara roku 1665 – o čemž svědčilo psaní, jež tento kněz – rodilý z Kladska – poslal do Prahy.

Ale s Čertovým sloupem na Vyšehradě bude tomu asi poněkud jinak. – Jak zprávy o něm svědčí – ležel původně na hřbitově u sv. Jana Stětí – blíže kaple Martinské. A když stavěli v těchto místech nynější hradby – po roce 1650 –, odnesli sloup do kostela sv. Petra a Pavla, kde ležel do roku 1787 – kdy jej – neznámo na čí rozkaz – vyneslo dvanáct dělostřelců z kostela a uložilo všecky tři přeražené jeho součástky při zdi kostelní na hřbitově, odkud byl do parku přenesen po roce 1887, kdy byl opravován a na západ prodloužen nynější chrám. A dodatek k tomuto sloupu jest nejzajímavější: byl prý na Vyšehrad hozen velikým prakem, který umístěn byl za kůrem kostela Panny Marie na Trávníčku ve Slupech, a to přímo ke kostelu sv. Jana na hřbitov, který jest slupskému zrovna naproti. Zde prý tento sloup ležel za kostelem a dobře se asi hodil Pražanům za obléhání Vyšehradu roku 1420.

Dle některých byl prý vytržen z téhož kostelíka (založil jej Karel IV.), což není pravda, neboť klenba jest původní a neporušená. Spíše jest však pravdou výklad starého vyšehradského patricia Pohana (rod zde od 16. století), jenž pravil, že těch dříků sloupových bylo za kostelem víc ještě donedávna a že prý v těch místech býval pohanský – skutečně pohanský – svatoháj. (I podepsaná viděla ještě za kostelem oním zbytky sloupu – kteréž ztratily se teď neznámo kam.) Dle toho byl by tedy Čertův sloup na Vyšehradě pozůstatkem a odkazem dávných dob, kdy starý Vyšehrad byl ještě pohanským a na takovýchto sloupích postaveny byly sochy božstev pohanských. Tomu svědčí zejména ta okolnost, že znám byl v lidu jakožto čertův – kterýmžto názvem křesťanství označovalo místa pohansky význačná (rokle, kameny, skály atd.).